Cizinců v českých věznicích dlouhodobě ubývá. Zdá se, že leccos se v posledních letech změnilo k lepšímu. Místo masových protestů a hladovek volí vězni raději způsob individuálních stížností. Čekání na odpověď však může být dlouhé.
Řada problémů u vězněných cizinců vzniká ve vyhošťovací vazbě. Ocitne se v ní zpravidla každý, kdo po odpykání trestu nemůže z rozhodnutí soudu sám vycestovat do země svého původu. Cizinci, kterým soud onu výsadu relativně svobodného odchodu neuzná (takových je většina), se umísťují do společných cel, kde čekají na vyhoštění. Mají o něco volnější režim než v běžné vazbě. „Vazba je čekání,“ shrnuje své pocity starší Ukrajinec Ivan. Někdy jen týden, jindy měsíce… Stává se ale, že stráví ve vazbě déle než rok. „Už nevím, co mám dělat… Já jsem psal všude. Psal jsem na Nejvyšší soud, na ministerstvo spravedlnosti, nechtěli mě pustit, nevím, co se mnou bude. Soudy mi říkají, že mě nemůžou vyhostit,“ říká Ahmed. Statný asi pětadvacetiletý muž o sobě plynulou češtinou prohlašuje, že pochází z Alžíru. Má za sebou tříletý trest odnětí svobody a teď ještě dalších čtrnáct měsíců nejistého čekání ve vyhošťovací vazbě. Muž s padělaným alžírským pasem nemá žádné doklady, kterými by dokázal proklamovanou státní příslušnost. Konzulát dal Cizinecké policii už několikrát stejnou odpověď – není občanem Alžírské demokratické a lidové republiky.
Právníci Českého helsinského výboru (ČHV) se domnívají, že by soud neměl udělovat trest vyhoštění v situacích, kdy se nepodaří zjistit státní příslušnost odsouzeného. „Výkon vyhošťovací vazby v tomto případě lze zřejmě považovat za protizákonný,“ říká právník ČHV František Valeš. Proč soudy ukládají trest vyhoštění, aniž by znaly pravou totožnost a státní příslušnost dotyčného? „Je to problém, který se zatím nepodařilo vyřešit,“ tvrdí Milena Pařízková z vězeňské služby věznice Praha – Ruzyně. Novela trestního řádu z roku 2001 říká, že trest vyhoštění nelze uložit osobě, u níž nebyla zjištěna státní příslušnost. „Jak vidíte, soudy to ale dělají,“ podivuje se žena, která se dokonce rozhodla hledat odpověď u soudu. Odpověď dostala. Soud údajně státní příslušnost ani totožnost nezajímá. Soudí pachatele činu, který mu byl dokázán. „Kdyby mu řekl, že se jmenuje Vinnetou, napíše to tam. Podle mého názoru je povinností orgánů činných v trestním řízení totožnost průběžně zjišťovat,“ říká nesouhlasně žena s ohledem na náklady věznice, které se s každým vězněm navýší denně asi o 600 korun. „Kdyby si tu práci na zastupitelském úřadě někdo dal, tak by se k něčemu dobral. Nemůžeme je ale nutit,“ míní Pařízková. Sama poskytla konzulátu řadu indicií ke zjištění státní příslušnosti Alžířana. Informace získala z jeho balíčků i telefonátů. „Nevyužili toho ale tak, jak jsem si představovala,“ dodává.
Proč se snažit?
Věznice jsou dlouhodobě podfinancované. Někteří ředitelé si stěžují na náklady vynaložené na léčebné prostředky cizinců. Milan Dočekal z generálního ředitelství vězeňské služby ČR částku odhadl na 20 až 25 milionů korun (rok 2001). Obecná míra nezaměstnanosti trestně stíhaných je vysoká (okolo 50 %) a u cizinců ještě vyšší, protože práce se přednostně dává českým občanům, kteří po odpykání trestu splácejí státu dluh. U cizinců je však dluh nevymahatelný. Výdaje státu na jejich pobyt ve vězení rostou o to víc, že řada z nich nemá zdravotní pojištění. Pojištěni musí být ti, kdo mají práci. V ruzyňské věznici je celkem 154 cizinců, z nichž 145 je obviněných. Zaměstnávání vězňů ve vazbě je založeno na principu dobrovolnosti. „Šance cizinců sehnat ve vazbě práci je jen teoretická,“ tvrdí Milena Pařízková z ruzyňského zařízení. Prací je nedostatek a většinou souvisí s údržbou věznice či úklidem oddělení (takzvaný chodbař), výdejem jídla a celkovým chodem věznice. Cizinci v Ruzyni se ale většinou nezaměstnávají i z důvodu snížené schopnosti komunikovat s ostatními vězni a dozorci. V současnosti zde nepracuje nikdo z obviněných. Příčinu vysoké nezaměstnanosti u cizinců z důvodu komunikačních bariér v obecném měřítku všech věznic připouští i Michal Petras z generálního ředitelství Vězeňské služby ČR.
Nemusí ale jít pouze o komunikační bariéry. Podle Františka Valeše přetrvává ze strany věznic obava z toho, že cizinci ve výkonu trestu mají větší tendenci uprchnout. Riziko se může vyskytovat tam, kde pracují v továrnách mimo vězení. Advokát Miroslav Krutina, spolupracující s ČHV, v této souvislosti zmiňuje riziko nižší motivace vězněných cizinců dodržovat vězeňské i obecné předpisy. Nedostatek motivace spočívá podle Krutiny v tom, že cizinci mají ve výkonu trestu oproti Čechům podstatně menší šance na podmíněné propuštění. Při rozhodování o podmíněném propuštění soud přihlíží k jedné z podmínek – trvalému pobytu. Většinu žádostí ale zamítne, protože cizinec bez trvalého pobytu nemůže garantovat, že povede řádný život. „Jsem přesvědčený, že tento výklad je diskriminační,“ míní Krutina. „Pokud se k nám takový výklad dostane, pomáháme klientovi formulovat odvolání proti tomuto rozhodnutí. A setkali jsme se už s úspěchem. Odvolací soud nám potvrdil, že tato argumentace není správná,“ říká. Vězeň, který ví, že nemá šanci na podmíněné propuštění, nemá ani důvod, aby se snažil. Náklady, o nichž byla řeč, se zvyšují i při samé realizaci vyhoštění. Pokud není schopen vyhoštěnec vycestovat ve vlastní režii, bývá časté, že jej až do zahraničí doprovází buď policie, nebo je zajištěna přeprava s ostrahou. Pro každou věznici to znamená další výlohy za letenky a bezpečnost.
Jedno jméno nestačí
„Nemám doklady,“ odpovídá Ahmed na otázku, proč se k němu Alžírská republika nehlásí, když tvrdí, že je jejím občanem. Až ho propustí, chtěl by se tam ale stejně vrátit. Nejdéle za osm měsíců se mu třeba přání splní. V jeho případě je totiž zákonná lhůta vyhošťovací vazby limitována dvěma roky. Několikrát ho navštěvoval ve vězení alžírský konzul. Ten, který popřel, že by šlo o Alžířana. Kromě toho za ním každý pátek dochází soukromá návštěva. „Vysledovala jsem, že má někde sestru a jinde rodiče, tak jsem oslovila Cizineckou policii, jestli by nepožádala zastupitelský úřad Tuniska o prověření, zda není občanem Tuniska,“ vypravuje Milena Pařízková. Nebyl. Zkusili Maroko, ale ani to se nepotvrdilo. Ještě několikrát se zkoušel Alžír, pokaždé se stejným výsledkem. Cizinecká policie o svém pátrání po původu cizince informovala soud každé tři měsíce. Soud nikdy názor nezměnil. Ahmedovy opakované žádosti o propuštění z vazby pokaždé zamítl. Jednou s odůvodněním, že „odsouzený si musí uvědomit, že je v podstatě pouze na něm, aby spolupracoval s orgány Cizinecké policie, této poskytl veškeré potřebné a zejména pravdivé údaje tak, aby bylo možno pro něho získat cestovní doklady a realizovat trest vyhoštění“. Argumentace soudu asi spočívala na předpokladu, že odsouzený lhal. Ahmed trvá na tom, že je z Alžíru.
Skryti ve vězení
V mnoha případech obviněných cizinců opravdu dochází k úmyslnému prodlužování vazby ze strany vězňů. Je to jeden z problémů vyhošťovací vazby. „Nejčastěji zapírají svou totožnost Ukrajinci,“ říká Pařízková. Jsou ostatně dlouhodobě nejpočetnější skupinou mezi obviněnými a odsouzenými cizinci. Z celkového počtu 1578 cizinců (stav k 31. 12. 2005) je 412 z Ukrajiny, následují Slováci (330), Vietnamci (159), Srbové (79), Rusové (62), Rumuni (58), Litevci (49) ad. Zákazy pobytu s trestem vyhoštění Ukrajinci mnohdy dostanou kvůli práci načerno. Po uplynutí trestu vyhoštění se do Česka někdy vracejí pod jinými jmény, s jinými doklady či totožností, kterou zde zapírají, a tím prodlužují trvání vyhošťovací vazby. Jindy znamená návrat riziko nebo dokonce ohrožení života. „Někteří cizinci nechtějí být vydáni nebo vyhoštěni do své země původu, protože jim hrozí citelnější zásahy, delší tresty apod., a pobyt v české věznici může být pro ně přijatelnější,“ tvrdí advokát Miroslav Krutina.
Jiná skupina vězňů se skrývá před trestním stíháním ve své zemi. „Bývá to často, opravdu často,“ podotýká Pařízková, která si na druhé straně pochvaluje spolupráci Cizinecké policie s vězeňskou službou. Tento fakt nezávisle na sobě potvrzují i další odborníci. Podle otisků prstů vězněných cizinců vyhledává Interpol v zahraničí pravou identitu vězňů. „Většinou se najdou, takže nám sdělí, jak se osoba ve skutečnosti jmenuje a kde žije. Já za nimi dojdu a oni přiznají, že je to pravda,“ říká Milena Pařízková, jak to chodí v Ruzyni. Znamená to ale zopakovat celou proceduru žádosti o vydání cestovního dokladu na daném konzulátu. To může trvat týdny, ale třeba i rok. Stává se, že cizinci mají potřebné doklady někde schované, v bytě či práci. Nakreslí mapku, nepamatují si ale názvy ulic. Jen přibližnou cestu, tramvajovou zastávku, dům, samoobsluhu… Mapka putuje na Cizineckou policii a její pracovník se vydá hledat podle plánku místo, kde by mohly být doklady. Pak je už jen záležitostí týdnů, než dotyčného vyhostí. Jindy nejde o doklady. Vězni chtějí mít v bezpečí své osobní věci, a když jim je někdo přiveze, vyčkávají ve vazbě o poznání klidněji.
Vietnamec? To si počkáte
Spolupráce věznic se zastupitelskými úřady se v posledních letech údajně zlepšila. „Stále je ale přístup k některým problematický. Jsou to například republiky bývalé Jugoslávie, Srbsko, Černá Hora…“ hodnotí Michal Petras. V Ruzyni ovšem považují za nejkritičtější konzuláty zemí, jako je Vietnam a Čína, kde je zřejmě dost komplikované samotné zjištění či ověření totožnosti a bydliště. Čekání na doklad z těchto zemí trvá někdy déle než rok. Může pak dojít k propuštění z důvodů uplynutí zákonné lhůty vyhošťovací vazby. Takových případů je v Ruzyni přibližně 8 až 10 ročně. Specifický je konzulát Ruské federace v ČR, který kromě ortodoxních Rusů zastupuje například Čečence či Dagestánce. „Nechci, aby to pan konzul bral jako nařčení, ale ten vztah je jiný k Rusovi a jiný k Čečenci. Cítím to v délce pobytu… Také vztah konzula Srbska a Černé Hory k osobě, která je kosovský Albánec, je velice odlišný,“ zdůrazňuje Milena Pařízková. Vězeňská služba musí předjímat možné konflikty mezi vězni různých národností či náboženského vyznání. Záleží to na úsudku vedení jednotlivých věznic.
Od roku 2002, kdy proběhla v jedné z věznic vzpoura cizinců (musela zasahovat vězeňská služba s policií), je zvykem, že odsouzení jsou umísťováni po čtyřech či pěti do různých částí věznice. Ne vždy lze ale konflikt předjímat. V jednom zařízení došlo například k potyčkám mezi Čechy a Rusy, kteří odmítali udržovat pořádek ve společných prostorách věznice. Sankce ze strany věznice dopadly na všechny, což se českým vězňům nelíbilo. Miroslav Krutina to připisuje opět nedostatku motivace vězňů, což považuje ze jednu z hlavních věcí, jež by se měly změnit. Ve vazební věznici Praha-Ruzyně bývalo vždy hodně občanů zemí bývalé Jugoslávie. Dnes jsou tam jen dva. „Oba mají stejný problém. Prostě nedostanou doklad. Paní konzulka nebo pan konzul je nemohou identifikovat, což je asi opravdu problém. Jejich odpověď bývá: Zničili jste nám evidence, nemáme podle čeho určit totožnost. Tečka,“ líčí jeden z příběhů každodenní praxe Milena Pařízková.
„Mám tady rodinu, manželku a dvě děti. Mám zákaz vrátit se do Ruska… Doklad mi ukradli,“ říká špatně srozumitelnou směsicí češtiny a ruštiny muž z Čečenska. Stejně jako Ahmed je to zvláštní případ. Ocitl se ve vyhošťovací vazbě, ale azylový odbor mu uznal takzvanou překážku k vycestování. Znamená to, že se do vlasti nemůže vrátit. Proč? „To, co řekl pracovníkům odboru, bylo zřejmě natolik závažné, že mu tu překážku přiznali. Byl tam nějaký vztah Čečenec versus Rusko. Takový problém mívají třeba Dagestánci nebo kosovští Albánci, co se týče války se Srbskem,“ říká Pařízková. Je teď na něm, aby si našel jinou zemi, do které by ho Cizinecká policie nakonec vyhostila. Pro člověka s kriminální minulostí to je obtíž.
Kulturní odlišnosti
Problém s chováním dozorců věznice Čečenec nemá. Ani v dodržování zákonů víry. „Modlení není problém, máme muslimská sedání. V pátek se chodíme společně modlit. Je to lepší, než to bylo na Pankráci,“ hovoří stručně o poměrech v ruzyňském vězení. V areálu stojí muslimská kaple, kam se chodí modlit i Ahmed. Také on je spokojený, pokud jde o toleranci islámské víry. Věznice ctí Ramadán a ostatní svátky. V čase modlení mají vězni volnější režim. Nemusí chodit na vycházky ani k lékaři… V případě potřeby obstará vězeňská služba od Vězeňské duchovenské péče imáma či rabína. A muslimská strava? Dostává ji ten, kdo se o ni přihlásí. „Až byste se divil, kdo všechno má o ni zájem,“ říká Milena Pařízková. Opravdovou muslimskou stravu má ale jen málo věznic. Většinou jde o upravený pokrm bez vepřového masa s větší porcí přílohy či zeleniny. Vězňům ale možná ke spokojenosti stačí taková strava, kterou se nezpronevěřují svému náboženství. Před dvěma lety byl ve věznici Valdice muslimský vězeň z Ukrajiny, kterému však vedení nedalo na vybranou. Požadoval muslimskou stravu, ale opakovaně na svém talíři nacházel vepřové. Věznice ho odmítala přemístit do jiného zařízení s alternativní muslimskou stravou. Ředitel tvrdil, že muslimům je věroukou dovoleno ve stavu nouze činit i to, co je Koránem zakázáno. Odsouzenému nepomohl ani státní zástupce, jehož pomoci se dožadoval. Ten konstatoval, že jeho víra je „povrchní a účelová“. Případ se po čase dostal až k ombudsmanovi a ředitel věznice byl nakonec nucen ustoupit a uznat vězni náhrady za složky stravy z vepřového masa. „Tenhle konkrétní příklad neznám. Nevylučuji to, ale jde o naprosto ojedinělou věc. Někteří zaměstnanci částečně takto argumentovali, ale byl to jen jeden z mnoha důvodů. Ten hlavní byl, že na přípravu muslimské stravy není technické vybavení,“ podotýká Milan Petras. Ahmed chodí po věznici v civilu. Má vazbu s volnějším režimem. Mikina, kterou nosí, možná pochází z některého z vietnamských tržišť, jejichž majitelé skončili za mřížemi. „Dnes už se naštěstí to zboží nepálí,“ říká Milena Pařízková. Zabavené oblečení přijde vhod těm, kdo přišli v létě v tričku a odcházejí v zimě. Muž, který o sobě tvrdí, že je z Alžíru, byl v České republice odsouzený ke třem rokům vězení za drogové delikty a teď proti své vůli zakouší i vyhošťovací vazbu. „Lepší je to ve výkonu trestu, protože tady jsem vyhoštěný, žádný trest, nic. A nemáme nárok na hodně věcí. Není tu žádná posilovna, nemůžeme si zahrát fotbal. Tam byla televize, stůl na tenis, všechno,“ stěžuje si Ahmed. Působí přitom klidně. Kdo by ale po dvanácti měsících bezvýsledného čekání nepůsobil? Vypadá, jako by měl stále trpělivost komunikovat s úřady. Jinou možnost ale nemá. Teď ještě může doufat v Ústavní soud. A potom?
Autor je spolupracovník redakce.