Cešky fójak, dobrá fójak

Kauza osmadvacátníků, vzdálená od našich dnů téměř celé století, patřila na počátku předmnichovské republiky k vlastenecké a čítankové výbavě české veřejnosti. Byla legendou, zvěstující, kterak na jaře 1915, za bojů s ruskou armádou v Karpatech, 28. pluk c. k. rakouské armády téměř manifestačně, i s vojenskou muzikou, přešel na ruskou stranu. Hrdinská a vlastenecká aura, jíž byl zmíněný příběh přizdobován, vzala za své jak časem, tak i ve zpracování pozdějších historiků. Podle názoru autora je demytizace první hromadné dezerce součástí sporu o postoji a smýšlení českých vojáků za první světové války. Lze mít vážné pochybnosti, zda a kde takový spor trvá, sama otázka však k českým novověkým dějinám jistě patří.

Karpaty, Bílá sobota 1915

Dodnes jsou na východním Slovensku zbytky zákopů, v nichž se rakouská armáda bránila Rusům při jejich počátečním úspěšném tažení na západ. Působily v ní také útvary složené převážně z českého obyvatelstva tehdejší monarchie, tedy i 28. pěší pluk, podle místa, kde byl formován, nazývaný „pražské děti“. Konec první válečné zimy zastihl pluk nedaleko Bardejova, na svazích u Stebnické Huty, vesnice památné právě jen oněmi velikonočními událostmi.

Ve dnech, kdy se ocitli v ruském zajetí, byli již vojáci 28. pluku značně vysílení dlouhými měsíci strádání v blátě a ve sněhu, po bojích, za nichž ztratili víc než čtyři tisíce padlých a raněných. Přes různost výpovědí o tehdejších událostech dá se tato česká dezerce do značné míry rekonstruovat. Podílela se na ní agitace tzv. družiníků – českých příslušníků ruské armády – a samozřejmě i letargie, respektive vědomí, že na druhé straně hůř už být nemůže. Do jaké míry zde pocit slovanské vzájemnosti přehlušoval povinnou loajalitu k rakouskému soustátí, lze spíše jen odhadovat. Jisté je, že toho dne během několika hodin padla do ruského zajetí větší část 28. pluku, samozřejmě bez vyhrávající hudby, jíž byl příběh teprve po letech kolorován. Údaje o počtu tehdejších přeběhlíků a zajatců se podle rakousko-oficiálních a česko-vlasteneckých pramenů pohybují mezi osmi a šestnácti sty vojáky. Podle rakouských výpočtů zbylo pluku čtyři sta mužů.

Ohlas na celou událost byl rychlý a strohý. Rozkaz velitele armády arcivévody Bedřicha hovořil o pohaně a hanbě a kázal vyškrtnout osmadvacátníky na věčné časy ze seznamu rakouských pluků, sám František Josef pak nařídil 28. pluk „pro zbabělost a velezradu před nepřítelem vyloučit z mého vojska“. Zbytek pluku byl rozptýlen k různým útvarům. Rozhodnutí armádního velitele a následný souhlas císařův vyvolaly námitky. Byly předloženy důkazy o statečných činech pluku v bojích o Halič a o tom, že k zajetí došlo teprve poté, co se většina vojáků bránila. A tak již o Vánocích 1915 vydává arcivévoda nový rozkaz, jímž se 28. pluk obnovuje, a císař – sotva mohl odvolat, co zcela nedávno prohlásil – vyslovil (později naplněný) slib, že prapor, který mu byl odebrán, může pluk za nové hrdinské činy opět získat.

Bořitelé mýtů

Legenda osmadvacátníků byla tradována a pěstována zejména z politických, dalo by se říci státotvorných důvodů. Pokud měla symbolizovat dominantní vztah českých vojáků k jejich účasti na bojích rakouské armády, šlo o mýtus odporující skutečnosti. Myšlenka na emancipaci, sebeurčení národů sevřených v rakouské monarchii, byla většině českých vojáků v rakouském vojsku cizí. Po celá desetiletí je vedli k poslušnosti císaři pánu, jehož portrét na ně shlížel do školních lavic, vlasteneckou píseň Kde domov můj? sice mnozí znali, s úvahou či programem budoucí státní samostatnosti ji však začali spojovat prakticky až na samém konci války. Většině českých vojáků v rakouské armádě za druhé světové války nebyl vlastní aktivní odpor vůči monarchii, ale bezděčná, rozhodně ne nadšená loajalita. Proto setrvali a bojovali v rakouských uniformách až do trpkého konce – včetně reorganizovaného 28. pluku, jak bohatě dokládá Josef Fučík.

Pokud autor Osmadvacátníků považoval za nutné pustit se do jednoho, byť už prakticky mrtvého mýtu, lze jeho záměr vzít na vědomí a snad jen vyslovit podiv nad tím, že k tomu potřeboval téměř pět set knižních stránek. Ano, potřeboval, neboť mu nešlo jen o karpatský příběh 28. pluku pražských dětí, ale o postoj českých vojáků v rakouské uniformě za první světové války.

Měla baronka pravdu?

Josef Fučík své osmadvacátníky po Bílé sobotě 1915 neopouští, ale široce, někde až příliš široce, je provází až do listopadových dnů roku 1918. Otázkou je, koho vlastně autor mohl sledovat. Z rozpuštěného pluku zůstal pouhý zlomek, navíc cíleně rozptýlený do nejrůznějších útvarů. I poté, co byla tato sankce odvolána, těžko mluvit o jiné než administrativní návaznosti. Každý vojenský útvar – a pro čas války to platí dvojnásob – je v podstatě nádobou, do níž jsou nalévání noví a noví muži a chlapci, nová potrava pro nenasytná děla. Autor sice mohl jít po stopách oněch stovek mužů, kteří přešli v Karpatech do zajetí a pak do legií, taková možnost mu však byla bytostně cizí. Co tedy zůstalo? Snaha prokázat, že vojenský útvar, který se nadále nazýval 28. plukem, neztratil svůj pocit občanské povinnosti, čest svého útvaru, věrnost své plukovní zástavě. To není svévolné zlehčování Fučíkova přístupu, ale podstata jeho obhajoby osmadvacátníků.

Sleduje 28. pluk na dalších frontách první světové války, na Balkáně a posléze v Itálii, kde pro pražské děti válka (autor ji většinou po francouzském vzoru nazývá Velkou válkou) skončila. Chválí hejtmana Alexandra von Helly, který prosadil celistvost 11. praporu, aby vojáci „dostali příležitost dokázat, jak umějí osmadvacátníci bojovat“. Osvědčili to při krvavé zteči u Monte S. Michele a dostalo se jim pochvaly od samého arcivévody. „Velký čin, vypovídající jednoznačně ve prospěch českého vojáka Velké války,“ hodnotí toto hrdinství Josef Fučík. Po dalších příkladech, byť ne tak efektních, autor konstatuje: „Nelze popřít, že nově postavený pluk si pak jako vojenské těleso vedl zdatně až do konce války.“ Plně se solidarizuje s českými vojáky, kterým „bylo proti mysli porušení zákona a vojenské přísahy a dosloužili v rakousko-uherské armádě až do jejího rozpuštění“. Uvádí příběh devatenáctiletých hochů, odvedených k 28. pluku, jednoho „z mnoha příkladů zdatnosti, zodpovědnosti a smyslu pro povinnost u českého vojáka první světové války“. A pokračuje vlastním krédem: „To vše a mnohé ostatní bylo poté odhozeno a odsouzeno k zneuznání, mládeži se za to nabídl jiný obraz českých vojáků, tedy jejich předků v rakousko-uherské armádě, jako bizarních figur, potměšilců a ulejváků ve stylu dobrého vojáka Švejka.“

Není pouhým opomenutím, že Fučík nezmiňuje jiný obraz, hojně a oficiálně nabízený československé mládeži – obraz legionářů. Nikoli, o těch nenajdeme v rozsáhlé knize jediné pozitivní slovo, jen několik zmínek ve znevažujících souvislostech. Pravda, kdysi neobyčejně rozsáhlá legionářská literatura a líčení legionářských historek působí na současníky spíš jako vzpomínky starých zbrojnošů z jiné, dávno minulé doby, jedno je však jisté, nesporné: hledáme-li hrdiny prvního boje o republiku, nalézáme je právě u československých legionářů. Byli již v zajetí, pravděpodobnost, že se dožijí konce války, o kterém každý voják snil, byla vysoká. Přesto šli znovu se svou kůží na trh, nejodvážnější a nejobětavější bojovníci za československou ideu.

Pokračovatelé 28. pěšího pluku, jejichž osudy v rakouské armádě Josef Fučík sleduje, byli určitě stateční. Dá se však statečnost velebit sama o sobě, bez ohledu na cíle, kterým je věnována? Sovětská éra oslavovala udatnost Suvorovových vojsk, nastupujících k potlačení Velké francouzské revoluce. Takzvaná Lidová armáda NDR při nezbytném odmítání úlohy wehrmachtu v evropské historii vyzvedala nespornou statečnost a disciplínu vojáků nacistické armády. Je však čest vojenského tělesa, loajalita a věrnost přísaze nejvyšší ctností, nebo jsou situace, kdy teprve jejich odmítnutí mění poslušného vojáka v odpovědného občana? Odpověď, kterou na tyto otázky dává kniha Josefa Fučíka, je krajně sporná až nepřijatelná.

Autor je historik.