Příběh se rodí z místa

Budiž mi dovoleno přistoupit ke knize Petra Krále Zpráva o místech způsobem, kterým on v ní přistupuje k místům, i kniha je přece místem svého druhu, jistě podivuhodným, a je-li pro Krále život cestou na místa, pobýváním na místech a jejich dobýváním-zkoumáním, tak je pro mne, pro nás život zároveň cestou ke knihám, pobýváním u nich, jejich zkoumáním. Místa, žitá i sněná, nám odhalují souvislosti s jinými místy. Při odkrývání těchto souvislostí pracuje zajisté „náhoda“, a to samé se dá říct i o knihách, které se někdy ocitnou v „náhodné“ souvislosti, tj. takové, která se vlastně nemusí ukázat jako náhodná. Takto se mi poslední měsíc ocitly současně v ruce Králova kniha a Calderónův Život je sen (pomíjím ještě jistou životní událost, v níž motiv života-snu byl významný a jež najde místo v románu). Paralelní čtení mělo za následek, že pro mě v Králově textu vystoupily ty rysy a motivy, které obě díla, časově i žánrově vzdálená, propojují – divadelnost a snovost, dále například motiv zdvojování a zrcadlení.

Místo se Královi jeví na jedné straně jako dekorace, prázdná scéna, která čeká na neznámý děj, jenž v ní může být rozehrán, jako začátek bezpočtu možných příběhů (působivé deskripce míst připomínají mimochodem prózy Karla Miloty), které se mohou rozvíjet z kteréhokoli z míst, jichž se „výzkumník“ – tak se vypravěč nazývá – dotkl, přičemž se tak stalo za jeho určitého rozpoložení, v určité životní situaci a fázi a také v určité historické fázi země, z níž pochází. Místo jako by bylo vábničkou příběhů: „K panství se slétají i útržky bludných a rozptýlených příběhů, jako by tam mohly najít společný smysl a zřetězit se do strof téhož eposu.“ Poznání prázdnoty míst, jejich povahy dekorace, je jak východiskem cesty k nim, tak jejím vyústěním (byť v poněkud jiné úrovni), není to cesta od prázdnoty k plnosti, ale ani od plnosti k prázdnotě, snad že se poznání míst neprezentuje jako vývojový proces (ačkoli vnější chronologie cesty je zachována: z rodné vily přes pláň do Plzně, „ameriky“ a Paříže), ale různé vrstvy tohoto procesu se překrývají, všechny jsou přítomny v každém momentu. Například už tam, kde v počáteční kapitole výzkumník zkoumá vilu a zahradu svého dětství, kde hrají významnou roli místa-skrýše a místa-doupata a motivy skuliny a prahu, vchodu do neznámého světa (jak nevzpomenout na bachelardovskou „poetiku“ a „psychoanalýzu“ prostoru!), tedy místa odkazující k tajemství a k „plnému“ prostoru, se vynořuje zneklidňující motiv prázdna, se vší naléhavostí a naplno vyslovený v pařížské kapitole Fasáda. Cesta na místa, pobyt na nich a heideggerovsky „u nich“ je neustálou oscilací mezi nadějí, že jsou plná a že proniknutí na jejich dno, do jejich vnitřku přinese výzkumníkovi poznání, přitom nejen míst samých, ale i jeho samého (vědomí vzájemnosti, oboustranného vztahu je tu ustavičně přítomno), a statečným rozpoznáním, že jsou „prázdná“ – vnitřek, „poklad“, který místa klamně slibují, vysílajíce k výzkumníkovi signály, nesouce znamení (skvělá je pasáž o koloniálu a jeho zavřených dveřích), se ukazuje být jen dalším vnějškem, za nímž „nic“ není. Je přitom příznačné, že výzkumník k takovémuto poznání o místech nedospívá u míst zatížených historií a příběhy, u míst „s pamětí“ (i u nich by se nepochybně ukázalo, že jejich „plnost“ je právě jen výsledkem vztahu místa a člověka, jeho příběhu), ale u míst „bezvýznamných“ (tj. významných jen pro něho) – jedním je výkop s bodláčím, dalšími například plzeňské zákoutí se zchátralým mostem a starým letopočtem či pařížské výlohy a reklamní nápisy. Je-li časem míst „s pamětí“ minulost, proustovsky znovunalézaná, je časem všedních míst bez paměti – a ta jsou ve Zprávě středem pozornosti – přítomnost, té patří ve Zprávě významnější role než minulosti, s tím, že přimknutí k ní je ovšem i „novým přijetím marnosti věcí“.

Důležitou součástí některých z těchto míst jsou věci, jež jsou pro výzkumníka evidentně místy svého druhu a o nichž často mluví jako o rekvizitách. Ty jsou totiž „prázdné“, v tom smyslu, že svého významu nabývají teprve v příběhu, který je vyprávěn, v představení, které je s nimi rozehráno; důležité místo mezi nimi patří prázdným věcem par excellence – atrapám, maketám a manekýnům, „zátiším“ v prázdných a poloprázdných výlohách. Cesta k nicotě, do nicoty však přesto není ve své podstatě ztrátou, ale ziskem. Prázdné místo a kašírovaná věc totiž výzkumníka vybízejí k aktivitě – fyzické, poznávací, narativní, kterou místa i on sám ožívají, vedou ho k touze „zatřást jejich dekorací“, přimět je k reakci. Makety, právě ony, odkazují „k bezpříkladnému, nikdy nespatřenému světu a jsoucnu, dokonce ho už ve své neznělé hmotě nechávají klíčit“, vedou k odhalení odlišného světa v mezerách toho stávajícího a jeho každodenní šedi (nevypravují se podobným směrem hrdinové próz Ajvazových?). Neboli: místa se sice jeví jako plná, „s tajemstvím“, ale ve skutečnosti jsou „prázdná“, jsou to jen rámce těles, scény možných příběhů, avšak v jiném smyslu jsou možná „plná“ (proto užívám uvozovek) – nezjeveného světa, ale i neprosloveného textu, potenciálního, virtuálního života, tedy oněch případných významů, které jim přidělíme v komunikaci s nimi a kterými jsou i veškeré signály, znamení, poselství, jež na nich čteme. Místa jsou plná i prázdná zároveň, jsou plná i prázdná jiným způsobem.

Přestože tedy je údělem výzkumníka a smyslem jeho cesty dospět k prázdnotě míst, k městu, které, čím mu je blíž, se mění v dutinu, v prázdno (nejde o Prahu, ale o Paříž, ale jistě by to platilo i o Praze), ba k zpochybnění samé existence míst, není to úděl zoufalý a cesta proto neztrácí svůj iniciační význam (ostatně stejným „prázdnem“, „nulou“, Bláznem se otvírá a zároveň končí tarotová iniciace). Od zajisté nelehkého, ba trýznivého poznání maketovitosti světa zbývá už jen krok k poznání maketovitosti, šalebnosti i vlastní existence („Sám v sobě teď cítí dutost pouhé makety, zároveň jako by se dotýkal dna všech věcí.“), k názoru, že místa a ani svět nemají možná vlastní existenci – té místa nabývají, svět se stává světem teprve tehdy, když se k nim přiblížíme, pohlédneme na ně, přilneme k nim, když je začneme zkoumat, tedy v našem vztahu k nim. Od výzkumníkova postřehu či pocitu, že „konkrétní svět je pouze pobledlý přízrak zastřený mřížkou pojmů“, není pak už daleko k vnímání-pojímání místa, světa a našeho života-příběhu jako iluze, snu (záznam snu ostatně představuje důležitou součást zprávy), „máji“, které je známé z východní filosofie (ta nepopírá existenci jako takovou, ale odhaluje její šálivou, smysly matenou povahu). Je-li v Calderónově dramatu příběh alegorickým vyjádřením teze „život je sen“, míří Králova próza ke sdělení, že místa, pokud bez nás vůbec existují, jsou vlastně jen jakousi záminkou, způsobem, jak se můžeme vztáhnout ke světu, jak samy sebe můžeme pojmout ve své prázdnotě-plnosti, ve svém příběhu, reálném i potenciálním.

Nazývá-li vypravěč sám sebe „výzkumníkem“, „pátračem“, případně „hrdinou“ (tím činí další krůček k příběhu, k epice) a svůj text označuje jako „zprávu“ (tomuto žánru odpovídá zařazení převážně vlastních fotografií a oddílu Dokumenty, zahrnujícího, zřejmě pro úplnost, další texty vážící se k výzkumu míst), je v tom značná dávka skromnosti – ve skutečnosti je totiž filosofujícím básníkem či básnícím filosofem, jeho dílo je brilantním esejem na téma místo, přičemž jeho filosofický výkon by mu leckterý katedrový filosof mohl závidět. Má-li výzkumník co chvíli pocit, že se ocitá na pokraji příběhu, který se už už chystá vyprávět, někdy už i začátky či nedokončené minipříběhy čtenáři předkládá, pak zpráva, kterou o místech a o sobě vydává, je už příběhem samým, sugestivní, vzrušující skicou Příběhu, nikoli jeho pouhým začátkem.

Autorka je spisovatelka a literární teoretička.