Pořád se někdo diví?

Obecně se u nás práce v oblasti umění považuje za poněkud osvětářskou nebo za dárek na oltář vlasti. Postupnými kroky se situace zlepšuje: je možné dokonce najít sponzory a mecenáše umění. Slovo umění se pomalu začíná řadit do slovníku snobů. Širší veřejnost se k němu přesto staví vlažně a nedůvěřivě.

Na pováženou však je, když úctyhodný týdeník Respekt uveřejní článek, v němž jeho redaktor pojmenuje referenci o výstavě letošních finalistů ceny To by Chalupecký koukal!. A připojí podtitul Mladí výtvarníci nám něco říkají. Otázkou je co. Jasně vyjádřená skepse od odborného recenzenta je poněkud absurdní.

Ano, letošní ročník uvádí mezi finalisty výhradně konceptuální umělce. Umění se stále konceptualizuje a tato tendence je evidentní i v médiu malby či v sochařství. Pro umělce je myšlenka, koncept a proces tvorby důležitější než výsledek samotný. Učí se v tomto procesu zaujmout nějaké postoje k sobě, umění nebo ke společnosti a snaží se diváka dovést ke komunikaci, k přemýšlení o problémech; estetické působení je v tomto případě vedlejší. Jestliže má divák (a autor zmíněného textu se k tomu přiznává) potíže s tím, aby zaujal k dílům nějaký postoj, ať ho nezaujímá. Je spousta věcí, kterým nemůžeme rozumět; umění ani nemůže být prvoplánově srozumitelné, přece jen – stejně jako třeba i hudba nebo literatura – vyžaduje určité myšlenkové úsilí a citlivost. Pojďme se ale zabývat letošními finalisty, než si řekneme, zda by opravdu ten Chalupecký koukal.

Představujeme

Skupina Rafani se zabývá politickou tvorbou, pokud jednotliví autoři-malíři vystupují společně. Nedávno na sebe upozornili tím, že nikdy nevystavený obraz, zapůjčený Národní galerii, doslova utopili v orlické přehradě. Konotace jsou jasné a čin zcela srozumitelný. Rafani tentokrát do Domu umění města Brna nevstoupili; využili ho jen jako zdroj energie k přípravě jídla pro kolemjdoucí. Také pozvali cikáňata, aby posprejovala jednu stěnu v galerii, a dechovou kapelu na vernisáž. Opravdu tedy nešlo o nijak zásadní a nápaditý koncept, ale pohoršovat se nad ním coby neuměním je nesmysl.

Politicky se trvale angažuje také Jan Jakub Kotík, který v galerii poněkud nešťastně honí moc zajíců najednou. Reliéfy z elektroinstalačních lišt, působící impozantně samy o sobě, proměnil ve složitou politicko-stranickou symboliku týkající se zneužívání médií ze strany politických partají (bývalý deník Super) a šíření státní „objektivní“ propagandy soukromými firmami (Lincoln Group). Kotík je rozhodně jedním z favoritů ceny, jak v průběhu posledních let dokazuje v různých svých prezentacích; v Brně ale nepřesvědčil.

Sociální koncept nabízí Tomáš Svoboda – i on přecenil sílu nápadu, a tak se jeho výstup trochu rozpadá v dokumentech, které musí divák zvládnout silou vůle. Svoboda demonstruje úchylnost metod product placementu, tedy propagace a distribuce produktů nejrafinovanějšími způsoby. Oslovil stovky firem s výzvou, aby se propagovaly v jeho osobním fotoalbu, a výsledky zde předkládá. Vážně se chytly jen dvě.

Abychom mohli dalšími přívlastky obohatit slovo koncept, poslouží nám k tomu nejmladší adept ceny Dominik Lang. Vytvořil minimalistické posuvné stěny, měnící nenápadně prostory galerie. I on už vytvořil přesvědčivější věci, přesto je jeho účast ve finále cenná. Možná mohla být ještě méně patrná, říkám já, zkušenější divák.

Dušan Skala, pozoruhodný videoartista, představuje nedlouhou smyčku o jakémsi všednodenním rituálu mladé dvojice, do něhož jsou namíchány nesourodé obrazy odjinud. Video bez autorova výkladu je těžko čitelné, přesto je jeho „tyranie intimity“ poutavá.

Mou favoritkou se letos stala Barbora Klímová, která představuje videa svého projektu Replaced – recyklovaných akcí ze 60. a 70. let. Zopakovala si je podle umělců Vladimíra Havlíka, Karla Milera, Jiřího Kovandy a Petra Štembery. Videa doplnila staršími autorskými komentáři. Myslím, že to bylo velmi podnětné a poučné nejen pro ni, ale i pro obecnější uvažování o změně uměleckého a společenského kontextu. To, co kdysi provedla umělkyně Sturtevant například s Warholem (dokonalé apropriace) nebo Mike Bidlo s Picassem, vyzkoušela Klímová s českými performery. Podle mě výjimečná věc. Údajně byl však projekt ukraden jedné studentce VŠUP, což nechávám bez komentáře na svědomí autorky.

A ještě k údivům: myslím si, že Jindřich Chalupecký by na současné koncepty „nekoukal“ překvapeně. Možná, že autor článku v Respektu spíš nepochopil uvažování tohoto teoretika, který se už ve svých esejích zabývá hranicemi umění a tvrdí, že budou vždycky překračovány, i kdyby tato činnost neměla být pokládána za to, čemu je zvykem umění říkat.

Říkejte si tomu na výstavě finalistů, jak chcete, umění to je.

Autorka je výtvarná publicistka.