Nepřekonatelná propast nostalgie

Následující komentář jsem na Facebooku zahlédl náhodou, ale je v něm tolik postojů, které jsou pro určitou část českých filmových diváků typické, že jej lze brát jako reprezentativní: „Český film za posledních pětadvacet let je přehlídka podivností. Skoro všichni točí o něčem nenormálním, výstřednostech, úchylkách, anebo natočí něco, co naopak nemá vůbec žádný děj. V podstatě se jen promítají dialogy a obrazy na plátno. A úplně nejhorší je, že většina režisérů si myslí, že zachytila něco ­originálního, něco, čeho si nikdo nevšiml anebo to nedokázal správně interpretovat. Na nové české filmy už se nedívám tak deset let. Ale když na mě přijde splín, rád se podívám třeba po osmdesáté na Smrt krásných srnců. Mám pocit, že filmy tohohle typu už asi neumí natočit vůbec nikdo.“ Takový názor je v něčem až komický. Pochopitelně, má­-li někdo za etalon vynikajícího filmu Smrt krásných srnců (1986), což je krotká adaptace nenáročné literatury a navíc dílo, jež bylo v zásadě zastaralé už v době svého vzniku, lze ho těžko pokládat za znalce kinematografie. Ale elitářství teď nechme stranou. Citovaný komentář totiž především odhaluje, jaké filmy jistá skupina nostalgiků chce sledovat a jaké odmítá.

Hezké české filmy

Pochopitelně zde nemůžeme nabídnout žádnou komplexní teorii o tom, jak se proměnila skladba českých filmů za poslední čtvrtstoletí, ani v úplnosti popsat změnu očekávání průměrného publika, které dnes chodí do kin. Spíše se zaměříme na jistý typ konzervativní divácké zkušenosti, která se už nedá replikovat. Frustrace jisté skupiny diváků, kteří už do kina dávno nechodí, pramení právě z této nemožnosti. Co přesně nám tedy zmíněný facebookový komentář říká? Co zavinilo odklon padesátníků a starších lidí od současné domácí kinematografie? Jednou z příčin je patrně něco, co zde můžeme pracovně nazvat „nepřekonatelná propast nostalgie“.

Podívejme se například na žebříčky nejlépe a nejvíce hodnocených českých filmů v Československé filmové databázi (ČSFD.cz). Vezmeme­-li si pouze snímky posledního čtvrtstoletí, na prvních příčkách se objevují Obecná škola (1991), Pelíšky (1999), Kolja (1996), Musíme si pomáhat (2000), Tatínek (2004), Babí léto (2001), Rok ďábla (2002), Saturnin (1994), Teorie tygra (2016), Báječná léta pod psa (1997) či Občanský průkaz (2010). Samozřejmě, tyto retro­-nostalgické či obecně „hezké české filmy“ jsou proloženy i vážnými dramaty typu Hořící keř (2013), Je třeba zabít Sekala (1998), Ve stínu (2012), Želary (2003) či Zapomenuté světlo (1996), případně časosběrnými dokumenty Heleny Třeštíkové. I tak ale jednoznačně převládá návrat do minulosti – ať už přímo v historickém zakotvení děje, anebo v tom, že stárnoucí hrdinové chtějí být znovu tak trochu kluci. Filmy ze současnosti s mladými hrdiny si všeobecnou oblibu nezískávají.

Když zabrousíme do předlistopadových filmů, zjistíme, že z období osmdesátých let se nejvýše nacházejí snímky Vesničko má, středisková (1985), už zmíněná Smrt krásných srnců, Vrchní, prchni! (1980) a Postřižiny (1980) a ze sedmdesátých let jsou nejvýše hodnoceny filmy Na samotě u lesa (1976), Marečku, podejte mi pero! (1976) a Páni kluci (1975). V celkovém, časově neomezeném žebříčku pak neuvěřitelně vysoko stojí komedie z období protektorátu: Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Škola základ života (1938), U pokladny stál (1939) či Přednosta stanice (1941). Jistou anomálii v hodnocení představují šedesátá léta. Z této doby se mezi oblíbenými díly objevuje mnoho dramat, jako Vyšší princip (1960), Spalovač mrtvol (1968), Kladivo na čarodějnice (1969) či Obchod na korze (1965). I zde se ale vyskytují komedie jako Světáci (1969) či Svatba jako řemen (1967).

Co z takového přehledu můžeme vyvodit? Především to, že základ filmového vkusu lidí, kteří prožili velkou část aktivního života za socialismu, tvoří retrofilmy odehrávající se padesát až osmdesát let předtím, než byly natočeny, nebo přímo takzvané pamětnické filmy, staré dnes sedmdesát až osmdesát let, které se donekonečna opakovaly v televizi už za normalizace. Jedinou výjimku tvoří snímky dvojice Smoljak–Svěrák, které se ve své době do minulosti neohlížely a „nostalgické zboží“ se z nich stalo až zpětně.

Nemožnost úniku ze současnosti

Zkusme naznačenou zálibu ve starých dobrých časech posunout do současnosti. Jako „filmy pro pamětníky“, kterými v době normalizace byly snímky natočené za protektorátu, by se dnes musela označovat díla z padesátých let, tedy z období budovatelského socia­lismu a politických soudních procesů. V té době ale téměř žádné vnějškově apolitické filmy, které mohly dát zapomenout na dobovou atmosféru, nevznikaly. Dnešní „pamětníci“ mohou vzpomínat tak maximálně na hromadné podnikové dovolené s Andělem, což byla propaganda „správného socialistického způsobu života“. Podobně by se nostalgické retrofilmy vznikající v současnosti měly posunout někam k šedesátým až osmdesátým létům, což by ovšem znamenalo přílišnou idealizaci reálného socialismu. Ostatně i oblíbené porevoluční snímky, které se v tomto období odehrávají (Pelíšky, Občanský průkaz, Pupendo), obsahují jasně antikomunistický postoj a automatickou kritičnost, protože takové je základní ideové naladění tvůrců, kteří začali točit v devadesátých letech.

K tomu je nutné přičíst ještě jeden překvapivý a ne zcela zjevný fakt: pohled do minulosti v době normalizace znamenal nejen nostalgii, ale i „odpor“ vůči tehdejšímu režimu, jakési pěstování kinematografické utopie. Tento aspekt nacházíme jak u filmů „cimrmanovských“, tak u Brdečkových a Lipského snímků (typicky se scénářem Miloše Macourka), anebo třeba u Menzelových Postřižin. Filmové „vzpomínky“ na Rakousko­-Uhersko nebo první republiku pomáhaly udržovat snění o lepších časech. Tyto filmy nebyly vůči dějinám kritické, byly jen komické a nostalgické. Pod pláštíkem obligátní lehké kritiky „buržoazní společnosti“ se skrýval sen o úniku z šedi normalizace. Výše zmiňovaná Smrt krásných srnců je sice film odehrávající se za druhé světové války, ale tato doba je tu podána tak, že většina publika by se do ní ráda vrátila.

Svět bez zlatého věku

Nyní už je jasnější, v čem tkví ona „nepřekonatelná propast nostalgie“. Dnešní retrofilmy o padesátých až osmdesátých letech by musely na základě stejné logiky být odporem proti nynějšímu režimu. Musely by nám říkat, že za socialismu bylo lépe než za nynějšího reálného kapitalismu. Ne že by si to řada dnešních (potenciálních) diváků nemyslela. Naopak, ve společnosti se skutečně potýkáme s krizí důvěry v současný režim. Jenže současné generace aktivních filmařů nemají sebemenší zájem na tom, aby se padesátá až osmdesátá léta ukazovala jako období nevinnosti, zlatý věk a staré dobré časy. Jediný žijící přesvědčením komunistický režisér je Jiří Svoboda, který ovšem po převratu natočil kritický film o padesátých letech Jen o rodinných záležitostech (1990) a od té doby se věnuje tématům, jako je mafiánský kapitalismus devadesátých let či reinterpretace postavy Jana Husa.

Ačkoli existuje drobná nostalgie například po normalizačním popu, jak to ukazuje letošní hit Padesátka, nebo po roztančených šedesátých létech, k nimž se vrací muzikál Rebelové (2001), neobejdou se tyto filmy bez kritických odkazů k srpnové sovětské okupaci (která onu nevinnost a radost ukončí), případně se odehrávají z větší části v současnosti, přičemž se lpění starších postav na minulosti neukazuje jako trapné.

Ona propast se nyní zdá být nepřekročitelná. Ukazují to například rozporuplné reakce na příliš hezoučkou adaptaci Obsluhoval jsem anglického krále (2006) nebo koneckonců i slabá návštěvnost Něžných vln (2013). Dříve zavedení hitmakeři Jiří Menzel a Jiří Vejdělek se potkali s nepochopením, a to si ani oni netroufli líčit minulé časy zcela nekriticky. Zkrátka, česká kinematografie se nyní nachází v období, kdy se nemá kam obracet za idylou a nostalgií. Velkou část naší nedávné národní historie dnes není možné interpretovat jako místo pro bezstarostnou zábavu a úsměvné vzpomínky. Dlouho jsme žili zakonzervováni v bezčasí a unikali do dob před tím, než zavládl reálný socialismus. Nyní se naopak na bezčasí minulého režimu díváme jako na příznačně problematickou dobu, v níž žádná zábava nemohla být zcela nevinná a do níž nelze vnášet jednoduchá žánrová schémata.

Tuto nostalgickou propast již nejspíš nikdy nezaplní retrofilmy umožňující denní snění nad tím, jaké by to bylo, vrátit se v čase. Současnost možná leckdy nesnášíme a ne­umíme se vyrovnat s její rychlostí a roztříštěností, ale zároveň víme, že si nemůžeme ani dovolit snít o nevinné minulosti. Možná ještě lpíme na starších filmech, u nichž si dovedeme leccos odmyslet, ale u nově vzniklých to už nedokážeme.

Autor provozuje stránku jestevetsikritik.cz.