Kongresový sál v městečku Sabhá asi 800 kilometrů na jih od Tripolisu se pomalu zaplňuje. Všichni netrpělivě vyhlížejí hlavní atrakci programu, příchod libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Už 37 let se v Libyi bez jeho souhlasu neobejde jediné důležité rozhodnutí. Na veřejnosti se v posledních letech ale ukazuje jen zřídka. Tentokrát přichází proto, aby promluvil k více než sto padesáti zahraničním novinářům, které si libyjská vláda pozvala na oslavy třiceti let od vyhlášení džamáhiríje, svérázného libyjského modelu přímé vlády lidu. Vedle nich v sále se tísní barvitá směsice příznivců levicových myšlenek z celého světa. bolíivariánští revolucionáři z Venezuely spolu se soudruhy z Ukrajiny. Také několik Čechů včetně experta z KSČM.
Režim se mění
Obří billboardy lemující cestu z letiště oznamují radostnou zprávu: Libyi vládnou lidové výbory. Jsou v každé vesnici, okrese i v hotelu pro novináře. Jen ony prý zajistí, že demokracii nezneužijí nadnárodní kapitalisté nebo se země nestane brutální diktaturou. Diktátory prý libyjský vůdce nemá v lásce, ale jedním z posledních arabských politiků, s nímž Libye udržovala přátelské vztahy, byl Saddám Husajn. Tomu chce Kaddáfí postavit dokonce sochu. Bude na ní zachycen v bronzu při popravě.
Parlament i svobodné volby jsou podle plukovníka Kaddáfího podvod. Sám sebe pokládá ikona libyjského experimentu za pouhého ideologa režimu. Lidé prý mohou jeho myšlenky beze všeho odmítnout, ale nikdo se o to zatím nepokusil. Portréty plukovníka stále zdobí každé nároží, ale režim se viditelně mění. Nejen že se po letech nepřátelství usmířil se Západem, ale také Libyjcům se žije lépe. Hlavně díky ropným dolarům je jejich životní úroveň srovnatelná spíše s jižní Evropou než arabskými sousedy. Revoluci už nepomáhají budovat spřátelení Sověti či Čechoslováci, ale na jejich místo nastoupili západní kapitalisté. Profese, o které nemají zpohodlnělí Libyjci zájem, pak zastanou afričtí imigranti. Pro ty je na africké poměry bohatá Libye přestupní stanicí do Evropy. Za pár let se jim v Libyi podaří vydělat dostatek peněz, aby mohli zaplatit převaděčským mafiím za splnění snu. Cestu přes moře do Evropy. „Musím vydělat nejméně 3000 dolarů. To je ještě rok práce,“ říká Súdánec Muhammad, který se už dva roky živí jako námezdní krejčí. „Do té doby mě ale mohou vyhostit, protože nemám žádné doklady ani povolení k pobytu. Slyšel jsem, že ty, co chytí, odvezou náklaďáky do pouště a tam je nechají svému osudu,“ vysvětluje své obavy o budoucnost.
Plukovník a hranolky
Po několika minutách čekání vůdce konečně přichází. Sám. Osobní garda, kterou tvoří vybrané libyjské krásky, zůstala tentokrát v povzdálí. Vůdce se usazuje do čela panelu a naslouchá svým předřečníkům. Pochlebovačná slova chvály ho očividně nudí. Ani doktorát, který mu slavnostně předali zástupci jedné srbské univerzity, mu náladu příliš nepozdvihl. Co zase asi chtějí? Že by nějaký výhodný obchod?, honí se možná plukovníkovi hlavou. Konečně se dostává ke slovu. Neobtěžuje se ani vstát a přejít k řečnickému pultíku. Do jedné ruky bere mikrofon, druhou si podpírá bradu. Působí spíše jako štamgast v restauraci čtvrté cenové skupiny než jako státník, který se chystá promluvit k národu. Publikum neoslňuje bravurní rétorikou ani plamennou řečí. Hovoří bez přípravy, ale jeho projev je spíše nesouvislým proudem myšlenek. Začíná o politice. Hovoří o tom, že je nyní jasnější než kdykoli předtím, že západní kapitalismus ani diktatury vydávající se za socialismus nemají žádnou budoucnost.
Řešení je už třicet let nabíledni. Libyjská třetí cesta, popsaná ve třech útlých svazcích Zelené knihy. Nikdo krom Libyjců to zatím nepochopil, lamentuje plukovník. Rozbor mezinárodněpolitické situace po 11. září prokládá méně závažnými osobními postřehy. Zmiňuje se třeba o tom, že mu nechutná Coca-Cola, ale smažené hranolky si prý občas dá. Řeč doplňuje jízlivými poznámkami na adresu saúdského monarchy, který prý potom, co Saúdové vyčerpají ropu, bude opět jezdit na oslu. Libyjci jsou podle Kaddáfího chytřejší. I proto se neorientují na zrádné arabské bratry, kteří do Libye v době, kdy byla ostrakizována, dokonce kopali, ale na Afriku. Ta by se podle jehoo představ měla s Libyí podělit o vodu, až globální změny klimatu vysuší všechny libyjské vodní zdroje. Ideální by prý bylo prokopat kanál z Nilu přímo ze Súdánu.
O podobných politických tématech ale v zemi mluví pouze její vůdce. Ani ne tak proto, že by lidé měli strach, ale proto, že většinu Libyjců příliš nezajímají. Ekonomika roste a průměrné platy jsou o mnoho vyšší než v ostatních zemích regionu. „Rok od roku je to lepší. Přicházejí cizinci, rostou nové obchody a můj byznys se slušně rozjíždí,“ říká majitel nové cestovní kanceláře Ahmad. Lidové výbory sice stále rozhodují o tom, do jakého zaměstnání nastoupí absolventi univerzit, ale za pár let může už být vše jinak. Lidé doufají, že budou mít více svobody, ale sociální jistoty, které jim džamáhiríja poskytuje, neztratí. Kaddáfímu je už přes šedesát, a tak se pomalu začíná hovořit o jeho nástupci. Kaddáfího syn Sajf al-Islám by určitě rád zaujal otcovu pozici, ale nebude to mít lehké. Plukovník se ale už nechal slyšet, že až odejde, nebude libyjský lid nového vůdce potřebovat.
Autor je arabista.