Borat

„Už hodně dlouho jsem se u žádné komedie tolik nebál.“ Tuto osvícenou větu řekl jednomu mému kamarádovi jiný kamarád po zhlédnutí snímku Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu a troufám si říct, že výstižnější recenzi už těžko někdo může napsat. Výše uvedený poznatek totiž platí jak pro ty, jimž se tento snímek „líbil“, tak pro ty, kteří ho – z jakéhokoli důvodu – odsuzují. Z hlediska pragmatiky žánru to je úžasné: komedie vyvolávající strach, obavy, znepokojení či znechucení. Kromě toho se u ní lidé i smějí. Také se ale často stydí (za Borata, za oslovené lidi ve filmu, někdy i sami za sebe: že se v tom vidí nebo že se na to vůbec musejí koukat) a mnohdy mají chuť polemizovat s metodou a cíli tohoto díla. O Boratovi a jeho představiteli Sachovi Baronu-Cohenovi bylo napsáno už příliš mnoho článků a tento text plně počítá s tím, že není potřeba nic sáhodlouze představovat. Ale – pokud je mi známo – zatím nikdo neshrnul celý fenomén z takového odstupu, aby nakonec nepsal o tom, co si již předpřipravili tvůrci dotyčné televizní show, přetavené nyní v celovečerní film. Psát o Boratovi politické komentáře? Jak trapné a omezené! Vážně tu tematizovat otázku politické nekorektnosti či „primitivního antiamerikanismu“ a přehlížet vše ostatní je typické pro suchary, jimž nic neříká kniha M. M. Bachtina o karnevalu a lidové kultuře (jejíž poznatky se dají aplikovat nejen na středověk). A hledat Boratovy filmové, televizní a rozhlasové předchůdce? „Fajné“, ale nedotažené. Pojďme dotáhnout.

Dialektika forem

Netvrdím, že je Borat nekritizovatelný. Pouze jakoukoli přínosnou kritiku o něm (či vůči němu) nelze vést, aniž bychom brali na zřetel, jak se v něm pracuje s médiem: s technologií determinující styl, nástrojem sdělení i prostředím, v němž se odehrává recepce. Pokud chceme odhalovat, čím je Borat dobově příznačný, je nutné si nejprve všimnout, že vypráví především o prolnutí určitých mediálních konvencí, že je velkým malým dítětem ve více smyslech – „plodem zaostalé/stereotypizované kultury“ i rétorických strategií různých médií. Při čtení mnoha kritik mě pobavila protiřečení, kdy si jednotliví pisatelé nebyli schopni ujasnit, jestli je Borat vůbec film do kina nebo televizní odštěpek bez práva na samostatnou existenci, jestli je to hraný dokument nebo fikční film, jestli je to skrytá kamera či ne (tady si stačí přečíst presskit), a nakolik je to všechno důsledné a legitimní. Těmito zmatky publicisté přitom dávají najevo, že nejsou schopni dílo zařadit (míra jeho „zvláštnosti“ či „ozvláštněnosti“ zjevně předbíhá dobu nebo přinejmenším mentální kapacitu některých žurnalistických dinosaurů), a také otevřeně, i když nevědomky, prozrazují, že vůbec nechápou, že Borat je založený právě na této mediální směsce a hybriditě. Na určité dialektice forem a ustavičném sebepopírání a redefinování rovin reality, fikce, autentičnosti a mystifikace. Bát se u tohoto opusu znamená nevědět, na čem jsem, na co se to dívám, a smát se u Borata někdy znamená pochopit jen na chvíli, v čem jsem byl zase napálen (jak moc nebo jak málo vážně jsem něco doposud bral).

Boratova komplexnost je v tom podobná mnohým reality show, které samozřejmě nijak neničí smysl pro realitu (jak se mylně domnívají mnozí apokalyptici), ale naopak nás nutí při jejich sledování znovu a znovu si vytvářet hypotézy o míře spontaneity a vykalkulovanosti hry. Jakmile se někdo zastaví a řekne něco jako „to dílo je nedůsledné“, prohrál. Žánry, jimž je Borat nejblíže, souvisejí s rozvojem fenoménu reality-TV a tzv. internetového humoru (což je výrazně mužská a mnohdy velmi nechutná záležitost). Žánr „mockumentary“ (falešný dokument) tu sice byl již dávno před érou reality-TV, stejně jako obecná metoda mystifikace, ale jeho současná popularita, intenzita a sofistikovanost narůstá právě s rozvojem nových komunikačních technologií a nejvíce s rozmachem internetu, v němž je nejasnost identity subjektu či původu a záměru některé stránky naprosto běžný jev. To, že se Borat stal hitem, je důsledek silné demografické proměny, dané počítačovou gramotností. Mainstreamová média jsou z toho ovšem mimo.

Vrchol karnevalismu

Například výtky, že Borat/Cohen ve filmu sice provokuje, ale reakce na něj nevykazují příliš širokou paletu a jsou spíš decentní a rozpačité než radikální a překvapivé, nemají velkou váhu. Snaží se totiž dílo usvědčit z toho, že neříká o naší době nic výjimečného a nerozkrývá žádná tabu, ale přitom pomíjejí, že tu jde především o něco jako pomstu MTV, Google a YouTube generace na generaci svých rodičů. Nejde tu o behavioristický experiment a sociální studii, ale jednoduše o vzkaz „nechali jste nás žít ve vylhaném světě politické korektnosti a teď si to pěkně vyžerte, jen tolerujte to kazašské hovado“. A to, že tak zúčastnění lidé ve filmu činí, je možná nejzábavnější. Borat tudíž rovnoměrně útočí jak na nejbigotnější konzervativce (antisemity, homofoby a jiné šovinisty), tak na přeslušnělé liberály. Současná podoba praktikované politické korektnosti je totiž dílem obou táborů. Vždyť její nesmyslnost se projevuje i v námitce „jak k tomu chudák ta země Kazachstán přijde“, u níž se zapomíná, že tamější autoritářský režim si zaslouží, aby se do něj Západ (přinejmenším) hrubě navážel. Nedbaje této skutečnosti, chtěl jeden z kritiků snímek dokonce předělat. Tvrdil, že pokud by Cohen „svou postavu vytvořil na základě skutečně existujících vzorců nějaké konkrétní kultury, a nikoli kultury vyfabulované, mohla se ve filmu odehrát konfrontace reálných entit, jemný střet kultur“. To nejspíš ano, ale bylo by to k smíchu? Kdo by chtěl jemného Borata, proboha?

Ne že by pozitivní recenze dotyčný snímek nějak dobře diagnostikovaly (spíš byly projevem stejného symptomu „pomsty“), avšak vyhnuly se alespoň oprašování mýtu vyváženosti. Jak nesnesitelné je pro někoho, že se vedle inteligentního vtipu nalézá vtip fekální! Pohoršení pisatelé ctí jasnou opozici ducha a těla a humor chápou pouze jako esprit, jiskření intelektu. Sdílejí (kdovíčím podnícený) předpoklad, že fekální humor není vtipný a že základním smyslem a (nenaplněným) subžánrovým určením filmu Borat je politická satira. Neschopnost některých odpůrců smířit se s tím, že humor nemá žádné hranice a že tento snímek obsahuje všechny typy humoru bez ohledu na nějaké primární „dějinné úkoly“ a „sociálně kritické závazky“ je naopak pro lidi s širokým smyslem pro humor vlastně nejkomičtější výsledek Boratova působení. Komický typ vždy vychází ze stereotypů a je definován i na nejnižší fyzické úrovni: od Chaplina, Groucha Marxe, Petera Sellerse až po Andyho Kaufmana, k nimž je Borat/Cohen různorodě přirovnáván. Zvýrazněná tělesnost komiky pouze respektuje posun, který se udál „zásluhou“ show jako Jackass, ale princip anarchie a surovosti slapstickového humoru zůstává zachován. Stereotyp je obecně součástí humoru; Borat je ovšem výjimečný, jak nás svou neomaleností nutí konfrontovat se s tím, nakolik můžeme stereotypy potvrzovat. Ale protože se tu ukazují tak absurdní věci, je těžké se nesmát. Kyselé obličeje mají pouze ti, kteří se staromódně pohoršují, že nějaký film vydělává peníze.

Autor je redaktor časopisu Cinepur.