Syntéza polyhistora dnešní doby

S odstupem osmi let od zveřejnění knihy Úděl umělce. Duchampovské meditace znalce moderního umění, esejisty a teoretika Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) vydalo nakladatelství Torst obsáhlou publikaci nazvanou Evropa a umění. Obě tyto práce měly původně tvořit jeden celek, který někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy projekt dostával konkrétnější podobu, autor přeskupil, doplnil a rozdělil. Možná tak učinil i z taktických důvodů, neboť normalizační doba neskýtala pražádnou jistotu, a navíc šlo o obsáhlý samizdat, zabývající se duchovní a filosoficko-estetickou problematikou: smyslem a podstatou umění, údělem a smyslem lidské existence, rolí umělce ve společnosti, vztahem člověka ke světu a kosmu, vírou a křesťanským náboženstvím, a to v nejširším kontextu obsáhlého vývoje kulturních dějin evropské civilizace. Navíc takto synteticky pojaté dílo mělo mít ještě i jiné poslání: bylo autorovým vyznáním i jeho celoživotním myšlenkovým odkazem.

Geneze teoretické summy

Jak se dočítáme z doslovu Pavly Pečinkové ke knize Úděl umělce. Duchampovské meditace, Jindřich Chalupecký se tématem zabýval dlouho a systematicky. Z počátku šedesátých let podle ní pochází „jeden z nedatovaných náčrtů zamýšlené teoretické syntézy“, jenž nesl název eseje ze čtyřicátých let Svět, ve kterém žijeme a jejž Jindřich Chalupecký rozčlenil na části: „A. Filosofie, B. Evropa, C. Civilizace, D. Transcendence a civilizace, E. Smrt a život.“ Tento velkorysý projekt nabral jiný směr ve chvíli, kdy se autor rozhodl napsat monografii Marcela Duchampa. Začalo tak vznikat rozsáhlé, více než pětisetstránkové dílo, nazvané Podobizna umělce v moderním věku. Duchampovské meditace, které bylo na Velikonoce 1982 opatřeno předmluvou, svázáno a prostřednictvím jedenácti číslovaných strojopisných verzí rozšiřováno.

Následně však Jindřich Chalupecký koncepci svého projektu začal proměňovat. Vyčlenil partie věnované interpretaci Duchampovy tvorby a filosoficky zaměřené úvahy, které se vztahovaly k pozici umění v moderní době. Tato část dostala posléze název Úděl umělce. Duchampovské meditace; řada obecněji orientovaných úvah obsažených v samizdatu Podobizna umělce v moderním věku se pak stala součástí oddílu Umění, jímž Chalupecký uzavřel teoretickou syntézu duchovních dějin evropské civilizace. Její první třísetstránkovou část Evropa připravil a ve strojopisu vydal v druhé polovině osmdesátých let. Oddíl Umění, který rozšířil a precizoval, k ní přičlenil zřejmě až poté, nejspíše v závěru desetiletí, kdy se doba jevila již trochu příznivěji a kdy pomýšlel na zveřejnění jak této teoretické „summy“ (jak někdejší objemné dílo pojmenoval Josef Hlaváček), tak Duchampovy monografie.

Metodou komparativní otevřenosti

Pokud jde o publikaci Evropa a umění, je třeba si uvědomit, že máme před sebou text, který získával svou podobu před více než dvaceti lety, v normalizační době, pohrdající duchovními a morálními hodnotami a zatracující jakékoli dotazování po podstatě umění, po smyslu lidské existence, světa a místa člověka v něm, po vztahu náboženství a umění, po tom, co je lidské a co přírodní, co je civilizace, co ji utváří, co podmiňuje. A právě tyto a mnohé další otázky stanovil Chalupecký základem své obsáhlé syntézy. Záměrně uvádím slůvko „své“, protože jde o subjektivní a osobitý vhled do dané problematiky, s nímž můžeme, ale i nemusíme souhlasit. Uplatnění osobního stanoviska se zde projevuje ve výběru a prezentaci fakt a dobových materiálů i v důrazu, který autor na určité skutečnosti klade.

Knihu člení dva nestejně obsáhlé bloky: díl Evropa a díl Umění. První část pak dále oddělují historicky na sebe navazující celky, a to Civilizace, zabývající se filosofií a teoriemi civilizace; následuje Úvod k Evropě, zahrnující úsek od vzniku archaických civilizací na Předním východě po pád Říma; a navazuje pojednání nazvané Vznik Evropy, zabírající úsek po čtrnácté století a v převaze se opírající o dějiny křesťanství. Celou tuto část pak uzavírá oddíl Krize Evropy, končící údobím reformace a stanovující manýrismus za předstupeň a první předpoklad myšlení a tvořivosti nové, moderní doby. Každý z uvedených celků je vždy dále vnitřně členěn kratšími úseky s různou orientací.

Už sám tento fakt napovídá, že se autor nemohl nevyhnout zjednodušení a zkratům a že řadu oblastí i záměrně – vzhledem k sledovanému problému – pominul. Nezamýšlel však touto prací žádný systematický výklad. Téma, jak v úvodu podotýká, „přesahovalo hranice jakékoli odbornosti. Polyhistor je v naší době polydiletant. Ale nebylo vyhnutí. Bylo třeba se ptát, co je vůbec civilizace a co to je umění vůbec.“ Zvolil proto metodu komparativní otevřenosti. Vývoj sleduje volně, jak je v dané chvíli a pro daná tázání třeba a jak se ty které naléhavosti „samy vynořují“. Odtud také četné odbočky, a to i napříč časem, územními celky a dobou, což může být pro jednoho čtenáře podnětné, pro druhého i provokující. Spíše než o zachycení přesného historického sledu jde však Chalupeckému o stopování myšlenkové sounáležitosti. V důsledku této strategie se v textu objevují odkazy k již sdělenému, připomínání poznatků, ale i četné „odskoky“ z minulosti do nedávné přítomnosti, které mu v dané chvíli poskytují možnost nahlížet věci z jiného úhlu a proces duchovního vývoje naší civilizace rozkrýt hlouběji a jinak, než bývá zvykem.

Umění jako lidská nezbytnost

Druhá část, Umění, byť v knize oddělená, navazuje na předchozí text. Obecné zaměření zde upřesňuje podtitul: Smysl umění. Chalupecký se pokouší ho uchopit, a to z filosoficko-estetického a náboženského hlediska. A jak seznáváme, přisuzuje umění výlučné postavení. Dokonce staví tvůrčí uměleckou zkušenost vycházející z intuitivního, bezprostředního poznání do blízkosti náboženské transcendentní zkušenosti. Umění není podle něho „ozdoba ani zábava“: je „lidskou nezbytností“. Proto má být jeho vlastním smyslem „ukazovat za sebe“ – do „neviditelného“, jež danost člověka a danost světa přesahuje. Rovněž člověku nestačí, když se v životě orientuje jen na to, aby se mu lépe vedlo. Lidská bytost není uzavřena „v daném – v imanenci, v tom, co trvá samo ze sebe, je otevřena k něčemu, co dané vždy přesahuje, k transcendenci“. Vědomí transcendence považuje vůbec za podstatu každé civilizace.

Pojmy „transcendentní“ a „imanentní“ se také v přítomné publikaci vyskytují nejčastěji. Problematika imanence a trans­cen­­dence je zde klíčová – je prizmatem, jímž Jindřich Chalupecký rozebírá a pojímá duchovní dějiny Evropy, věčné otázky lidského bytí a okolního světa i podstatu umění. Důležitost díla spočívá mimo jiné v tom, že poskytuje nezbytné orientační body v mohutném rozletu lidského ducha evropské civilizace a dává nám i potřebný prostor pro vlastní uvažování. Poznáváme autorovu neúnavnou potřebu ptát se a hledat odpověď, řešit neodbytné otázky, zpochybňovat zaběhnuté soudy. A právě v tomto ohledu je pro nás Chalupeckého odkaz, byť i stojí v dnešní sekularizované a materialisticky orientované době jaksi stranou, poučný a příkladný.

Autorka je teoretička umění.