Pornografie a umění

Zabýváte se ve své tvorbě dlouhodoběji tematikou sexu v jeho perverznějších až pornografických podobách. Proč?

Mark Ther: Asi tak stejně dlouho, jak lidstvo využívá sex, ne? Nemyslím si, že se zabýváme sexem v jeho perverznějších až pornografických podobách, spíše poukazujeme na něco, na co lidé nejsou zvyklí či je to takříkajíc pro ně tabu. Je zvláštní, že když se zmedializuje něco takového, co lidé normálně dělají, tak v té chvíli se za to stydí a je to pak pro ně šokující hnus, perverznost atd.

Ondřej Brody: Nemyslím, že bych se zabýval tematikou sexu v intencích perverze. Nechápu spojení perverze-pornografie. Pornografie je tak rozšířený fenomén, že bychom potom museli většinu lidí označit za perverzní úchyly, což je asi nesmysl. Téma a reprezentace sexu v kontextu pornografie jsou záležitosti, které spadají do kategorie takzvaných prvotních potřeb – téměř – každého z nás, tudíž to zajímá i mě.

Pro diváka není pochopitelné, proč by měla pornografie být uměním. Jak byste mu to vysvětlili?

M. T.: Nevím, zda u mých věcí diváci onanují či si to kupují jako honílkovské videofilmy, ale kdo řekl, že pornografie není umění? Možná, že pornoprůmysl z toho má více peněz než my.

O. B.: Jakého diváka máte na mysli? Jestli myslíte odbornou veřejnost, která se soustavně zajímá o umění, tak co se týče pornografie jako tématu, není co vysvětlovat. A to je, skoro bych řekl, jediná veřejnost, která sleduje současné umění. Ovšem, občas se podaří uspořádat výstavu, jež přitáhne pozornost diváků, kteří se jinak výrazně o umění nezajímají, ale ani v tomto případě nevidím nutnost ospravedlňovat samotné téma pornografie. Důležité je spíš, nakolik je konkrétní práce schopná komunikovat s divákem – ať poučeným či nikoli – bez ohledu na téma.

Existují pro vás jiná témata, která jsou v umění tabu?

M. T.: Páni, tam toho asi je, třeba pedofilie, incest, v České republice nacismus atd. To je na lidech, s čím jsou schopni se vyrovnat, ale otázka je, zda to jsou opravdu tabu. Jednou mi babička řekla: tabu je jenom v hlavě, vole…

O. B.: Záleží na tom, nakolik jsme otevření a schopní překonat naše vlastní předsudky a pokrytectví. Osobně nevidím tabu v žádném tématu, spíše v konkrétní formě zpracování neboli procesu vzniku jednotlivých projektů, a to pak tabu může byt ledacos... Například při natáčení Miss Krimi nás s Markem obvinili, že jsme zneužili starou, postiženou ženu. Při natáčení však byli přítomni jen Miss Krimi – hlavní star filmu, Marek a já... Dokonce o tom jeden umělec – Wiesner – natočil přímou reakci: rozhovor s ní o samotném natáčení a vyzpovídal ji, jak jsme se k ní chovali atd.

Je porušování tabu v umění metodou děsu? Proč vždycky umělce lákalo?

M. T.: Jak jsem už řekl, snažíme se ukázat či přiblížit něco, co lidé neznají, na co nejsou zvyklí, nebo co znají velice dobře a sami to praktikují, ale nezvládnou to, když se to ukáže veřejnosti různými způsoby. A proč to láká? Já myslím, že některé ty věci jsou opravdu zajímavé.

O. B.: Řekl bych, že spíš než metodou děsu může být metodou přímé a někdy hodně nepříjemné konfrontace s něčím, co si nechceme přiznat, že reálně existuje... Sám přesně nevím, co mě na tom láká, ale zcela určitě mě baví dostávat do rozpaků lidi, kteří jsou si sami sebou a situací kolem nich až moc jistí, sebe sama nevyjímaje.

Co si myslíte o možnostech komunikace současného umění s divákem vůbec?

M. T.: Komunikace mezi divákem a současným uměním asi stále vázne, to je pravda, ale co můžeme chtít po čtyřiceti letech totalitního režimu? To asi bude dlouho trvat, že? Škoda, že v České republice převládá rádoby sociální konceptualismus.

O. B.: Záleží na charakteru práce. Možnosti jsou velké a otevřené jako většina příliš obecných otázek.

Oba hodně cestujete, a můžete tudíž srovnávat: jak se vám jeví zdejší umělecký provoz?

M. T.: Myslím si, že se to lepší, že je to podobné jako jinde. Co tu ale není jako v západní Evropě, je kupní síla a peníze na umění. Pro nás to není hobby.

O. B.: Jediný rozdíl vidím v naprosté nefunkčnosti a do nebe volající ignoranci místních státních institucí, co se týče podpory a zájmu o současné umění. Také podpora privátního sektoru je zatím v plenkách, ale mám pocit, že se každým rokem podstatně zlepšuje. Jinak obecně je česká scéna ve své kvalitě naprosto konkurenceschopná. Nicméně na můj vkus až na pár jedinců je to pěkná nuda jako všude jinde.

Jak hodnotíte výstavu Sexismus? jako celek?

M. T.: Kdo ví, spousta umělců kolem mě to kritizuje, výběr, název atd. Myslím si, že to splnilo očekávání.

O. B.: Abych pravdu řekl, ještě jsem výstavu neviděl, takže nemůžu odpovědět.

Výstava vzbudila velký ohlas médií a návštěvníků. Je to pro vás pozitivní? Jak to vnímáte?

M. T.: Takovou návštěvnost jsem v těchto prostorách nikdy nezažil. Chodí tam spousta lidí, kteří by tam nikdy jindy nešli, to je fajn, ne?

O. B.: V pohodě, zájem vždycky potěší. Velký ohlas s sebou nese spoustu dezinterpretací, což mi ale zas tak nevadí. Považuji různé reakce a interpretace za klíčovou součást mé práce, na kterou mám celkem logicky vyhraněný názor.

* Autor vystupuje na veřejnosti pod nepřiznaným datem narození.