Retrospektivou, čítající téměř dvě stovky exponátů, a katalogem, který je fakticky autorovou první tuzemskou monografií, zhodnocuje Moravská galerie v Brně (ve spolupráci s Muzeem Prostějovska v Prostějově a s Technische Sammlungen v Drážďanech) dílo prostějovského rodáka Franze Fiedlera. Fotografa, který od první do konce třetí dekády minulého století sbíral ceny na evropských přehlídkách a vynikal nevídanou mnohostranností. Tvůrce, kterého dějiny české, ale ani německé fotografie stále ještě nevzaly plně na vědomí.
Činorodého brněnského teoretika a kurátora fotografie Antonína Dufka na Fiedlerovo dílo kdysi upozornil Josef Sudek. Dufek se jal pátrat a bádat a na podzim 1981 byla výsledkem výstava konaná v Prostějově a posléze v Brně. Zůstal po ní jen drobný katalog.
„Od té doby přibývaly, byť sporadicky, poznatky o prostějovském i drážďanském ateliéru, ale teprve nedávné seznámení se s drážďanskými sbírkami umožnilo pomýšlet na další výstavu. Lze jen doufat, že výstava vzbudí větší zájem o Fiedlerovo dílo na německé straně, kde jedině je možné započatou práci dokončit. Na druhé straně je neméně zřejmé, že také prostějovské zázemí tvorby tohoto autora je mimořádně zajímavé a že celou prostějovskou německou kulturu je nutno vymanit z umělého zapomnění,“ píše Dufek na začátku výtečně nazvané stati Umět nové – nezavrhnout staré: Rozčtvrcený fotograf, v textu, jenž je součástí nynějšího katalogu. Dufek také do Encyklopedie českých a slovenských fotografů (Asco 1993) přispěl heslem nejen o Franzi Fiedlerovi, nýbrž i o jeho otci a o sestře Janě Fiedlerové-Jeništové.
Za důkaz Dufkova postupujícího sběru faktů nechť poslouží následující detail: v encyklopedii uvedl u Fiedlera st. v životopisných datech pouze to, že zemřel v roce 1921, kdežto dnes Dufek ví, že tento majitel fotografického ateliéru se narodil 10. ledna 1854 v Bohušovicích (okres Litoměřice) a zemřel 19. března 1921 v Prostějově.
Několik identit F. F.
Pro lepší představu, koho Franz Fiedler fotograficky představoval, se dá zjednodušeně říci, že se pohyboval někde mezi – což neznamená uprostřed! – Janem F. Langhansem a Františkem Drtikolem. Langhansonovo ateliérové portrétování, respektive produkce ateliéru této značky, v současnosti obdivovaná díky nedávnému nálezu galerie osobností, byla zakázkovou činností. Prakticky vše, co na Langhansových snímcích ono původní zadání dnes přesahuje, do portrétů vnesla profesní zručnost ateliérových zhotovovatelů a čas, který uplynul od vzniku těchto fotografií a podivuhodně „zařídil“ nový obsah portrétů. I nespoutanější Drtikol vlastnil v Praze zakázkový ateliér – pouhých pár desítek metrů od Langhanse – a nejeden portrét, dneska již samozřejmě považovaný za součást autorova vrcholného uměleckého odkazu, vznikl jako běžná zakázka.
Fiedler byl ve srovnání s těmito dvěma fotografy daleko univerzálnější v námětech i v používané technice: exponoval nejen v ateliéru velkoformátovými kamerami, nýbrž i na cestách kinofilmem (byť se mu zprvu bránil). Při zhotovování pozitivů zůstával přitom déle než oba pražští kolegové u takzvaných ušlechtilých tisků, technik vycházejících ze secesního, výtvarně šperkovaného pojetí fotografického obrazu. Drtikol byl také mistrem ušlechtilých tisků, avšak bez Fiedlerovy posedlosti technikou a technologiemi. I Fiedler tvořil akty, ovšem nevnášel do nich – na rozdíl od Drtikola – geometrizující či mystické tendence. Při ateliérovém portrétování byl někdy až langhansovsky tradicionalistický; pravda, vědoměji chtěl podat psychologickou dimenzi fotografované osobnosti. Pak ovšem pohlédneme na Fiedlerovy reklamní snímky z třicátých let a setkáme se s dobově moderním pojetím fotografického obrazu s čitelnými avantgardními postupy. Je to interpretační i divácký oříšek – jako kdyby existovalo několik Fiedlerů.
Každému, co jeho jest
Obrazová část česko-anglicko-německého katalogu podává esenci z Fiedlera: obsahuje tři desítky reprodukcí, takříkajíc od všeho trochu – vyjma reklamních prací, což je škoda. Pro publikaci, která má poskytnout základní informaci o tomto umělci, je dílčí „zobání“ pochopitelné, avšak po zhlédnutí výstavy v Pražákově paláci se divák bude obrazovou částí cítit asi poněkud ošizen, nenaplněn. Je to docela pochopitelné: „všeuměl“ Fiedler může uspokojit jak milovníky starých cestopisných záběrů, tak etnografických portrétních studií, dále obdivovatele portrétů osobností (malíř Otto Dix, hudební skladatel Richard Strauss, komik Vlasta Burian, pěvec Benjamino Gigli, spisovatel Gerhard Hauptmann ad.) nebo také ženských aktů a portrétů. Větší akcentování portrétu, reklamních prací a aktů by v nějaké příští Fiedlerově publikaci již bylo možné a žádoucí, neboť by takový důraz sice nerespektoval šíři autorovy tvorby, zato by zvýraznil její, podle mě umělecky nejaktuálnější část. Alespoň základní informaci o tom, co všechno je na výstavě k vidění, podává v informacemi výborně vybaveném katalogu závěrečný soupis a drobné, „známkové“ reprodukce všech exponátů.
K obrazové části ještě poznámku: pokud konstatuji, že kvalita reprodukcí je dobrá, bude to pravda, ne však úplná. Škálu jemných odstínů ušlechtilých tisků se do knihy nepodařilo přenést, nejspíš by to náklady na výrobu i tak již velkorysé publikace zvýšilo. Kromě toho absolutní přenesení „ducha“ ušlechtilého tisku do knižní reprodukce je prakticky nemožné a na každé výstavě těchto děl si uvědomíme nezastupitelnost toho spatřit je na vlastní oči.
Nynější výstavní kolekci Franze Fiedlera už hostil Prostějov, po Brně by měla být převezena do Drážďan. Velmi by slušela pražskému Uměleckoprůmyslovému museu, kam by Fiedlerova retrospektiva přináležela jak autorovým důrazem na technické provedení děl, tak svými uměleckými kvalitami. Fotografové Fiedlerovy generace a ražby byli v UPM v minulosti úspěšně představeni.
Autor je redaktor MF Dnes.
Franz Fiedler: Fotografie. Koncepce výstavy a katalogu Antonín Dufek. Moravská galerie v Brně – Pražákův palác, 14. 12. – 5. 3. 2006.
Franz Fiedler (1885–1956) pocházel z německé rodiny působící v Prostějově. Jeho otec vlastnil v tomto městě fotografický ateliér a kromě toho získal koncesi na montáže telefonů a telegrafů. V roce 1901 Franz nastupuje do fotografického učení v Plzni, v tamější pobočce známého pražského ateliéru J. F. Langhanse. O tři roky později je z výuky vyloučen, neboť zveřejnil – navzdory zákazu – vlastní práce. Franz se snaží uchytit v Hamburku a v Nice, neúspěšně. Vrací se do Plzně – opět krach. Nicméně stále fotografuje a získává první uznání. Odjíždí do Drážďan, kde pracuje u tamějšího špičkového fotografa Huga Erfurtha; zdokonaluje se u něho řemeslně a prohlubuje si v kontaktu s ním vzdělání. Sbírá další ceny na výstavách. Před první světovou válkou žije Fiedler v Praze. Na konci roku 1914 rukuje do armády, v témže roce se seznamuje se svou budoucí manželkou Ernou, svatbu mají v listopadu 1916 v Drážďanech. Občas zajíždí za stárnoucím otcem do Prostějova. Trvale se usídlí v Drážďanech. Cestuje. Žeň medailí z fotografických přehlídek ve dvacátých letech neustává, Fiedler si buduje ateliér, vydává své fotografické publikace a později příručky, jak fotografovat. V druhé polovině třicátých let přicházejí existenční potíže, zřejmě pod tíhou politického vývoje v Německu a v Evropě. Teoretik Antonín Dufek tvrdí, že o vztahu fotografa k hitlerovskému režimu se dnes už nic prokazatelného neví. V únoru 1945 po spojeneckých náletech lehne Fiedlerův dům popelem a s ním i značná část jeho díla. Fiedler se po válce živí jako fotograf podobenek, živnost už neobnoví. V roce 1954 mu znemožní práci infarkt. V únoru 1956 následuje další srdeční kolaps a fotograf umírá.
–jch–