Tichá dívka

Vešel do kanceláře a položil před Daffyho ženiny dva tisíce.

„Splátka nájmu,“ oznámil.

Správce mu podával dopis bez známky, ora­žený kurýrní službou. A nůž na papír.

Z obálky dýchala nadsmyslová vytříbenost nevysvětlitelná přírodovědecky, nýbrž pramenící z konstelace, kdy psaní doprovází šek. Dopis sestával ze dvou strojopisných řádek.

„Tímto Vám oznamujeme, že KlaraMaria se už nedostaví na vyučování. V příloze najdete dvacet tisíc.“

Žádný podpis. Jen zaručený bankovní šek.

Posadil se na židli. Klesnout na dno má tu výhodu, že hlouběji už spadnout nemůžete.

Otevřely se dveře. Držel je ten chlapec s kadidelnicí. Dovnitř vkročil Mørk.

„Jste vyhoštěn,“ pronesl. „Dáváme vám osmnáct hodin, abyste po sobě uklidil. Zítra ráno vás posadíme do letadla směr Madrid.“

Možná žádné dno neexistuje, jen nekonečný pád. Kašpar se zvedl. Otevřel dveře. Vyšel na dvůr.

Shodil ze sebe sako, pak košili. U skladišť postávaly dva hloučky dělníků. U jednoho stolu popíjela kávu skupinka švadlen, které si udělaly pauzu od šití kostýmů. Zul si boty a svlékl ponožky. Pak kalhoty. Stál tam teď jen v hedvábných harlekýnovských trenýrkách. S hedvábím na tom byl stejně jako Wagner.

„Všechno musí pryč,“ pravil směrem ke švadlenám. „Člověk by se měl všeho zbavit. Jako ten boháč v podobenství. Jako Liszt. Jako Wittgenstein. Longchen Rabjam to udělal sedmkrát. Volní jsme teprve, když nemáme nic, co by nám mohli vzít.“

Vyčkával. Třeba Mørka poděsil. Vyhoštění je třeba sdělit písemně, jinak nemá právní účinnost.

Zašustil papír, za ním stál Mørk.

„Říká vám něco jméno Kain?“

„Zajisté. Je mi důvěrně známý z biblického vyprávění.“

„Josef Kain.“

Kašpar mlčel.

„Vyhoštění,“ zopakoval úředník. „V kapse saka máte účtenku z taxíku a na ní telefonní číslo. Pokud by vás napadlo něco o té malé žákyni.“

Kašpar zavřel oči, a když je zase otevřel, byl Mørk ten tam. Kdosi mu přes ramena přehodil deku. To Daffy.

Seděli proti sobě u psacího stolu. Kašpara halil pléd dlouhý jako plesové šaty. Nic necítil. Možná za to mohl chlad.

Před Daffym ležel dopis, určitě si ho přečetl.

„Ta žákyně pro mě hodně znamená,“ řekl Kašpar, „a oni mi dluží peníze.

Už se nevrátí a já nemám žádnou adresu, žádnou stopu.“

Správce zvedl dlaň. Byla prázdná. Obrátil ji. Ani na hřbetu ruky nic nebylo. Pohyboval jí nad stolem a z desky vyrostla kartička.

„Ten dlouhán, ten císař. Tohle měl v šrajtofli.“

Kašpar kartičku uchopil a četl vytištěné jméno: Aske Brodersen. Pod jméno někdo tužkou připsal telefonní číslo začínající sedmdesátkou. Obrátil lístek. Na druhou stranu napsala tatáž tužka vlastní nebo místní jméno „Bohrfeldt“.

„Ani jedno z těch jmen není v telefonním seznamu,“ ozval se Daffy. „A to číslo není registrované.“

Když byl Kašpar ještě kluk, říkali si dělníci a řemeslníci u cirkusu „manéžní specialisté“ a byli to Dánové. Na začátku sezony vyrostli ze země a v říjnu se po nich zem slehla. Teď si říkali „technical workers“ a byly to party Poláků a Marokánců, které pod vedením kápa táhly Evropou jako vysoce specializované osádky lodí. Když cirkus zaplul do doků, šly se dát najmout jinam. Zněly nicméně pořád stejně: disciplínou, profesní sebejistotou a syrovou efektivitou. Ten zvuk odjakživa miloval a slyšel ho od úplně prvního setkání s Daffym. I nyní.

Ale teď zachytil i jiný zvuk, který mu až dosud unikal.

Správce před něj postavil telefon. Kašpar vyhlédl z okna.

„Kdypak asi zapadne slunce?“ utrousil.

Daffy se otočil k regálu. Na policích stálo mnoho příruček. Příliš mnoho na správce, který odchodil nanejvýš sedm let školy. Mezi knihami byl i Astronomický a cestovní kalendář Kodaňské univerzity a Daffy v něm zalistoval.

„Za patnáct minut,“ ohlásil.

„Tak to čtvrt hodinu počkám. Nejlíp mi to mluví při západu slunce.“

Správce pozvedl obě ruce a vedl je nad deskou stolu. Zničehonic se v nich zhmotnilo plnicí pero, vizitky, drobné mince. Los a klíče. Až na ty, které předtím dal Astě Borelliové.

„Mont Blanc Legend,“ řekl Daffy. „Na velepodpisy. Ale v ostatních kapsách není po rovnováze ani památky. Ani jediná kreditka. Žádná peněženka. Bankovky jen tak ladem skladem. Peníze jsou tu jen na přestupní stanici. Žádný řidičák. Žádná pevná adresa. Člověk bez kořenů. Viděno z čistě odborného hlediska. Neber to osobně.“

Kašpara nezvedla ze židle vlastní vůle. Osobně by byl radši zůstal sedět. Vymrštila ho oranžová neosobní zuřivost vybičovaná opodstatněnou kritikou.

Ke stolu to nebyl ani metr. Na krátké vzdálenosti byl rychlý jako pingpongový Číňan.

Ale nestihl to. Daffyho pravačka se rozpustila a vzápětí opět zhmotnila prodloužená o kónickou, kůží potaženou hůlku v délce tříčtvrtečního kulečníkového tága, uzpůsobenou jako jezdecký bičík a zakončenou lesklou koulí velikosti skleněné oční bulvy.

Šlo o domptérský obušek, Kašpar si ho pamatoval z počátku šedesátých let, z časů před zákazem krocení dravé zvěře. Pokud měl člověk dobrý forehand a věděl, kam udeřit, mohl jím lvovi prorazit lebku.

Ustrnul. To byly ony vytříbené tóny, které u Daffyho přeslechl. Na vlas stejné jako u mladého Beethovena, kterého svět objevoval teprve dnes. Nehalasné poklady utonuly v pozdějších zlatých hřebech.

Správcovy ruce zmizely z dohledu. Pak se vynořily znovu, tentokrát s laboratorním stojanem, miskou surových diamantů, krabičkou sirek, dvěma štamprlemi a lahví slivovice. Do držáku upevnil diamant, jednu sklínku naplnil alkoholem, zahřál ji v dlani a škrtl sirkou, přidržel ji nad zrcadlovou hladinou tekutiny a podél stěny skla se rozkulhal lačný modrý plamen. Strčil skleničku pod diamant, plamen zachvátil minerál, ten začal tát a skapávat do slivovice. Byl to kandys.

Kašpar se zaposlouchal do západu slunce. Přitáhl k sobě telefon, soustředil se a vytočil číslo z kartičky.

„Ano?“

Hlas patřil ženě těsně po čtyřicítce.

„Tady je Askeho velmi blízký přítel,“ ohlásil se. „Zdál se mi sen a rád bych mu ho vyprávěl.“

Odešla, ale nezavěsila. Vrátila se za patnáct vteřin. Klidně mohl sluchátko položit, víc informací už nepotřeboval. Zadržovala ho jenom bezmoc a absurdní naděje, že někde v pozadí zaslechne hlas KlaryMarie.

Zvedla sluchátko.

„Odcestoval.“

„Leda tak na pánský záchod,“ odtušil. „Myslím, že byste tam pro něj měla zajít. Ten sen měl velkou hloubku. Určitě by o něj moc nerad přišel.“

Musel stát hned vedle, teď vzal do ruky sluchátko.

„Své peníze jste dostal. Kde jste sebral to číslo?“

„Chci mluvit s tou dívkou.“

Slyšel svůj hlas zvenčí, patřil člověku, který ztrácel vědomí.

„Někdo ji zbil,“ pokračoval. „Jde o trestný čin, už jsem mluvil s advokátem.“

Na druhém konci drátu zavěsili.

Žhavý cukr syčivě odkapával do slivovice. Daffy mu přihrál skleničku.

„Jako vágus může žít člověk do čtyřicítky,“ prohlásil správce. „Pak může šikmou plochu zatarasit jenom trvalá adresa. Zvlášť když je ta plocha tak příkrá jako ta tvoje.“

Kašpar se napil. Zavřel oči. Měl pocit fyzického nadnesení, jaké musejí pociťovat velcí dravci, když máchnou křídly. Až do nejvzdálenějších kapilár mu projel koncentrát ovoce, alkoholu, cukru a tropického horka a zaplašil hlad, chlad i únavu. Utrpení zalilo zlaté světlo.

„A tahle hlubokomyslná filosofie,“ poznamenal Kašpar, „tě katapultovala až na hvězdnou dráhu domovníka tady v Glostrupu.“

Daffy se usmál. Za těch šest měsíců, co ho Kašpar znal, se to stalo prvně.

„Pomohl mi sem jeden rozsudek. Zmírnili mi čtyři roky na podmínku… výměnou za změnu profese.“

Kašpar posbíral své věci. Vzal do dlaně dosud horkou sklenku. Položil na stůl šek.

„Splátka dluhu,“ poznamenal.

Daffy obešel stůl a otevřel mu dveře.

„Proč při západu slunce? Proč to člověku nejlíp mluví při západu slunce?“

Kašpar se zahleděl na správcovy ruce. Daffy mohl dojít stejné slávy jako Bach po smrti. A zbohatnout tak, jak se to Richtěrovi jakživo nepodařilo. A teď mu držel dveře.

Ukázal na temnící nebe nad městem.

„Poslouchej,“ vybídl Daffyho.

Nebylo možné rozlišit žádný vysoký nebo určitý zvuk. Jen tlumenou, souvislou zvukovou deku. Kodaňské kostelní zvony právě odzváněly slunce za obzor.

„Jsou naladěné do základního tónu buďto durového nebo mollového trojzvuku. Se základním tónem ladí svrchní tón, který je výš o oktávu a malou nebo velkou tercii. Město je mapa zvuků. Grundtvigův kostel. Naladěný do D. A nad tím se stejně zvučně klene Fis. Kostel má jen jediný velký zvon. Nebo zvonkohra kostela Našeho Spasitele – nezaměnitelná. Takové jsou, každý docela unikátní. Takže pokud člověk telefonuje při západu slunce, zaposlouchá se mimo hlas a dokáže kompenzovat plochost vnímaného obrazu, zjistí, kde na zvukové mapě se nachází ten, s kým právě mluví.“

Posadil se na postel. Pil pomalu. Temně jantarová tekutina měla všechno. Uklidňovala a sytila, byla čirá a extatická. Uvolňovala napjaté nervy a povzbuzovala ty čilé. Pozvedl skleničku a nechal v ní zlámat poslední odlesk slunce dopadající dovnitř oknem. Žádné světlo si nezadalo s tím dubnovým. Charakterizovala je šarmantní, optimistická nevěrohodnost, jaká čišela z nadhodnocené ruky v pokeru. Slibovalo jaro, ačkoli si nebylo jisté, že svůj slib dokáže splnit.

Vytáhl zásuvku, rozměrný plochý čtverec podobný těm, co do nich architekti ukládají výkresy. Stininu zásuvku. Objednal ji pro ni ve studiu Rud. Rasmussen.

Než ji nechal zabudovat, nikdy u něj nic nezanechala. Ráno všechno metodicky posbírala, často ještě spal. Když se probudil, nebylo po ní ani památky, žádné fyzické stopy, zůstal jen dozvuk.

Když byla pryč, hledal ji. V koupelně. Doufal, že tam po ní zůstal krém, zubní kartáček. Nenašel nic. Jednou večer, když jedli, jí to řekl.

„Mohl bych ti vyklidit pár poliček ve skříni.“

Odložila nůž a vidličku a otřela si ústa. Udělala to delikátně, ale současně jako zvíře, jako kočka při mytí, stejně graciézně jako jaguár.

„Asi jsi slyšel o vúdú,“ začala. „Před několika lety jsme čistili spodní vodu na Haiti. Šéf místní pobočky COWI nás varoval, ať nikde nenecháváme ležet osobní věci. Pokud tě nějaký šaman bude chtít ovládnout a dostane se mu do rukou něco tvého, nemáš šanci.“

Jídlo v ústech se mu rázem proměnilo v buničitou vatu.

„Jestli se na mě díváš takhle,“ prohlásil, „budeme se muset přestat vídat. Tu potupu nesnesu. Známe se půldruhého měsíce a já se k tobě tobě chovám s krajním respektem. K tobě i k ženám vůbec. Jako kluk, co po holčičce odvedle pokukuje přes plot, ale nikdy ho nepřeskočí a neustále jen čeká, až si bude chtít hrát ona.“

„Kdesi v hloubi duše ovšem horečně spřádá plán. Jak dobýt celou vilovou čtvrť.“

Do týdne byla zásuvka hotová. Nekomentoval to. Přišla a nový kus nábytku byl vestaven do stěny maringotky. Zásuvka byla povytažená. Přejela dlaní po dřevě, vytáhla ji docela, pak ji zase zastrčila a nic neřekla. Míry vzal u Stine v bytě. Vešla se tam přesně základní mapa měřítka 1 : 25 000.

Příště dorazila s deskami a bez jediného slova do zásuvky uložila základní mapu Dánska, pouzdro s kružítkem a bílý kancelářský papír. Nikdy si to neodnesla.

A leželo to tam dosud. Vyjmul ze šuplete kružítko a soubor map. Jedna z nich představovala kodaňský přístav. Vybavil si zvukovou mapu z telefonátu.

Vpředu bily zvony Mramorového kostela, elektricky zesílené, ale sordinované, aby nevzbudily královnin Amalienborg. Ve volném prostoru se hladina akustického tlaku snižuje o šest decibelů při každém zdvojnásobení vzdálenosti od zdroje. Do kružítka vzal z měřítka dobré čtyři kilometry, zabodl hrot do kostela a na­rýsoval kružnici o tomto poloměru.

Grundtvigův kostel se na zvukové mapě nacházel vzadu, přesto zněl zřetelně. Velký zvon vyzváněl docela sám a rozechvěle skladbu Nadchází svátek vánoční. Byla v D a skladatel v ní napodobil tón zvonu. Telefonovalo se tudíž s největší pravděpodobností z velké výšky. Přinejmenším z dvaceti metrů, které melodii umožnily přenést se přes střechy čtvrtí østerbro a Nørrebro. Vzdálenost odhadl na nějakých pět kilometrů. Slyšel také zvonkohru kostela Našeho Spasitele. A na okraji zvukové mapy zachytil i radniční zvony, zjevně se strefil, když odbíjely čtvrt. Nebyly odlité z bronzu, nýbrž z oceli, zněly tvrdě a frekvenci neměly tak čistou jako kostelní zvony. Od telefonního přístroje se nacházely ve vzdálenosti pět kilometrů. Kružítko teď zapíchl do Grundtvigova kostela a obkroužil ho v pětikilometrovém rádiu. Průnik obou kružnic zahrnoval celé vnější østerbro.

Znova se zaposlouchal. Identifikoval Anglický a Svatojakubský kostel, jejich interferencí vznikla koróna náznakových durových tónin, od A po D. Narýsoval další dvě kružnice.

Nové kružnice protnuly obě původní padesát metrů od břehu. Severně od ústí kodaňského přístavu. Na úrovni parku Tippen, tam, co je moře hluboké dvanáct metrů. Pře­slechl se.

Napil se. Uprostřed prohry slyšel veškeré zvuky z těsné blízkosti. Nic neznělo stejně jako duben. Stromy bez listí. Žádná zeleň netlumila reflexi a šíření zvuku. Vnímal doznívající dopravní špičku večerního Glostrupu. Vzdálené bzučení 4. kodaňského obchvatu. Ptáky v mokřině. Hlasy švadlen povznesené západem slunce, povznesené z toho, že brzy budou mít padla. Zároveň tak trochu nepřítomné, část jejich systému už vyrazila na cestu domů. Většina z nich měla děti. Jakmile se ženám narodily děti, pronikla jim do hlasu tíže. Ostinato.

První den, kdy slunce vyzařovalo dost tepla a dalo se v závětří posedět čtvrthodinku venku, kráčel o polední pauze přes dvůr. Ženské hlasy slyšel z velké dálky. Nikoli jednotlivá slova, jen zvuk, bavily se o dětech. Volaly na něj a on se k nim posadil na lavičku. Měly koketní a škádlivé oči, protože šlo o bezpečný flirt, založený na jistotě partnera čekajícího doma. Většinou ho to blažilo jako teplá koupel. Jedna z nich se ho zeptala: „Proč nemáte děti?“

Všiml si jí už předtím.

„Nenašel jsem tu pravou.“

Usmívaly se, on také. Nechápaly, že mluvil pravdu.

„To za prvé,“ dodal. „ A za druhé je po nás za chvíli veta, děti zestárnou, jen si to představte, táhne jim na osmdesátku, manželé a manželky jim umřely, naživu už není žádný svědek prvních třiceti let jejich života, no a pak zmizí i děti. Tak to za druhé.“

Odtáhly se od něj. Ozvala se žena, co ji znal z dřívějška.

„Já myslela, že jste klaun.“

Vstal.

„Jsem muzikant,“ řekl. „A s PaníBohem jsem uzavřel dohodu, že rozehraju všechny noty. I ty temné.“

Po té epizodě latentní erotika vyhasla. Něco z ní zaplálo nanovo, ale nikdy už to nebylo jako dřív.

Přikryl skleničku knihou, aby zamezil odpařování. Jako v Jungových memoárech. Jung napsal, že v alkoholu hledá člověk vlastní spiritualitu. Věděl, o čem mluví. Věděl, jaký je to pocit, vlastnit dva kartony Krug Magnum a nedokázat přestat po tom prvním. Alkohol jsou housle, člověk se neumí ubránit. Sejmul knihu a vyprázdnil skleničku.

Přesedl si. Zaujal pozici naproti sedačce. Naproti místu, kde seděla KlaraMaria, když se s ní setkal poprvé.

Přihodilo se to přesně před rokem.

Vracel se z představení o něco později než obvykle, byl duben, půlnoc. Maringotka stála na pozemku u Vedbæku, který vlastnil už dvacet let, ale dosud nepožádal o stavební povolení. Šlo o deset tisíc čtverečních metrů vysokého plevele lemovaného jedlemi, to celé přímo u pláže.

Maringotka stála v trávě, zajel až k ní, zaparkoval, otevřel dveře a zaposlouchal se.

Příroda hraje vždy jedno nebo vícero témat, anebo si to člověk jenom namlouvá. Tu noc to byl Ricercar z Musikalisches Opfer v orchestraci Antona Weberna s Thákurovým textem: „Nikoli údery kladiva, to tanec vln vyzpívává kamínky do dokonalosti.“

Už to byly roky, co Stine zmizela. Ne že by s sebou odnesla i smysl života, ten začal pozvolna emigrovat sám z vlastní iniciativy už dávno předtím, ale ona ten proces zpomalila.

Z maringotky se ozval zvuk, který tam neměl co dělat. Vyplížil se z auta. Člověk za sebou nemůže mít dvacet let vzestupné dráhy v šoubyznysu a nestat se přitom snadnou obětí přeludů.

Ke dveřím se dostal po čtyřech. Pod maringotkou zašmátral po klíči, ale marně.

Vývojově vyspělejší člověk by vzal nohy na ramena. Nebo by stiskl těch pár tlačítek ve­dle dveří. Umělecká pojišťovna mu obstarala přímou linku na Falck a Securitas. Ale člověk není delší, než je. Zpod schůdků vylovil pětasedmdesáticentimetrovou vodovodní trubku ze starých dobrých časů, kdy se ještě vyráběly z olova.

Neslyšně vstoupil do předsíňky. Zaznamenal jedinou osobu, jediný klidový puls mezi osmdesáti a devadesáti. Cirkusový trpaslík.

„Pojď dál.“

Bylo to dítě. Děvče. Nevěděl, jak ho mohla slyšet. Vešel.

Mohlo jí být osm nebo devět. Nerozsvítila, ale okenice byly dokořán a dopadal na ni měsíční svit. Seděla v tureckém sedu na pohovce. Jako malý Buddha.

Zarazil se a poslouchal. Dějiny kriminalistiky znají příklady malých dětí spolupracujících s mravně silně pochybnými dospělými. Nic nezaslechl. Posadil se proti ní.

„Jak jsi našla klíč?“

„Hádala jsem.“

Ležel na stole před ní. Našel pro něj tak dokonalou škvíru, že ho někdy málem nenašel sám. Bylo zcela vyloučené, aby uhodla, kde je.

„Už jsi tu dlouho?“

„Ani ne.“

„Jak ses sem dostala?“

„Autobusem a vlakem.“

Přikývl.

„Jasně. Půlnoční město je pro malou osmiletou holku jako stvořené.“

„Devítiletou,“ poznamenala. „A navíc je zadarmo. Autobus i vlak. Když ti ještě nebylo dvanáct.“

Něco v jejím systému nefungovalo. Intenzita neodpovídala věku.

Ne že by ostatním dětem chyběla energie. Žil v těsné blízkosti ratolestí artistických kolegů už pětatřicet let. Budily se v půl sedmé ráno a rozjížděly se rovnou na čtyřku. Po čtrnácti hodinách se stokilometrovou rychlostí vřítily do spánku, bez podřazení. Kdyby se daly elektrody napojit přímo do jejich těl a odčerpávat, byl by z člověka boháč.

Jejich systém ale postrádal zaměření, prostě bleší cirkus. Dívka před ním byla soustředěná dokonale.

Galerie

Vážnost a nevážnost Jana Karpíška

Malíř Jan Karpíšek (1981) absolvoval v roce 2005 brněnskou FaVU VUT, Ateliér malby II (prof. M. Mainer). Přes svůj mladý věk již se svým dílem zaznamenal první úspěchy. V roce 2003 obdržel cenu děkana VUT za vynikající bakalářskou práci, v roce 2004 se v generační konfrontaci mladých umělců Artkontakt umístil na druhém místě a roku 2005 byl zařazen na Mezinárodní bienále současného umění (téma: Druhý pohled), které se konalo ve Veletržním paláci v Praze. Profiluje se také jako schopný organizátor a manažer. V současné době je členem brněnské umělecké skupiny Punkwa, s kterou pravidelně vystavuje. 

Dosavadní malířské dílo Jana Karpíška v sobě skrývá zvláštní ambivalentnost. Po formální stránce působí na první pohled nesourodě. Je plné nápadů, hbitých postřehů, bezprostřednosti, experimentů, někdy přestřelených do vizuálního vtipu, jako celek ale rotuje kolem jednoho ústředního tématu, a tím dochází k jeho postupnému významovému scelování. Touto ústřední tematikou je pojem času a časovosti. Karpíšek tak navazuje na malířskou problematiku svého (někdejšího) učitele Martina Mainera. Obraz tu slouží jako silný komunikační prostředek stejně jako médium schopné zaznamenat vnitřní (nefyzické) procesy jedince – meditace, vytržení, trans, vize, nirvána apod. Karpíšek na rozdíl od Mainera volí, i vzhledem ke svému věku, odlehčenější podobu a pojetí těchto reflexí. Svými obrazy vstupuje do nějaké časové nebo psychické situace a rozkrývá pouze tu příslušnou rovinu, která ho bezprostředně oslovuje, aby se ihned mohl opět stáhnout zpět a vytěžit z „výletu“ svou vlastní poetiku. Je to taková meditační „turistika“, sběr postřehů a symbolů, vztahů a znaků. Z nich formuluje, skládá a buduje svůj malířský svět, balancující mezi vážností kolem otázek lidské existence a nevážností či spíše nesmiřitelností spojenou s tvůrčí vitalitou a ironickým odstupem. Lidský jedinec tu vystupuje v různých rolích. Některé jsou směšné (kulturista, speleolog), jiné vážné (Madona, Buddha). Karpíškova naivizující malířská forma, kde občas prokmitnou řemeslné nedokonalosti, je nedílnou součástí autorovy místy až rafinované bezprostřednosti. Podstatná je významová soudržnost prací, kdy každý další obraz upřesňuje čtecí kód celku a zároveň rozšiřuje vlastní poetické pole. Ze stavební parcely, kde se mísí prvky nadčasovosti s reáliemi brněnské banální všednosti, se stává živé staveniště. Otázkou zůstává, kterým směrem se stavba bude ubírat.

Petr Vaňous