Dítě

Příběh filmu se zdá evidentní, bez pochybností se vyvíjí v jednoznačných obrazech, které jeho srozumitelnost obnažují. Znovu obsazený neherci (s výjimkou pro filmy bratří Dardenneových již emblematického představitele výrazných mužských figur Oliviera Gourmeta) a natočený nezaměnitelným, od začátku čitelně rozpoznatelným stylem – s dokumentaristickou autenticitou a oproštěným obrazem, který nikdy nepouští z dohledu své hlavní postavy. Právě v tom jako by byly znepokojivé filmy těchto belgických sourozenců – výsostných „auteurů“ silné: hledají komunikaci s divákem svým jasně formulovaným, výrazově sepnutým příběhem. Jako by žily jen pro hrdiny svých hyperrealistických opusů, které ruční kamera neustále sleduje a zároveň je provází jen po délkou snímku vyměřený kus životního času, jehož smysl se snaží co nejpřesněji evokovat i vystihnout. Stejnou intenzivní blízkost a nepředstírání čehokoli dalšího dávají zažít i divákovi.

Ve filmu Dítě se nezaměstnaný Bruno živí drobnými krádežemi. Nezmění svůj životní styl, ani když se z porodnice vrátí jeho přítelkyně Sonia s jejich právě narozeným synem. Ve frontě na sociální dávky ho pak spontánně napadne, že zkusí syna prodat k adopci. Svůj nápad okamžitě provede a vrátí se k přítelkyni s penězi. Sonia nicméně z šoku omdlí a odmítne s ním dále žít. Snímek sleduje bezprostřední Brunův čas po těchto událostech, během něhož krystalizuje i jeho pocit zodpovědnosti.

Bratři Dardenneové stavějí svůj opus důsledně na syrovosti zobrazení a hledisku nezúčastněného pozorovatele. Ale nejen na něm – noří se do prostředí společensky slabých vrstev a především do jejich způsobu existence. Postavy jsou se svým životním prostorem deterministicky spojeny, avšak jsou to bytosti navýsost aktivní, pulsující. I když se jejich životy odvíjejí v určitém časoprostorovém rámci, který celé dílo zřetelně ohraničuje, ukazuje se díky němu zároveň neredukova(tel)ná individualita jejich chování. Hrdina a jeho kamarádi žijí ze dne na den, nestarají se o budoucnost, jejich život je vedený okamžitou nutností, je vždy řešením momentální akutnosti. Bruno neustále setrvává (obrazně i doslova) v pohybu; své nápady, jak přežít, pokoutní obchody a krádeže realizuje okamžitě. Film vyjadřuje jeho charakter především fyzickými gesty a chůzí, přičemž totožný způsob popisu se vztahuje i na ostatní postavy. Milostný vztah Soni a Bruna nejvýmluvněji rezonuje ve chvílích vzájemného pošťuchování, které poukazuje na hranu dětství a dospělosti, jejíž vratký povrch oba sdílejí. Přes význam gesta a individuálního pohybu je artikulován i Brunův vztah k dítěti. Když mu Sonia poprvé ukazuje syna, Bruno se na něj téměř nepodívá, a když mu ho přesto chce dát pochovat, zastaví své ruce v okamžiku, kdy jej upoutá něco na druhé straně ulice – něco, co se týká jeho obchodnického života, každodenního boje o přežití. Posunek vůči synovi se mění stejně jako vztah k němu. Jakmile si však Bruno uvědomí svou chybu, začne víc vnímat i jeho samotného.

Síla, kterou film fyzickému projevu a pohybu dává, je tak elektrizující, že přechází až v univerzální přesah: první setkání s dítětem na rušné ulici má daleko ke štěstí rodičů, ale jakoby mimochodem odkazuje i k obecně srozumitelnému pocitu něčeho neznámého, co teprve do života vstupuje; přítomnost druhého, kterou není úplně samozřejmé přijmout. Stejně tak gesto bezprostředního nápadu nechat adoptovat dítě je natolik rychlé, okamžité, předcházející reflexi činu, a natolik vsazené do celku Brunova instinktivního způsobu života, že působí naprosto přirozeně. Dardenneové tak nejen brání snadnému moralizování, ale zintenzivňují tím i uvěřitelnost příběhu.

Druhý význam takového důrazu na jednání člověka spočívá v jeho absolutním splynutí s mravním vědomím, jež je ve filmu neoddělitelné od trajektorie pohybů, od rytmu a tempa skutků a projevuje se výhradně skrze ně. Verbální projevy jsou druhořadé, téměř úplně odsunuté do pozadí, a snímek tak jakoby vrací morálce její původní místo. Jen občas slova vystoupí, aby svou lapidárností podtrhla význam činu (například situace, kdy Bruno řekne na svou omluvu přítelkyni, „já myslel, že si uděláme nové dítě“, nebo ji prosí o odpuštění i proto, že nemá kde spát – v pár slovech je tím vyjádřena celá tíha situace, nutnost, která je součástí vztahu). Důraz na morální rozměr lidského jednání tak nabývá ještě jiného účelu ve filmu, který se v akci celý realizuje, skutkem vede příběh i povahopisy hrdinů. Děj se tím odpoutává sám od sebe, od svého původního sociálního vymezení a stává se řetězcem činů: jeden sice nezadržitelně spouští další (Bruno se po prodání dítěte dostává do stále větších problémů), ale přesto získávají autonomní postavení svým katarzním dopadem. Celý soustředěně budovaný příběh, jeho systematicky udržované napětí (úchvatná scéna schovávání se v ledové vodě) a zvláštní fyzičnost postav dávají prostor pro vyznění této prvotní mravnosti jednání bez jakékoli další interpretace.

Brunova nakonec přijatá zodpovědnost se postupně střídavě objevuje a zaniká jen proto, aby v závěru našla všechen uvolněný cit, spojený s cestou k ní. Bruno tak sice nejdřív vrátí dítě, ale pak zalže policii. Okrade člověka, ovšem přizná se, aby nebyl souzen malý kluk. Brunův pád nicméně není zjednodušen na klišé o vykoupení prostřednictvím uvědomění si vlastní zodpovědnosti. Film pozoruhodně ponechává každému činu jeho individualitu, ohraničený rozměr i platnost.

V jednom záběru snímané závěrečné sblížení se Soniou v návštěvním prostoru věznice je odpuštěním, ale stejně tak i směsicí mnoha dalších pocitů. Jde o jediný moment, kdy Bruno zůstává v klidu, kdy může ve svém životě vydechnout. Nejenže se shledají s přítelkyní – především poprvé společně sdílejí svou bolest. Film bratří Dardenneových je jednoduchý a sociální pouze zdánlivě. Ve skutečnosti rozevírá lidské jednání v celé jeho šíři a jednoznačnost vztahuje pouze na jeho morální rozměr. Surově emotivní příběh prodaného dítěte se tak nutně neváže k sociál­ně okrajovému prostředí, nýbrž ze situace destiluje její obecný „poučný“ rámec – chybu a její nápravu, která vede k úplnému uvědomění si vlastního jednání.

Autorka je filmová publicistka.