Inspirativní je všechno

David Bordwell (1947) je zřejmě nejznámější a rozhodně nejvlivnější filmový historik a teoretik současnosti; hvězda svého druhu, osoba, kterou při profesi filmového pedagoga nebo publicisty nelze minout a vůči níž se nelze nevymezovat. Napsal (spolu Kristin Thompsonovou a Janet Staigerovou) stěžejní práci o klasickém Hollywoodu (The Classical Hollywood Cinema, 1985), základní „bibli“ o teorii filmového vyprávění (Narration in the Fiction Film, 1985), k níž se hlásí a již revidují všichni následující naratologové, i obecný úvod do formální analýzy (Film Art: An Introduction, 1979), který se celosvětově vyučuje jako povinná literatura na víceméně všech katedrách filmových studií. Je autorem provizorních dějin filmového stylu (On the History of Film Style, 1997), psal o dějinách filmové kritiky a teorie (Making Meaning, 1989), kde si vyřídil účty s mnoha konkurenty. A napsal i obecné dějiny filmu, čtyřsvazkovou Film History, spolu se svou bývalou manželkou Kristin Thompsonovou. K tomu má na kontě ještě několik režisérských monografií (C. T. Dreyer, J. Ozu, S. M. Ejzenštejn) a na stará kolena se zamiloval do hongkongských akčních filmů (Planet Hongkong: Popular Cinema and the Art of Entertainment, 2000).

V oblasti filmových studií neexistuje nikdo, kdo by měl za sebou alespoň srovnatelnou kariéru. Připočteme-li, že Bordwell na svých internetových stránkách (www.davidbordwell.net) má ještě blog, který aktualizuje téměř každý týden o rozsáhlý příspěvek (v podstatě ministudii), vychází nám obrázek šťastného workholika, který má pro mnoho lidí z oboru povahu modly.

Knihy a leporela

Přeložení Dějin filmu kolektivem okolo FAMU je zcela bez pochyb záslužný počin, přinejmenším ze dvou důvodů. V České republice po revoluci dosud nevyšla dobrá sumarizující kniha podobného ražení a Bordwell s Thompsonovou mají dar používat srozumitelný jazyk, přístupný i relativním laikům. Možná to ani není dar, jako spíš výdobytek anglosaského jasného myšlení, které nemiluje složité a abstraktní myšlenkové konstrukce (jako germánské myšlení) ani květnatý metaforický jazyk (jako francouzské myšlení). Přístupnost tu přitom nesplývá s nenáročností a od čtenářů vyžaduje přistoupit na pravidla hry. Dějiny filmu jsou totiž první prací tohoto druhu u nás, která jasně vysvětluje svoji metodu „psaní dějin“. Názorně demonstruje, že kombinuje biografické, průmyslové, estetické, technologické a společensko-kulturní a politické hledisko, přičemž nejvíce naše zapálené a v zásadě cinefilní výzkumníky zajímá vývoj filmového stylu (a tedy méně to, jak „film odráží realitu“). Zatímco staré (a v zásadě i zastaralé) knihy Jerzyho Toeplitze a George Sadoula nejenom že nesahají do období moderního, resp. současného filmu od šedesátých let výš, ale hlavně jsou psány z pozice autorit, které si neověřují zdroje, nedefinují své téma a pouze kupí různé, více či méně hodnověrné historky o různých autorech a filmech, které z nepříliš přesných důvodů pokládají za důležité. Stručně řečeno: až donedávna většina přehledovek, výše uvedenými knihami počínaje a popularizujícími leporely a komiksy typu Kronika filmu či Malé dějiny filmu konče, vycházela z toho, že zaznamenáníhodné dějiny tvoří víceméně pouze umělecky hodnotná díla výrazných tvůrčích osobností (společně s několika málo komerčně úspěšnými filmy), přičemž první kategorie ukazuje „vnitřní vývoj umění“ a druhá kategorie oblast „masového zájmu“.

Historiografie vs. estetika

Bordwell s Thompsonovu vidí jako inspirativní a vlivné všechny druhy filmů, v jejich psaní není cítit ideologické a elitářské hledisko. Precizní a velmi bohatá fotografická dokumentace dává na srozuměnou, jak esteticky obohacující může být Antonioni, Godard či Švankmajer, ale i Terminátor 2 či Příšerky, s. r. o. Díky zaměření na styl mohou oba historici objevit často pozapomenutá díla, v nichž se promítl třeba jen jeden pozoruhodný záběr, a dát zazářit jejich kráse. Jistě se tu vyskytnou všechna povinná jména velikánů, žádná škola či programová vlna nezůstane opomenuta, ale nejvíce na Dějinách filmu lákají právě neznámé tituly a tváře. Pokud se dobře přeložené a upravené knize dá něco vytknout, bude to její občasná povrchnost. Člověk nesmí být bohužel odborník na nějakou speciální oblast, protože jinak odhaluje chyby, nedostatečnosti a mlhavosti. Jistě se jim nešlo vyhnout, ale při čtení lze celkem bezpečně poznat, kdy je pro autory nějaké téma srdcové (Hollywood celkově, ruská montážní škola 20. let, japonský film do 60. let) a kdy je spíše do počtu (země východního bloku, kinematografie třetího světa). Milovníci uměleckých poselství budou nejspíš zklamáni tím, že hluboké symboly jsou čteny jako pouhá stylistická využití filmové techniky. V tomto ohledu by bylo ještě záslužnější, kdyby byla přeložena mohutná publikace The Oxford History of World Cinema (1999), za níž stojí nikoli dva lidé, ale tým odborníků, kteří méně vyprávějí souvislé příběhy a uvědomují si lépe parciálnost každého tématu. Historie přece neexistuje sama o sobě, ale je soustavou tematizovaných problémů. Bordwell s Thompsonovou sice respektují nový vývoj filmové historiografie a jsou jím poučeni (např. důležitost výroby, propagace a distribuce filmů), ale sami zůstávají na poněkud bezpečnějším poli estetiky. Pro „obyčejné filmové fanoušky“ to asi stačí, ale i pro ně by bylo přínosnější naladit se spíš na způsob myšlení, jenž se rozvíjí ve světě od devadesátých let a který neumožňuje jednomu člověku (ani partnerské dvojici) vědět vše o jednom oboru.

Autor je redaktor časopisu Cinepur.