Expozice Ostrovy odporu, jež je výsledkem dlouhodobé badatelské práce Vědecko-výzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, přináší subjektivní výběr příběhů, které dávají vyšší smysl souostroví uměleckých děl.
Nová výstava ve Veletržním paláci nazvaná Ostrovy odporu vysílá důležité signály: je potřeba rekapitulovat období, které začalo snahou o vymezení vůči všem konzervovaným postojům – oficiální kultuře i disentu, a diskutovat o dobových trendech i o problémech při konfrontaci klasických a „nových“ médií. Kromě toho vysvitla naděje, že by Veletržní palác mohl začít fungovat tak, jak se od podobné instituce očekává. Je až s podivem, s jakou samozřejmostí odborné publikum tuto instituci vytěsnilo, a ta byla tím pádem víc než deset let ignorovaná, ale i nepostrádaná.
Směrem k altermoderně
Ohlédnutí za posledními pětadvaceti lety výtvarné scény tematizuje stále se opakující lokální traumata. Jedním z témat, s nímž se neumíme vyrovnat, je otázka, jestli má současné umění oslovovat co nejširší veřejnost, nebo zda má zůstat uzavřeno v odborném diskursu a v rámci rozhádané umělecké komunity. Tomu mimochodem odpovídá obecný nezájem o výstupy umělecké scény. Dalším problémem je fakt, že společnost – ba ani ta odborná – jako by se nechtěla smířit s tím, že jsme opustili lineární vývoj dějin umění a že velký příběh logicky vyprávěný a směřující k budoucnosti je iluzí.
„Pokud chceme umění udržet naživu, je nezbytné rozloučit se s hodnotou novosti. Umění není mrtvé. Co končí, jsou dějiny jako pokrok k novému,“ pravil v roce 1979 malíř Hervé Fischer v Centre Pompidou, kde přestřihl pásku k éře bez budoucnosti. Konec dějin umění byl vyhlášen jako alibismus pro nemožnost vyjadřovat přítomnost stejnými paradigmaty jako minulost. Nové se však stále vyžaduje; laická veřejnost touží po nové reinkarnaci starého mistrovského díla v současné podobě, trh vyžaduje nové a fascinující zboží, instituce se chtějí zalíbit všem. Jak se cítí umělec, věrný sám sobě, v takto polarizovaném světě?
Filosofové a sociologové ale drží prst na tepu doby. Je třeba protřepat prošlé pojmy a konstatovat, že současnosti nebudeme říkat postpostmoderní či postkonceptuální: přichází osvobozující druhá modernost – altermoderní kultura. Že by přece jen budoucnost zase mohla být tím, čím bývala? A tak se vlastně výstava dostává k otázkám, které neumíme zodpovědět, a proto je musíme neustále znovu formulovat.
Mapy českého umění
Ostrovy odporu mají symbolizovat proměny umění, jež se vztahují k sociálním a kulturním změnám. Musíme proto projít obdobím hybridní postmoderny, později euforií konečně zcela „osvobozeného“ tvůrce, k nostalgii, politické revoltě, k umění, které zcela ignoruje publikum, až k sociálním projektům. Změnu ale nacházíme spíše v přístupu k různým médiím; myšlenkové konstrukty jsou postupem času příjemně odlehčovány, způsob sebereflexe se nenápadně zpřesňuje. Konstatujeme jednoznačný ústup malby, kterou zachraňují pouze výjimeční laureáti předloňské Ceny Jindřicha Chalupeckého Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov.
Pochopili jsme, že teoretický nihilismus nás nebaví, a zmíněné teze by se měly opět pokoušet cosi „definovat“. Na výstavě nejsou nijak jednoznačně ilustrovány – instalace (bohužel nelogicky umístěná v částech dvou pater) vytváří jakési mapy a orientační body s tím, že cosi je záměrně skryto a něco zůstalo neviditelné v kontextu. Mapa je podpořena úryvky z teoretických textů a výběrem děl, jež kurátoři považují za reprezentativní. Jsou částečně zaměnitelná, některá důležitá jména chybějí, ale záchytná síť pro dobrou orientaci je k dispozici. Jsou tu některá opravdu silná díla, na něž jsme už trochu zapomněli – chrliče Jiřího Příhody, instalace Pavla Humhala, dadaistické dílko Filipa Turka. Ovšem nejsilnějším pocitem z výstavy je určitá hrdost, kterou už v podobných institucích dnes sotvakdy pocítíme. České umění – ačkoli mediálně téměř utajené – není vůbec špatné a mnozí čeští kurátoři také dobře vidí a interpretují.
Pluralitní přístupy ke studiu umění se staly samozřejmostí. Stejně tak samozřejmě by se mělo od diváků očekávat, že přijmou jakýkoli komunikační model. Tato „ostrovní“ varianta je možná trochu direktivní, ale značně inspirativní. Nabízí příběh o příběhu, který údajně ztratil spád, ukazuje se však, že je překvapivě dobrodružný. Komu stále uniká smysl současného umění, může si ho objasnit metaforou pohádky. Kvalitní pohádka je zajímavá nejen pro děti, ale i pro dospělé – chápeme ji navzdory tomu, že nedpovídá zákonům racionálního myšlení. Existují dva důvody, proč si myslíme, že uměleckým dílům nerozumíme: buď se v nich opravdu jejich smysl nezjeví, nebo jim podvědomě rozumět odmítáme. Někdy však v umění jde pouze o samotný proces hledání smyslu, k němuž se dílo nedobere a z podstaty ani dobrat nemůže.
Autorka je kritička, kurátorka a předsedkyně správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985–2012. Veletržní palác, Praha, 9. 3. – 1. 7. 2012.