V Německu vrcholí souboj úřadů a politicky angažovaného mediálního gigantu. Jak daleko může v demokraciích zajít koncentrace vlastnictví médií, aby nebyla porušena jen hospodářská, ale i názorová a politická soutěž?
Mathias Döpfner je kultivovaný a šarmantní intelektuál. Vystudoval germanistiku, hudební a divadelní vědu a již během studentských let se stal hudebním kritikem na stránkách prestižního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jako třicátník si však svůj kulturní jemnocit ponechal pro chvíle soukromí a své zaměstnání zasvětil tvrdému mediálnímu byznysu. Strmá kariéra dosáhla vrcholu, když se urostlý manažer-intelektuál před třemi lety stal předsedou představenstva koncernu Axel Springer, největšího evropského vydavatele novin. V těchto týdnech hodlal Döpfner dokončit obchod, který by z něj udělal německého „občana Kanea“.
Velmoc Springer versus úřady
Axel Springer se koupí dvojky německého trhu soukromých televizí, společnosti ProSiebenSat.1 (stanice Pro7, Sat.1, N24, 9live a Kabel1) rozhodl vstoupit na televizní obrazovky. Vlastník bulvárního a politicky konzervativního deníku Bild, který vychází v bezmála čtyřmilionovém nákladu a pravidelně ho čte skoro dvanáct milionů Němců, by si tím zajistil kontrolu takřka nad polovinou soukromého a nad více než pětinou celkového televizního trhu. Miliony Němců navíc čtou týdeníky a nebulvární deníky ze Springerova impéria, které se pyšní ročním obratem dvě a půl miliardy eur.
„Novináři z domu Springer hýbou kursy na burze, formují vkus a nabízejí témata, o kterých lidé hovoří, protože jen v Německu dosáhnou na 35 milionů lidí, na polovinu všech čtenářů,“ napsal ve svém článku Velmoc Springer liberální týdeník Die Zeit. Politici mají před Springerem respekt již nyní a k celé kauze se radši nevyjadřují. Po letním ohlášení fúze prostupovala novinářské komentáře skepse, že plány „manažerů veřejného mínění“ stejně nedokáže nikdo zkřížit.
Hlasy novinářů a odborníků na média však nakonec dodaly úřadům odvahu. Do cesty největší mediální fúze v poválečných německých dějinách se postavily hned dva kontrolní úřady – Kartelový úřad a Komise na kontrolu koncentrace médií (KEK).
Kartelový úřad předminulý týden oznámil své „ne“ celému obchodu. Rozhodnutí odůvodnil hrozícím duopolem na německém trhu s reklamou, který by si Springer rozdělil s největším evropským mediálním koncernem Bertelsmann, vlastníkem mnoha časopisů (např. GEO), rádií, knižních nakladatelství a jedničky německého televizního trhu RTL Group. Kartelový úřad se především obával propojení marketingového vlivu Springeru coby dvojky v televizním byznysu s jeho dominantním postavením na trhu s novinami. Koncernu teď zbývá jedině cesta k soudu nebo speciální zásah ministra, který by plánovaný obchod musel označit za „veřejný zájem“ či prokázat jeho výjimečný hospodářský přínos pro Německo. Springer má sice tradičně podporu křesťanských demokratů, jejich sociálnědemokratický vládní partner však takovou výjimku zřejmě nepřipustí. Úředníci přitom Springerovi nabídli návod k řešení: musel by prodat jednu ze dvou velkých stanic koncernu: Pro7 nebo Sat.1.
Takové uskromnění by ukonejšilo i mediální komisi. Ta již počátkem ledna po složitých propočtech vyřkla svůj zamítavý verdikt, první v devítiletých dějinách úřadu, který je společnou institucí zemských mediálních komisí. „Silná pozice ProSiebenSat.1 mezi německými komerčními televizemi by ve spojení s vynikajícím postavením koncernu Springer v denním tisku vedla k obrovské moci při utváření veřejného mínění,“ píše se v prohlášení komise. Rozhodnutí mohou přehlasovat pouze tři čtvrtiny zemských mediálních komisí, což se zatím neočekává.
Souboj baronů
„Oproti návrhům mediální komise vypadá i NDR jako liberální ráj,“ zlobil se Döpfner na úřad, který jako jednu z cest ke schválení obchodu navrhl zřízení veřejné rady, složené se zástupců politických stran, církví a profesních svazů, jež by kontrolovala program a hospodaření Pro7 nebo Sat.1. Hlídači médií se nevyhnuli kritice ani od politiků. „Komise blokuje pozici Německa na mezinárodním mediálním trhu a ohrožuje tím pracovní místa. Takový úřad je vážně přebytečný,“ zuřil generální sekretář bavorské vládní CSU Markus Söder a nesouhlasem překvapivě nešetří ani mnozí sociální demokraté.
Zastánci fúze se soustředí na ekonomickou logiku obchodu a dívají se na něj z globální perspektivy. Zákaz prý ohrozí pozice německého mediálního průmyslu v celosvětové konkurenci, která směřuje k vytváření čím dál větších a mocnějších koncernů. Obávají se i vstupu zahraničních a od německé kultury vzdálených mediálních baronů na tamní televizní trh. Moc globálních koncernů a ekonomismus tak tlačí do kouta obhájce svobodného mediálního trhu, kteří se bojí důsledků koncentrace pro německou demokracii. Mathias Döpfner se hájí poukazem na koncern Bertelsmann, kterému úřady před pěti lety bez problémů podepsaly ovládnutí RTL Group (stanice RTL, Vox, RTL 2, n-tv). „Rozdíl mezi případem Springer a Bertelsmannem vězí v tom, že Springer drží s deníkem Bild dominantní postavení na trhu s novinami,“ namítá šéf Kartelového úřadu Ulf Böge. Německá média také zdůrazňují rozdíl mezi Bertelsmannem, který nemá jasnou politickou linii a vydává především apolitické týdeníky (s výjimkou týdeníku Stern), a Springerem, kde se novináři po desetiletí drží firemní konzervativní linie. Naposledy se projevila například rozhodnutím nepublikovat předvolební inzeráty Linkspartei, což bylo doprovázeno ostrou kampaní proti hlavním tvářím levicově-populistické strany.
Inspirace pro masy
Právě politická angažovanost koncernu Springer vyvolává nejvíce emocí, které podle Döpfnera vyplývají „ze zastaralých klišé“. Zakladatel Axel Caesar Springer totiž svou firmu nikdy nevedl pouze k vydělávání peněz. Přední publicista Michael Jürgs ve své knize vykresluje Springera jako iracionálního a hluboce věřícího mystika, jenž rozuměl snům a potřebám mas. Přitom vedl mediální impérium, které mělo psát ve službách „věčných hodnot národa“.
V zájmu konzervativního světonázoru se jeho koncern, ozbrojený především deníkem Bild, stavěl proti „liberálnímu a levicovému duchu doby“. Pro bouřlivé studenty konce šedesátých let, které deník označoval za „blázny“ a „extremisty ohrožující státnost a demokracii“, se mediální gigant stal symbolem represivního státu. Po atentátu pravidelného čtenáře Bildu na studentského vůdce Rudi Dutschkeho studenti spustili oblíbenou kampaň „Vyvlastněte Springera!“. Bild sice už není tím politickým štváčem z časů Springerova života, přesto se před volbami vždy postaví za křesťanské demokraty a nadále vyniká bezohlednými metodami a polopravdami. U německých úřadů teď proto zřejmě zvítězí obava, že by si koncern Springer koupí dvou komerčních televizních stanic upevnil již tak exkluzivní vliv na názory nevzdělané a chudší vrstvy německého obyvatelstva, které o politice nečtou nic jiného než palcové titulky a povrchní interpretace Bildu.
Autor studuje politologii na FSV UK.