Velmi blízká trivialita zla

Osobní i profesionální osud Slavenky Drakulićové je poznamenaný válkou v Jugoslávii v devadesátých letech – podobně jako Dubravka Ugrešićová nebo Predrag Matvejević odešla do dobrovolného exilu. V době nacionální hegemonizace Tudjmanova režimu tito autoři čelili nařčení z nedostatečného patriotismu vůči novému chorvatskému státu, byli označeni za zrádce národního zájmu a stali se objektem mediální i kulturní kampaně a výhrůžných anonymů. Slavenku Drakulićovou v devadesátých letech vydávalo jediné chorvatské nakladatelství – Feral, a byla často obviňována z toho, že píše záměrně pro vkus Západu proti Chorvatsku. Až v posledních letech je jí opět přiznáno místo v chorvatské literatuře – vedle Ugrešićové je přece jen nejznámější chorvatskou autorkou v zahraničí. Prosadila se i žurnalistikou. Žije ve Švédsku a na rodné Rijece. Její knihy často vyšly nejdříve v cizině a až později byly přeloženy do chorvatštiny.

Vraždy ze zbabělosti

Kniha Ani mouše by neublížili také vyšla nejprve anglicky. Autorka v ní zaznamenává svá pozorování ze zasedání soudu v Haagu. Sestavuje několik příběhů na pomezí fikce a reportáže, vytváří portréty souzených válečných zločinců. Nejen ve skicách těch nejznámějších, Ratka Mladiće, Biljany Plavšićové, Radislava Krstiće (první odsouzený za genocidu v Srebrenici), se snaží pojmenovat přeměnu obyčejných lidí ve zločince. Při vykreslování momentu změny vychází z konkrétních biografických faktů, kombinuje je s vlastním prožitkem ze soudní síně, s osobními vzpomínkami a se svou představou, „jak se to mohlo stát“. Konkrétní příběhy lidského selhání podává bez démonizace válečných zločinců, ale také bez morální relativizace.

Výsledek je pozoruhodný, Drakulićová se vyhýbá patosu, zjednodušování, postupuje věcně a přesně. Její formulace jsou jasné a srozumitelné v kontrastu s problematikou, již popisují. Jednotlivé příběhy do sebe navíc nasávají politický a společenský kontext, což je na knize nejhodnotnější. Autorka srozumitelně vysvětluje celý konflikt, především ideologickou manipulaci s minulostí a národními mýty a stereotypy, jež byly zneužity pro rozpoutání války.

V době obrácených hodnot, kdy nenormální bylo nezabíjet, jak píše srbský novinář Teofil Pančić, se zločin ukazuje v jiném světle. Nepřidat se k němu vyžadovalo odvahu, vlastní rozhodnutí. Většina případů ukazuje, že zločincem se člověk stává shodou okolností, ne-li z pohodlnosti. Zlo tak není ani nijak „fascinující“, mocné, je to jen zbabělost, snaha ulehčit si nebo nevidět možnost volby.

Mezní případ podlehnutí zlu autorka popisuje v příběhu Dražena Erdemoviće, který byl přinucen střílet muslimské muže v Srebrenici. Muž u soudu jako jeden z mála vyjádřil lítost. Na druhé straně stojí například generál Norac, který se jako mnozí stal vojákem v době, kdy armáda nabízela nejlepší (a mnohde jedinou) práci. Případů kariérních postupů v armádě a jejich hrůzné konce kniha obsahuje vícero.

Kolektivní vina

Pro naše pochopení přecitlivělé jugoslávské současnosti je přímo ukázkový text o masovém zabíjení srbských civilistů v chorvatském městě Gospić v roce 1991 a následném mlčení. O vraždění se pochopitelně vědělo, chorvatská vláda ale dělala mrtvého brouka, jelikož událost se nehodila do obrazu všech Chorvatů coby obětí. Do oficiálního obrazu války jako čistého boje za národní samostatnost se etnické vraždy na vlastním území nehodily. Ani později se tyto zločiny nevyšetřovaly a jediný člověk, který o nich svědčil, byl zavražděn. Drakulićová výstižně ukazuje, že po letech mediální propagandy, jež vojáky označovala za hrdiny, je pro všechny téměř nemožné pochopit a přijmout, že šlo naopak o válečné zločince. A že je třeba vydat je soudu. Je to jeden z důvodů obecné nechuti států bývalé Jugoslávie k haagskému tribunálu.

Text postihuje nejen ideologii, jež dohnala lidi k válce a jež jim nutí falešný obraz katastrofy. Zároveň, a to je možná ještě závažnější, zkonkrétňuje kolektivní vinu: tiché mlčení většiny lidí, které vládu podporovalo a udržovalo. O zmíněném případu Gospić všichni věděli, ale až na jednoho – Levara – mlčeli. „Příliš mnoho lidí mělo prospěch z etnických čistek, a to v různé, třeba někdy i docela malé míře. A co víc, neprotestovali ani ti, kdo z nich prospěch neměli. Pár lidí, kteří Levara podporovali a chtěli se dozvědět pravdu, se sice našlo, ale nebylo jich dost, aby se tím něco změnilo. Zburcovat veřejné mínění byla Levarova poslední možnost, a protože tento pokus žalostně selhal, je dnes Levar mrtev. Veřejné mínění není žádný abstraktní pojem. Jsme to my, je to postoj nás, chorvatských občanů. Když tedy veřejné mínění selže, selhali jsme my. Nic jsme neudělali; vinu můžeme přičíst jedině sami sobě. Naše osobní paranoia, naše zlodějíčkovství a naše sešité rty, to vše vedlo k oné bombě, jež Levara zabila.“ (s. 40)

Na systému se podílíme všichni

Drakulićová chápe tribunál jako nutnost v době, kdy ještě nejsme sami schopni a ochotni soudit zločiny vlastních občanů. Zároveň tím ale dochází k jádru problému. Pojmenovává ho Teofil Pančić v recenzi její knihy: „A to je pravý epilog tohoto příběhu o trivialitě zla: ta stovka nebo kolik aktérů balkánské neslavné válečné story, kteří skončili v Haagu, jsou skvělí představitelé jedné ‚vyšinuté normálnosti‘. V tom jsou našimi delegáty. Podstata je ovšem v denunciaci podvědomí: bezpočetní balkánští bojovníci proti ‚haagské nespravedlnosti‘ si s hrůzou představují sami sebe na jejich místě a moc dobře vědí proč!“

Autorčin záměr pojmenovat běžný, každodenní podíl lidí na systému byl patrný i v její knize Jak jsme přežili komunismus, která u nás letos rovněž vyšla. Drakulićová patří k exjugoslávským autorům kriticky hodnotícím vlastní společnost a bojujícím o navrácení jejího morálního kreditu. V předcházející knize používala stejnou metodu: obecné závěry o charakteru společnosti vycházejí z konfrontace problému s její osobní zkušeností (Dubravka Ugrešićová zase používá sebeironickou polofiktivní autobiografii). Tím se jí daří vyvolat podobné osobní srovnávání i u čtenáře. V obou knihách se objevují vzpomínky na jejího otce vojáka, různé chvilkové asociace (jeden odsouzený by mohl být spolužákem její dcery), jež text zdůvěrňují a zároveň zpevňují, autorka jasně určuje svou pozici, je v něm záchytným bodem. Klade válečné zločince vedle sebe sama a tím nás vybízí, abychom je brali také tak.

Autorka je doktorandka na FF UK.