Historky nejen ze života

Že Arnošt Goldflam není „jenom“ divadelník, vědí dnes už nejen dospělí, kteří se dívají na kvalitní kulturní magazíny, jež je tu a tam ještě stále možné vidět v naší televizi, ale také děti. Například můj syn, který s oblibou sleduje nedělní pohádkový pořad s tímto sympatickým pánem, jehož si zařadil někam mezi hodné neposedné skřítky a moudré profesory – bytosti, o nichž už mnohé slyšel, ale o nichž má ve svých necelých sedmi letech jen křehkou představu.

Arnošt Goldflam letos v září oslavil šedesátiny, a jelikož má život očividně rád, nadělil sobě dítko a svým čtenářům knížku rozhovorů (ty s ním vedl literární vědec Jiří Trávníček spolu s dramaturgem a germanistou Petrem Štědroněm). Příběh, který se před námi postupně rozvíjí, je fascinující především svou pestrostí a mnoha významovými rovinami, neboť se v něm otevírají různé vyprávěcí linie, počínaje středoevropským židovstvím, zanikajícím dědictvím kultury rakouské monarchie či hrůzami dvacátého století (holocaust) přes linii o poválečném Brně, nahlíženém očima dítěte a dospívajícího kluka za takzvaného budování socialismu, až do naší podivuhodné současnosti. „Děj“ v rozpravě přítomný vrcholí hned dvakrát. Poprvé ve chvíli, kdy se pozastaví podrobnějším vyprávěním o brněnské bohémě šedesátých let, o proslulém „knížeti“ a demiurgovi Janu Novákovi a především o skupině mladých brněnských výtvarníků (málo se ví, že Goldflam byl adeptem malířství mnohem dříve než divadelního umění) a jejich přátel, což mělo svou nepěknou tečku o pár let později, v době, která získala paradoxní název „normalizace“ a kdy můžeme nalézt v Goldflamově vyprávění (a díle) další vrchol: v čase, jenž pomalu zrál k listopadu roku 1989.

Trávníček a Štědroň se ptají citlivě a zasvěceně. Snad je jenom škoda, že nevěnovali mnohem více pozornosti HaDivadlu a jeho nejlepším inscenacím z prostějovského i brněnského období a nedali více prostoru vlastnímu Goldflamovu režijnímu a dramatickému dílu (i po roce 1989), které bezpochyby – přes šíři záběru jeho tvůrčích zájmů – zůstane tím nejpodstatnějším z jeho tvorby. Zdá se, že se nechali unést Goldflamovými vzpomínkami na rodiče a jejich životní osudy, na jeho mládí, prožité v podivuhodně svobodném prostředí, které bylo ve skutečnosti jedním z ostrovů „pozitivní deviace“ uprostřed totalitního systému. Goldflam je zkrátka strhl jako člověk a osobnost (což jim není možné vyčítat a lze tomu dobře rozumět), ale pozapomněli trochu na to, že mnohé čtenáře bude zajímat i leccos dalšího.

Autoři rozčlenili vyprávění do čtyř kapitol (Dítě a výrostek; Dělník, úředník, mladý umělec; Opravdovým režisérem v HaDivadle; Snad [!] už dospělost) a mezi ně vložili drobné Goldflamovy autobiografické prózy, pro něž je charakteristické groteskní ladění, vlídný a šibalský pohled na lidský svět i jiskřivá fantasknost, prozrazující, že mnohé na tomto světě a v životě zůstane tajemné a nevysvětlené. (Opomenout bychom rovněž neměli třináct stran závěrečného bibliografického soupisu díla Arnošta Goldflama s výběrem ohlasů.)

Pozoruhodné na Arnoštu Goldflamovi je jeho trvalé úsilí nezůstávat „u toho svého“, nevracet se, nespokojovat se s dosaženými úspěchy, které by bylo snadné zakonzervovat a žít jimi až do konce dní. V jeho životním příběhu se zračí vzácné poznání, že právě jen cesta je cílem našeho pozemského snažení a že bez překonávání překážek dopředu jít nelze. Arnošt Goldflam je kromě jiného také pedagog. Nejen tím, že učí na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, ale i prostřednictvím této knihy si to můžeme lépe uvědomit.

Autor je je teatrolog, působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF MU v Brně.