Výročí XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, od něhož v únoru uplyne padesát let, sotva unikne pozornosti. Tuto událost, která se posléze projevila jako poločas rozpadu sovětské říše, si připomenou nejen v Rusku, ale prakticky na celém světě. Však byl také její význam celosvětový.
Historickým přelomem nebyl před půl stoletím ani tak samotný sjezd, jako spíš neveřejný, přísně utajovaný referát Nikity Chruščova, který po něm následoval. Zabýval se Josipem Stalinem, a nenechal na něm nit suchou. Někdejší posvátný idol, zdobící bezmála každou náves, představil jako psychopatického hrubce, který v cestě za osobní mocí a pak i z chorobné podezíravosti likvidoval statisíce svých skutečných, jindy jen možných oponentů a odpůrců. Výčet Stalinových zločinů a hříchů byl pak souhrnně označen jako „kult osobnosti“, k němuž se prý sovětští komunisté už nikdy nechtějí vrátit. A protože každé náboženství potřebuje své svaté, do čela komunistické Valhaly byl na uprázdněné místo znovu instalován Lenin.
V únoru šestapadesátého roku tak v moskevském sále zazněla slova odvážná, přesto jen méně podstatná část pravdy. Z obětí Stalinova režimu byly převážně zmiňovány jen statisíce bolševiků, kdežto miliony, které zahynuly v souostroví gulagů, oběti hladomoru nebo tisíce polských důstojníků postřílených v Katyni měly zůstat zapomenuty. Chruščov a všichni ostatní, kteří po léta zahřívali místa na vládních tribunách, sotva mohli připustit, že architektem diktatury byl Lenin a Stalin jeho pouhým, navíc patologickým pokračovatelem.
Otřes důvěry
Největší nebezpečí hrozí špatným režimům ve chvíli, kdy se chtějí napravit. Stalinovy zločiny, zmiňované v Chruščovově referátu, zvolna prosakovaly do světového tisku, až posléze, zásluhou statečné ženy v samotném Kremlu, získala celý referát západní veřejnost. Zdánlivě monumentální stavba světového komunismu se začala rozpadat. Polský a po něm ještě výraznější podzim 1956 v Maďarsku, personální změny ve všech satelitních státech byly jen špičkami ledovce. To základní, co přineslo „odhalení kultu Stalinovy osobnosti“, byla ztráta důvěry. Víra, že tam kdesi, ať v sousedství nebo na druhém konci světa, je spravedlivý společenský řád, vytoužená naděje lidstva, brala za své. Nic už nebylo stejné jako dřív.
Svržení Stalina z posvátného trůnu znamenalo počátek koroze, která se už nikdy nezastavila. Není bez užitku i dnes přemýšlet, proč se štěrbinami ve fasádě, narušené částečným odhalením kremelského diktátora, draly nové a nové pochybnosti. O nevýkonném hospodářském systému spojeném s imperiálními ambicemi, o desítkách dalších kazů a vad, o falešných slibech a klamné propagandě. Je vzdálena pravdě představa, že hlavní příčinou, proč se tento systém zhroutil, byla posléze úplná ztráta jeho morálního kreditu? Sestupná cesta režimu, který se od revolučního patosu, imponujícího nejen utiskovaným, ale i mnoha zahraničním intelektuálům, prolhal až k pravdě.
Krátce po sjezdu sovětských komunistů se v politickém slangu zrodil nový pojem: stalinismus. (Jako kuriozitu je možné uvést, že u nás o stalinismu mluvil ještě před XX. sjezdem Ladislav Štoll, ovšem v přičinlivé snaze ocenit „přínos J. V. Stalina do pokladnice marxismu-leninismu“.) Záhy po moskevském sjezdu byl ale stalinismus chápán jako označení brutální moci, která se neohlíží na zákony a lidská práva považuje za pouhou buržoazní veteš. Stalinismus se u nás postupně ujal i jako základní charakteristika padesátých let, nikdy ji ovšem nepoužívali vládnoucí komunisté.
Vzor a funkce paměti
Stalin jako vzor rázného vůdce, muž pevné revoluční ruky, je nadále ctěn svými pohrobky, jimž ovšem, alespoň v naší části Evropy, chybějí prostředky, jak svůj idol následovat. Stalinův portrét, sice nevelký, ale barevný, jsem naposledy zahlédl v kanceláři pražského náčelníka Státní bezpečnosti, kde pouštěl hrůzu na neposlušné. Chtělo by se věřit, že na počátku jedenadvacátého století je recidiva stalinismu nemožná, stejně nepředstavitelná jako nové továrny na smrt neblahé paměti. Jenže civilizační slupka, jak dokázala polovina století minulého, je velmi tenká a za jistých okolností odpadá ve prospěch tvrdého režimu, který se samozřejmě vydává za spasitelský. Nelze pochybovat ani o tom, že by se mezi jeho protagonisty sešli jak dosavadní ctitelé Hitlera, tak obdivovatelé Stalinovi. Každá země zřejmě dokáže vyprodukovat obsluhu plynových komor i vrahy pro katyňský les.
Co nás od takové neradostné perspektivy dělí, je především lidská paměť. Dostatek obranných látek, schopných čelit popírání holocaustu i útěšným báchorkám o Hitlerovi, který přece odstranil nezaměstnanost, vybudoval síť dálnic a měl rád psy. Recidivám stalinismu brání dostatek vědomostí o diktátorovi, jehož působení vtisklo Sovětskému svazu pečeť hanby, utrpení a chudoby. Stalinismus přestává být také pouhou interní záležitostí Komunistické strany Čech a Moravy, ať už svůj postoj, odmítající jeho veřejně odsouzení, vysvětluje jakkoli. Pro levici, i když se pokládá za radikální, může být Stalinův systém vlády a správy pouze vyzkoušeným prostředkem, který vede do zkázy, bohužel nejen vlastní.
Padesát let od chvíle, kdy se stalinismus poprvé dostal na pořad dne, je už doba dostatečně dlouhá k tomu, aby byl odložen mezi výstražné exponáty naší paměti, jakými jsou konce režimů, které, dříve než skončily, zničily nesčetné množství lidských osudů.
Autor je historik.