Monsieur Bovary za časů TeleMika

Po překladu novely Bla, bla, bla (2006) vyšla nyní debutová próza Giuseppa Culicchii Kolo, kolo mlýnský (Tutti giù per terra, 1994), jíž se v Itálii dostalo velkého čtenářského ohlasu, získala dvě literární ocenění a byla zfilmována pod titulem Na každýho jednou dojde. Kolo, kolo mlýnský působí jako telegrafická zpověď, záznam osobního i společenského života v Itálii na počátku devadesátých let 20. století. Žánrově ji lze považovat za jakýsi antibildungsroman, jehož protagonistou je dvacetiletý Walter: prototyp člověka bez perspektivy, antipod romantického Werthera i Luciena ze Ztracených iluzí; literární antihrdina bez lásky, ideálů, zázemí, světonázoru a špetky naděje na lepší budoucnost.

Rezignace v davu

Turíňana Culicchiu (1965) objevil průkopník italské nové vlny Pier Vittorio Tondelli. Jeho prvotiny zařadil do antologie začínajících autorů Papergang. Under 25, která vyšla v nakladatelství Transeuropa v roce 1990. Román Kolo, kolo mlýnský je Culicchiovou první větší prózou, pro niž je příznačná stylistická nestrojenost, všednost jazyka, nezúčastněné, deníkové vyprávění. „Koncem 80. let to opravdu vypadalo, že se svět co nevidět poláme. A tak jsem čekal a točil se přitom pořád dokolečka, den za dnem. Chodil jsem více méně po stejné trase. Bez cíle. Každý den ty samé ulice. Ty samé výklady. Ty samé obličeje. Prodavači se dívali na lidi venku před obchody tak, jako se zvířata v ZOO dívají na turisty. V porovnání s nimi jsem se cítil svobodný. Měl jsem ale jenom svobodu nic nedělat.“ Čtyři kapitoly jsou čtyřmi etapami iniciace hlavního hrdiny Waltera, vstupu do světa dospělých a jednou variantou téhož: Já versus Ti Druzí, schopnější přežít. Krátkometrážní technika podkapitol a rychlý sled výjevů podtrhují vypravěčovy pocity nepatřičnosti, nahodilosti, osamění, skepse, jež vyústí až v rezignaci. Bezvýchodnost je navíc umocněna opakováním absurdních scén.

Walterův příběh se odehrává v bezejmenném městě, mezi stádovitým davem v době, když ještě sám neví, co si se sebou počít. Aby se vyhnul vojenské službě, chce si odbýt civilní službu mezi Romy. Čeká rok a mezitím se každý večer před televizí hádá s otcem, maniakem televizní soutěže TeleMike. A jelikož odmítá roli ambiciózního a normálního synka, zapisuje si na univerzitě literaturu a filosofii. Střetává se s bizarními postavami (profesory, nadřízenými, spolupracovníky, spolužáky, „Marťankami“), bojí se ženských protějšků. Je ze všeho unavený a tak nějak „mimo mísu“, nerozumí zábavě, vztahům svých kamarádů, ani jejich módním, konzumním výstřelkům.

Nejkomičtěji působí momentky z PES (Přijímací extraunijní středisko), kde má Walter na práci kopírování a odpovídání na telefonáty šílených učitelek z celé Itálie. Ty po něm žádají, aby romské děti do školy nechodily pozdě, špinavé a bez svačiny, aby neměly vši a modlily se jako ostatní. Autenticky zvrhle působí scény z předvolební snahy zapojit Romy do práce: „,Co umíš dělat?‘ ptali jsme se všech. ,Nic,‘ odpovídali všichni. ,A čím chceš být?‘ ptali jsme se dál. ,Fotbalistou.‘ ,Moderátorem.‘ ,Tarzanem.‘ ,Zorrem.‘ ,Mikem Bongiornem.‘ ,Pilotem Formule 1.‘ I oni se moc dívali na televizi.“

Marnost slov, revolucí i ideálů

Obyvatelný prostor se Walterovi zužuje tím, jak se v terénu seznamuje s mechanismy úspěchu a moci. Děsí ho budoucnost: „I ze mě se stane Vlk nebo budu postižený vlastní formou neurotismu, odcizení a bláznovství. Po návratu domů budu otupený provozem, frustrací a stresem. Do krve zbiju svoje děti. Potom si sednu do křesla a dám si overdose fotbalu a TeleMika.“ Přesto vzdoruje. Přežívá v páchnoucí ubytovně, snáší šikanu v práci, odmítá bohatou, znuděnou holku. Čeká na skutečnou lásku. Jediné uspokojení cítí při psaní, když dokončí příběh. Psaní, to je to, co v životě chce dělat, časoprostor, v němž může být sám sebou. Ale musí se něčím živit. Nakonec rezignuje i na to. Spatří ženu svých snů. Ta však rázem mizí a kruh dospělosti se nad Walterem – Giuseppem Culicchiou uzavírá: „Nakonec se stal i ze mě prodavač. Ze své klece jsem se díval ven, ale k vidění už tam nic nebylo.“

Walterova rozumová rezignace není předčasná – je to pohled na marnost všech revolucí, velkých slov a pseudoideálů, které jsou stejně odsouzeny k brzké inklinaci ke konzumu.

Autorka je doktorandka v Ústavu románských studií FF UK.