Vyprahlé vysokohorské hřebeny, připomínající poušť, a pouze několik zelených údolí, která jsou domovem chudých rolníků, obývajících chatrné hliněné domky, budou na příští tři až pět let „malým českým Afghánistánem“.
Do nevelké provincie Lógar v údolí stejnojmenné řeky vyšle příští rok česká vláda poprvé výhradně český provinční rekonstrukční tým. Dosud byli čeští výsadkáři součástí německého rekonstrukčního týmu v provincii Badachšán na samém severovýchodě Afghánistánu. Zanedlouho budou mít dvě stovky českých vojáků a deset až dvacet civilních expertů na starosti obnovu jedné, desítkami let válek zničené oblasti. Do Lógaru, jehož hlavní město Pul-e Alam je od metropole Kábulu vzdálené jen hodinku jízdy, neodjíždějí Češi bojovat s povstaleckými bojovníky, ale budovat školy, nemocnice, studny i modernizovat zemědělství, které je stále hlavním zdrojem obživy pro naprostou většinu Afghánců. Místní dosud zůstávají věrní středověkým postupům a jakékoliv novinky, které mohou zlepšit jejich život, se prosazují jen velmi obtížně. Lidé na ně jednoduše nemají peníze a tradice je v afghánské společnosti zakořeněna velmi hluboko.
Ani šest let po spojenecké invazi, která krátce po útocích na USA z 11. září 2001 svrhla radikální islámský režim afghánských Tálibů a přivedla do země desítky tisíc zahraničních vojáků, nenastal v Afghánistánu mír ani tolik očekávaná prosperita. Afghánská vláda má pod kontrolou Kábul, ale za hranicemi metropole jí zdárně konkurují místní kmenoví vůdci či vojenští velitelé. A i když má Afghánistán svou armádu a policii, jen těžko by Afghánci bez tisíců po zuby vyzbrojených vojáků NATO odolávali tlaku tálibánských povstalců, kteří dokázali přeskupit síly a přizpůsobit svou taktiku novým podmínkám. Proto dnes Tálibové a jejich spojenci z teroristické sítě al-Káida nebojují o přežití, ale s novou intenzitou útočí na zahraniční vojáky i afghánské civilisty a na každého, kdo spolupracuje s cizinci nebo kábulskou vládou. Od iráckých povstalců se afghánští Tálibové velmi rychle naučili užívat taktiku nástražných náloží i sebevražedných atentátů, které byly ještě před několika lety v Afghánistánu spíše výjimkou.
Nové vlny násilností nezůstal ušetřen ani Lógar. Přestože není místem každodenních bojů, které sužují jihoafghánské provincie Kandahár a Helmand, jsou útoky povstalců i zločineckých gangů stále častější. „V Lógaru nikdy nezastavujeme, není to ani pro nás bezpečné,“ tvrdí Afghánec, který přes Lógar pravidelně cestuje do sousední provincie Paktíja dále na jihu. Jen za poslední měsíce povstalci unesli nebo zavraždili několik humanitárních pracovníků, vládní úředníky i duchovního, který se postavil proti Tálibánu. Jeho bojovníci podle informací místních ovládají několik okresů a ze svých základen v horách se dokonce za bílého dne odváží pronikat do vesnic a zastrašovat civilisty. „Se samopaly v rukou vtrhli na svatební oslavu a vyděšeným hostům přikázali vypnout hudbu, která je podle nich neislámská. Vesničany varovali, že příště už budou rovnou střílet. Lidé se pak bojí s cizinci spolupracovat,“ popisuje jeden z Afghánců v Kábulu situaci v Lógaru.
Především kvůli komplikované bezpečnostní situaci bude mise v Lógaru zřejmě vůbec jednou z nejobtížnějších v historii novodobé české armády. „Je pravda, že v Lógaru neumírají koaliční vojáci. Zatím tam ale téměř žádní cizinci nejsou. Nikdo neví, co se stane, až Češi přijedou,“ varuje jeden z Čechů pracujících v Afghánistánu, který si nepřeje zveřejnit své jméno. „Lidé v Lógaru jsou velmi konzervativní a na cizince se budou mnozí dívat jako na nepřátele. Záleží i na vojácích, jak se budou chovat,“ doplnil. Pochyby se ale vznášejí nad tím, zda bude mít armáda v příštích letech dostatek elitně vycvičených vojáků, kteří budou moci do Lógaru odjet.
Na rozdíl od guvernéra provincie Lógar Abdulláha Wardaka, který náčelníka českého generálního štábu Vlastimila Picka při zářijové inspekční cestě ubezpečil, že se „bezpečnost den ode dne zlepšuje“, jsou lidé obeznámení se situací spíše skeptičtí. Když jim tlumočím guvernérova slova, shovívavě se usmívají a s nepochopením kroutí hlavou. Pro vojáky nebude vůbec lehké rozlišit nepřátelské bojovníky od bezbranných rolníků. Tálibové nemají žádné uniformy, a když odloží kalašnikovy, jsou od místních civilistů k nerozeznání. „Přes den se na nás usmívají, v noci střílejí,“ popisuje houževnatého nepřítele jeden z českých vojáků na letišti v Kábulu. Bezpečným úkrytem už nejsou ani opevněné základny a v klidu se nemohou cítit ani muži hlídkující v obrněných vozech.
Chce-li armáda dokázat, že 900 milionů korun, které chce jen v prvním roce vynaložit na misi provinčního rekonstrukčního týmu, jsou efektivně utracené prostředky, budou muset vojáci doprovázet civilní experty a humanitární pracovníky do terénu téměř každý den. Za takové peníze by se dalo postavit mnoho nových škol, nemocnic a dalších rozvojových projektů, jenže většina padne na ochranu. Zhoršující se bezpečnostní situace práci v provinciích na jih od Kábulu však velmi komplikuje a spolupráce s uniformovanými vojáky je někdy jedinou cestou, jak v těchto místech pomáhat. Ovšem o efektivitě pomoci ani o tom, zda si ji Česko může v této podobě dovolit, u nás žádná diskuse neproběhla.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.