Milenec mé matky

Potom se Edwin oženil. Vypadalo to, že o jeho svatbě věděli všichni, úplně všichni, a to už týdny. Matce, která se o té nádherné slavnosti doslechla náhodou a dodatečně – „Kde jsi vězela? Bylo to velkolepé!“ –, připadlo, jako by ji zasáhl blesk z čistého nebe. Strnulá a slepá seděla na židli, zkameněla ve světě, který kolem ní vířil, patrně bez dechu, určitě bez slz. V nitru výkřiky, žár a led. Edwinova žena byla jediná dědička strojírenské továrny. Její otec, majitel podniku ve třetí generaci, zemřel po záchvatu mrtvice a Edwin k ní přispěchal coby utěšitel. Byla to krasavice. Jako proud zlata a stříbra splývající z auta značky Maybach, které mělo pneumatiky s bílým pruhem. Dokonalá tvář s plnými rty, blyštivými zuby, mandlovýma očima. V létě klobouky se širokou krempou. V zimě kožichy. Edwin se nastěhoval do oné rezidence nad jezerem, kde se usídlil mezi starými a novými mistry. Jeho žena milovala obrazy – jejím oblíbencem byl Vermeer a jednoho skutečně vlastnila – a prozíravě riskovala při nákupech děl současných malířů. Měla víc Picassů a Matissů než všechna švýcarská muzea dohromady, a navíc ty nejlepší. Ale i domácí mistry: Gublera, Auberjonoise, Vallottona, Camenische. – Edwin ve všem tom přepychu rozkvetl. Se ženou se rozesmátí honili řadami pokojů, až se mu nakonec oddala v zimní zahradě. Váleli se mezi orchidejemi a poráželi palmy. Sluhové diskrétně přivírali oči. – Edwin předem neřekl matce ani slovo, nějak se k tomu vůbec nenaskytla příležitost. A pak už bylo stejně pozdě. Když měla brzy nato narozeniny, přinesl jí poslíček Fleuropu orchidej zabalenou do velké krabice, zázrak přírody, s lístkem, na nějž Edwin fialovým inkoustem napsal: „Všechno nejlepší, E.“ – Obdobnou orchidej s obdobným lístkem pak matka dostávala ještě dvaatřicet let, pokaždé k narozeninám, pokaždé orchidej, pokaždé fialový inkoust. Potom – matce bylo tehdy jednašedesát – už žádná orchidej nepřišla. Už nikdy, ačkoli matka žila ještě dalších jednadvacet let a Edwin ještě mnohem déle. Matce bylo divné, proč se Edwin náhle odmlčel, odpověď ale nenalezla. – Několik měsíců po něm se vdala i ona. Dala výpověď z práce – Edwin se během těch týdnů mezi jeho a její svatbou v kanceláři nikdy neobjevil, každopádně ne v době, kdy tam byla ona – a přestěhovala se do domu na kraji města, uprostřed obilných lánů. Louky a za nimi les. Měla velkou zpustlou zahradu, kterou s posedlostí průkopnice obdělala a posázela květinami. Výhradně květinami. Floxy, ostrožky, kopretiny, kosatce, později jiřiny. Jako dřív, za otcových časů, hostila také návštěvy. Vařila jako bohyně, hosté byli jejím uměním nadšeni. Jako kdysi seděla u stolu a koutkem oka sledovala stolující, zda jim něco neschází, chyběli už jenom sluhové, aby zvedli popadané ubrousky. To musela udělat sama, činila tak ovšem s důstojnou grácií. Edwin se ženou nebyli pozváni nikdy, ale cellistka, která o necelých šest let později měla být zavražděna, byla vždy přítomna. Ostatní hosté nebyli už žádní hudebníci, žádní umělci. Prostě normální lidi. Přesto se jednou konala (německé jednotky právě obsadily Porýní) proslulá šašliková hostina, skutečná orgie obžerství, při níž hosté usazení v trávě na vlněných dekách otáčeli rožni nad ohništi vyhloubenými v dlouhých příkopech v zemi. Víno teklo proudem, úplněk prokmital mezi stromy a také se zpívalo. Bylo to skoro jako dřív. – Jednou přišel dopis od Edwina. Psaný fialovým inkoustem na ručním papíru, se sdělením, že Edwinovi je potěšením sdělit matce, že byla jmenována čestnou členkou Orchestru mladých. Se srdečným pozdravem E. (Orchestr měl později vícero čestných členů. Všechno skladatelé, kteří byli Edwinovi zavázáni. Jejich jména byla vepsána na mramorovou tabuli, která visela ve vestibulu Historického muzea a později v Městské hale. Bartók, Honegger, Stravinskij, Martin, Hindemith. A úplně nejvýš matčino jméno. Nedávala to najevo, ale při návštěvě koncertu vrhla s velkým zadostiučiněním pohled na římské litery hlásající její slávu.) K čestnému členství patřilo doživotní bezplatné abonmá. Matka sedávala na svém starém místě – ve druhé řadě za Edwinem.

Edwinův kult matka nenastolila hned, to nikterak. Chtěla být spokojená a také byla. Měla dům! Byla vdaná! Stala se z ní vynikající paní domu, v jejím příbytku bylo ksem aždé smítko na svém místě. Žehlila s precizností hodinářky, ložní prádlo ukládala na jedno místo a utěrky na druhé, jablka na lískách ležela všechna stopkami nahoru. Souhlasila i s tím, že pracovní kout se neuklízí, což jí vadilo, ale věděla, každý den si to připomínala, že jiní mají právo být jiní. Hračky, když se pak objevily hračky, ty se ovšem nikde nepovalovaly, to nikdy, kostky ze stavebnice na podlaze dětského pokoje, to nepřicházelo v úvahu. K jídlu byla vždycky nějaká dobrota, matka měla dar vykouzlit z klobásy, trochy brambor a hrsti pažitky pokrm, že se sliny sbíhaly. Bylinky, koření, omáčky: v tom byla přímo mistryně. Už neměla auto, ale brzy si pořídila kolo, s nímž jezdila na nákupy, s košíkem z vrbového proutí na řídítkách. Pak ujížděla, až za ní sukně vlály, jízdou poněkud vrávoravou. Neznala strach a strmou cestou dolů, na jejímž horním konci stál její dům, se řítila příliš zběsile. Zvonila, kde ostatní brzdili. Více než jedenkrát přistála v pšeničných lánech a kopřivách. Jinak, jak řečeno, stála na zahradě v oblaku modravého kouře, protože tu vždycky hořel oheň. Vždycky se našlo nějaké staré listí nebo nové dříví, které muselo být zlikvidováno. Hráběmi prošťuchovala výheň. Často jen tak stála, opřena o násadu, a civěla do plamenů, a je možné, že tehdy, v tom žáru, kouři a zvířeném popelu, se jí poprvé pohnuly rty. Zprvu pomalu, váhavě, aniž hned věděly, co chtějí říct. Jednou ale nalezly svůj text a ten zněl: Edwin. Edwin, Edwin. Edwin. Každičké vlákno matčina těla volalo Edwin. Brzy všichni ptáci zpívali Edwin a vodstva zurčela jeho jméno. Vítr ho šeplal, slunce jí ho vpalovalo do kůže. Psi v dálce vyli Edwin, déšť bubnoval Edwin, motor citroenu firmy Banga, který každé ráno přijížděl k tomuto nejposlednějšímu domu ve městě s jedním ubohým litrem mléka na prodej, bzučel Edwin. Řidič matce něco řekl, asi sotva Edwin; ale ona věděla, co slyší, a usmála se. Edwin, stále jen Edwin, a pochopitelně šeptala ty milované slabiky také tehdy, když loupala brambory anebo v manželské posteli toužebně očekávala spánek. Často stávala u okna, pokaždé téhož, a hleděla do dáli, sluncem ožehnutá Isolda se zcuchanými vlasy, která čeká, až se z lesa vynoří bílá plachta. Neboť tam, za čarovným lesem, leželo to šťastné jezero, které smělo zrcadlit Edwinův obraz. – V rohu ložnice stál stůl, nenápadný rohový stolek, ona ale věděla, že je to oltář. Nebo to bylo naopak a jí to jako jediné nebylo zřejmé? Na stolku nicméně stály dvě svíčky, které nikdy nehořely, staré i nejnovější programy Orchestru mladých, pečlivě srovnané, orchidej, v dubnu a ještě počátkem května svěží a později už povadlá, kartičky s fialovým inkoustem a zarámovaná foto­grafie všech účastníků onoho legendárního hostování v Paříži. Matka jako jediná na snímku nebyla; někdo to foto udělat musel. – Někdy v tu dobu začala podnikat pěší pochody, které všechny vedly k jezeru, k oblázkové pláži, kde leželo pár loděk, rybářských člunů. Odnaproti, z druhé strany jezera, prokmitaly střechy Edwinova sídla. – Ještě později podnikala své výpravy také v noci, za svitu měsíce i za bezměsíčných nocí scházela lesem čtyři nebo pět kilometrů dolů k jezeru, s kamenem v ruce, který ve dne vykopala v zahradě a který byl tak těžký, že jí div nevykloubil ramena. A takhle chodila, vždycky jen k jezeru. Nezastavila se na břehu, šla dál a brodila se vodou do takové hloubky, dokud neměla nohy úplně a břicho zpola mokré. Až pak se zarazila, stála tiše, s roztřesenými koleny, chvějícími se rty, suchýma očima a s modlitbou k Edwinovi zírala na protější břeh. Kámen jí vyklouzl z rukou, ani si toho nevšimla. Tak setrvala na místě. Pak se konečně otočila čelem vzad – možná že zakřičel noční pták nebo že v dálce zahoukalo auto –, dotápala zpátky ke břehu a pádila domů. Bez dechu, s nohama stále ještě zmáčenýma neslyšně vklouzla do společné postele a ležela tu strnule na zádech s otevřenýma očima. Při východu slunce upadla do krátkého spánku a připadala si jak ubitá, poté co ji denní hluk krátce nato probudil. – Když navečer přišli hosté, byla z ní kráska. Přivítala každého upřímně a srdečně a mluvila hodně, hodně a nahlas. Občas si beze studu zvedla sukně až ke stehnům a ukazovala šrámy od pádů z kola. Všude zaschlá krev. Tak náramně se pak rozesmála, že se i přítelkyně a přátelé dali do smíchu.

Pak přišlo na svět její dítě, já, a tentokrát chtěla mít radost, smět ji mít. Chtěla se radovat, radovat, až na své dítě pohlédne. Až ho bude koupat a kojit. Kolébat, zpívat mu písničky, těšit se s ním a tisknout ho. – Ale nedokázala to, prostě se jí to nevedlo. V prsou nebylo mléko, písně končily před koncem, a když své dítě líbala, hrozilo, že je udusí. Nesmála se, naopak. Celý den vzlykala bez slz, křičela bez hlesu. Za nocí se bránila snům, bdící tloukla kolem sebe, ale když přišlo ráno, křečovitě se chytala právě té noční můry, aby se nemusela vydat novému dni napospas. Násilím zavírala oči, i když byla dávno vzhůru. I když dítě křičelo. Když pak přece jen konečně vstala, byla jako omámená. Bílá jako křída, vlasy zcuchané, potácela se podél stěn, v županu po celý den. Neslyšela na zavolání, nikomu neodpovídala. Viděla, kudy jde? Její móresy se každopádně změnily a ona se teď třásla, když pila sklenici vody, a chvěla, když krájela kousek chleba. Úlekem spadla ze židle, když zazvonil telefon. Zapomínala vařit anebo podávala na stůl v nepatřičnou dobu opulentní pokrm. Opírala se o plotýnku na sporáku a nepostřehla, že se jí škvaří dlaň. Naproti tomu hodiny a hodiny větrala v pokojích, když venku mrzlo na kost. Nedokázala vyřknout „zemřít“ – říkala „zamřít“, sotva k uvěření – a v duchu si své způsoby smrti probírala stále dokola. Vypít jed na krysy z kůlny. Přeříznout si tepny kuchyňským nožem. Spolykat prášky, všechny naráz, vypít celou zásobu whisky a pak ven na sníh a tam se položit pod ořech. Opařit se v lázni. Vstoupit do jezera, protentokrát se nezastavit, neupustit kámen. – Dítě chtěla vzít s sebou, to bylo samozřejmé. „Vzít dítě s sebou,“ tak to nazvala. – Stála u okna a tiskla čelo proti sklu. Pára od úst na tabulce. Venku kvetly šeříky, třpytila se letní luka, zářila strniště a sníh blyskotal až k lesu: rozdíl v tom neviděla. Lomila rukama a šeptala si pro sebe. Ano, ze všeho nejhorší bylo to, jak šeptala. Jako přízrak ševelila a šelestila celým domem. Syčela ze sklepa, a přitom byla právě před chvilinkou na střeše. Její šustot ji předcházel, to ševelení, první přišel šepot, poté ona. Pohybovala rty ve věčné modlitbě. Kdo ji potkal, stoupl si doprostřed chodby – ona se plížila podél stěn – a snažil se porozumět tomu, co říká; a přece neporozuměl. Obžaloby, zúčtování, obhajoby? – Myslela si, že jí z kůže šlehají plameny nebo že jí nějaká havěť žere vnitřnosti. – Často si teď hryzala rty do krve, na bradě měla zaschlé stružky. Její dítě, já, před ní utíkalo, a přesto k ní vztahovalo ručky. – V té době ohlásil Orchestr mladých premiéru nového díla Bély Bartóka. Bartók ho napsal pro Edwina, na jeho objednávku. (V jeho salaši nedaleko Adelbodenu, abychom byli přesní. Bartók, vzrušený a šťastný, strávil čtyři týdny v pokoji vonícím starým dřevem, kdy nepřečetl jediné noviny. Pár věcí promeškal, mimo jiné začátek druhé světové války. Edwin zajel svým rollsem za ním nahoru a zpravil ho o nepředstavitelném. Bartók pokývl, potřásl hlavou a polkl; na druhé straně ale ještě nedopsal orchestrální doprovod a musel se hned zase dát do práce.) Matka si napustila plnou vanu a vysvlékla se a ulehla do horké vody a namydlila se a opláchla a umyla si vlasy a hodinu či déle je fénovala a sepnula je do účesu zvíci hradu. Napudrovala a nalíčila se od hlavy po paty a oblékla si své černé hedvábné šaty. Řetízek na krk z otcovských dob. Plášť s kožešinovým límcem a klobouk se závojíčkem. Takto seděla na svém důvěrně známém místě ve druhé řadě – koncerty se dosud konaly v Historickém muzeu – s hlavou nakloněnou ke straně. Usmívala se. Edwin stál přímo před ní na jakési bedýnce a ona nespustila oči z cípů jeho fraku, které se pohupovaly nahoru dolů. Neslyšela jediný tón. Jímala ji závrať. Když Edwin svěsil taktovku a nechával skladbu doznít, seděli všichni posluchači jako očarovaní. Hluboké ticho, trvající téměř věčnost. Pak vypukl neuvěřitelný potlesk. Bartókova skladba – Divertimento pro smyčcový orchestr – byla mistrovské dílo a posluchači poznali, čím byli obdarováni. Tleskali a tleskali a nehodlali přestat. I matka plácala dlaněmi o sebe. Bravo, bravo, ano, matka se zvedla a provolávala bravo! Bartók opět všem potřásl rukou a Edwin svým navyklým způsobem pokývl do publika, jako by každé poděkování něco stálo. Hudebníci poklepávali smyčci o nástroje. – Po koncertu – vydatně sněžilo – čekala matka před Historickým muzeem na taxík, když se otevřel vedlejší vchod a vyšel Bartók. Měl na sobě těžký kabát, zamžoural proti sněhovým vločkám a pak se vydal přímo k matce. Vykřikla „Bélo!“ a popošla mu krok vstříc. Bartók se na ni zadíval, řekl: „Díky, díky“ a přešel kolem ní. Matka zavolala: „To jsem já, Clara!“ Dveře se znovu otevřely. Edwin. „Tudy, Bélo!“ zvolal a pokynul. Měl hlas vojevůdce a nevzrušeně hleděl na matku. Bartók udělal vpravo v bok a spěchal k němu uchvácený a zářící. Edwin mu položil paži kolem ramen. Tak se vzdalovali, velký Edwin a malý Béla, ve sněžných přívalech z nebe, až daleko na konci ulice zmizeli ve vchodu do restaurace U Zlatého lva. – Této noci seděla matka na gauči, zarývala zuby do polštáře a křičela: „Už dál nemůžu!“ Tloukla hlavou do zdi. Už dál nemohla. Zavolali lékaře a ten ji nechal odvézt, sténající uzlíček, plášť s kožešinovým límcem přehozený přes ramena. Dítě, já, se kutálelo za transportem, slézalo propasti schodů a nakonec se také dostalo na svobodu. Sníh ve světle chodby. V něm těžké šlépěje ztrácející se ve tmě. Zahradní branka, ještě trochu zřetelná, stála otevřená dokořán.

Přeložila Michaela Jacobsenová.

Urs Widmer v románu Milenec mé matky (Der Geliebte der mutter, 2000) reflektuje tragický, místy až bizarní příběh ženy, osudově poznamenaný celoživotní neopětovanou láskou. Muzikálně nadaný Edwin, ambiciózní, byť chudý jako kostelní myš, a krásná a bohatá Clara – to je základní schéma jejich románku, který pokračuje nečekanou výměnou rolí. Clařina otce sklátí zpráva o ztrátě veškerého jmění v den černého pátku na newyorské burze a dcera zůstane sama a zcela bez prostředků. Edwin si postupně buduje svou pozici uznávaného dirigenta a propagátora nové hudby a prozíravým sňatkem s pohádkově bohatou dědičkou se posléze stane jedním z nejbohatších občanů země. (V postavě Edwina navíc švýcarský čtenář bez problémů rozpozná světoznámého dirigenta Paula Sachera.) I Clara se vdá a porodí syna, svému traumatu však už neunikne. Bolestné téma dokázal vypravěč ztvárnit s jemným, ironickým odstupem. Osobní příběh přitom ústí do obecnější výpovědi o švýcarské společnosti doby předválečné a poválečné. V roce 2004 vydává autor jako pandán k tomuto románu Knihu mého otce (Das Buch des Faters), kde teprve přichází ke slovu postava, jež byla v první knize prakticky neviditelná, a stejný příběh je vyprávěn opět jinak, z jiné perspektivy.

Renomovaný švýcarský autor Urs Widmer (narozený roku 1938 v Basileji) má ve své bibliografii velkou řadu románů, próz, esejů, dramatických i rozhlasových her. Namátkou jmenujme několik novějších titulů z jeho početného díla: Kongres paleolepidopterologů (Der Kongress der Paläolepidopterologen,1989), Ráj zapomnění (Das Paradies des Vergessens,1990), Ztroskotanci na okrajích Evropy (Gestrandet an den Rändern Europas, 1994), Před námi potopa (Vor uns die Sintflut, 1998), Svatá válka proti faktům (Heiliger Krieg gegen die Fakten, 2001), Žít jako trpaslík (Ein Leben als Zwerg, 2006). S výjimkou románu Milenec mé matky, který chystá k vydání nakladatelství Paseka, u nás dosud nevyšlo nic z jeho díla knižně. Čeští diváci ovšem znají Widmerovu hru ze života manažerů Top Dogs (1996), kterou nedávno s úspěchem uvedlo brněnské HaDivadlo.

–mj–

Galerie

Tabletky

Dalibor David (1972), absolvent pražské AVU (ateliéru Malba I, prof. J. Sopko), je malířem introvertních nálad a meditativních rozpoložení. Platí u něho, jako u málokoho, vnitřní napojenost na výrazové prostředky. Prostřednictvím malířsky bravurně pojatých osamocených lidských figur a vybraných atributů předmětného světa obecně referuje o lidském putování a jeho svízelích. Veřejnosti se zatím představil velmi sporadicky a nekompletně. V roce 2006 vytvořil tematický soubor Tabletky. Sérii drobných čtvercových obrazů s motivem tablet, prášků na bolest, na únavu, na utrpení, na cokoliv, čeho se člověk potřebuje okamžitě a naléhavě zbavit, nebo to alespoň dočasně potlačit. Ve zvětšení je patrná precizní lisovaná forma tablety (disk s rýhou), růžová barevnost je v tomto kontextu více než symbolická. Ještě že tu ta farmaka máme. S nimi lze přežít všechno… nebo skoro všechno.

Petr Vaňous