Drama jazyka

Téměř čtvrtstoletí jsem se zabýval jazykem komunistické propagandy, označovaným podle George Orwella jako novořeč. Usuzoval jsem, že už se k této problematice nebudu muset vracet jako k něčemu aktuálnímu. Naivně jsem předpokládal, že všechny ty sémantické mechanismy, tak důležité pro oficiální vyjadřování v reálném socialismu, jsou otázkou nenávratné minulosti. Poslední dobou se situace změnila: mluva vládnoucí garnitury začala úžasně připomínat oficiální výpovědi v zemích tzv. socialistického tábora, ožily sémantické mechanismy, o nichž bylo možné se domnívat, že navždy odešly do minulosti.

Pozorujeme jev, který se může jevit paradoxně a lze na něj pohlížet jako na zlomyslnost dějin: uskupení, jež učinilo z antikomunismu svůj ideový fundament a z debolševizace jedno z vůdčích hesel, zachází s jazykem způsobem, který připomíná praktiky komunistické moci, ba někdy bývá jejich překvapivým opakováním. Jde však o víc než o ilustraci úsloví o protivách, jež se přitahují. Jde o otázku nesrovnatelně závažnější – o existenci jistých struktur myšlení, a tedy i pravidel výstavby diskursu, které ideologii vyjadřovanou expressis verbis přesahují, o vidění světa, které je zdánlivě naprosto odlišné, ale vyznačuje se společnými vlastnostmi. Lze je nazvat různě, lze mluvit o snaze dosáhnout absolutní moci a plně ovládnout společenské vědomí a společenský diskurs, ale také o zřetelných totalitních tendencích.

Fundament jazyka dnešní vládnoucí garnitury, stoupenců a propagandistů, sestává ze tří podstatných prvků.

Prvním je důsledně dichotomní vidění světa, bez odstínů a komplikací. My jsme představiteli dobra (jeden z vůdčích politiků se stručně a jasně označil za jeho zosobnění!), hlásáme správné ideje, máme nejlepší, v podstatě jediný program nápravy země. Kdo pro něj není a vyjadřuje výhrady, je proti nám.

S tím souvisí následující činitel: určující vlastností výpovědi je idea nepřítele. Nepřítelem je, nebo může být, každý, kdo se ocitl na druhé straně. Onen jazyk není jazykem kompromisu, smírné řešení se ocitá za jeho mezemi. Buď se podřídíš, a pak jsi náš, pokud se bouříš anebo představuješ názory, jež nepřijímáme, jsi nepřítel. Můžeme tě označovat různě: buřič, dědic ZOMO [úderných jednotek komunistické policie], postkomunista nebo komunista – jen když tě to bude diskvalifikovat ve veřejném mínění (máme zde protějšky označení příznačných pro mluvu moci v „lidovém Polsku“ jako nepřítel lidu, revizionista, agent imperialismu, sionista apod.).

S dichotomním dělením a obrazem nepřítele úzce souvisí činitel třetí: spiklenecké vidění světa. Bojujeme proti těm, kteří kují pikle, tvoří tajemné struktury, snaží se překážet našemu konání, poškozují národ, stát, církev a především – zájmy Polska.

Slovo korupce

Pojem „jazyk moci“ není jednoznačný. Každá moc užívá nějakého jazyka, charakteristicky zachází se slovy, přebírá ty či ony stylistické vzory a osobitě konstruuje diskursy sobě vlastní. Zde je škála obrovská: od dekretů, příznačných pro autoritativní vlády, po texty persvazivního charakteru, respektujících právo na svobodné myšlení těch, jimž jsou adresovány.

Jak moc zachází s jazykem? Jako se svého druhu majetkem, který jí patří ex offo, na základě prostého faktu, že vládne, anebo jako se společným statkem, sdíleným s těmi, na něž se obrací? To není věc deklarací. Je to otázka praxe – jinak mluvíme, máme-li za to, že můžeme neomezeně vnucovat ten jazyk, který považujeme za jedině správný, a zase jinak, jestliže respektujeme různé jazyky ve společnosti působící. Jinak řečeno – jde o jednohlasou koncepci mluvy, anebo o koncepci mnohohlasou, beroucí ohled na pluralitní povahu společnosti?

Objevil se názor, že s převzetím moci si Právo a spravedlnost přivlastnilo (setkal jsem se také s pojmem „ukradlo“) veřejný jazyk. Tento názor zachází příliš daleko. Nelze – naštěstí – ukrást jazyk, ačkoliv lze převzít a deformovat ty či ony jeho oblasti. Představitelé moci jednají, jako by byli do značné míry oprávněni zacházet se slovy způsobem umožňujícím svobodnou tvorbu významů, zabarvení, konotací. Setkáváme se s pokročilou sémantickou svévolí. Ta zahrnuje také jevy metajazykové. Veledůležitý představitel onoho uskupení označil za „sémantické zneužití“ užití slova „korupce“ v situaci pro něj velice nepohodlné [zveřejnění nahrávky rozhovoru poslanců Renaty Begerové a Adama Lipińského, dokládající korupční nabídky v zájmu udržení vládní koalice]. Jenže to užití naprosto odpovídalo významu slova „korupce“, v polštině běžném a platném. Na úrovni jazykové i metajazykové se tedy vyjevuje onen tak příznačný vztah ke slovu. Dle takovéhoto výkladu nelze výrazu „korupce“ užívat vůči jednání garnitury, která se v dnešním Polsku ujala moci. Je přiměřený, jen jestliže se vztahuje k těm po druhé straně základní linie dichotomního dělení, nepřátelům, osnujícím spiknutí. Panování nad jazykem, dnes naštěstí neplné, se vyjadřuje tím, že si moc připisuje právo vnucovat slovům a formulacím významy, sémantická pole, ba i axiologické aspekty, jež jsou pro ni výhodné. Jde o víc než jen o to, že slovo „korupce“ se může vztahovat výhradně k tomu, co páchají protivníci, ale nikdy k tomu, co činíme my v majestátu zákona, vedeni nejušlechtilejšími záměry. Zvláště je to zřetelné, když dominantní postavení získává jazyk agrese.

Příklady zvlášť výmluvné poskytuje proslov premiéra Kaczyńského na stranické manifestaci Práva a spravedlnosti v Gdaňsku. Některé úryvky připomínaly proslovy vůdců Polské sjednocené dělnické strany, zvláště Władysława Gomułky, z dob tzv. ideologických kampaní. Přirovnání těch, kteří jsou na druhé straně, k příslušníkům ZOMO je příklad obzvlášť pádný.

Jiným příkladem je užití pojmu postkomunista. Samo slovo není v polském jazyce příliš jasné, může označovat někoho, kdo byl komunistou a zůstal věrný dávné víře, může rovněž označovat někoho, kdo byl tak či onak s komunismem spjatý, ale opustil jej a mnohdy se aktivně přičinil o jeho svržení; navíc jej lze užívat zcela libovolně pro označení protivníka. Mnohoznačnost ovšem vytváří příznivé podmínky pro nejrůznější manipulace – ovšem to, co jsme slyšeli ve zmíněném projevu, překročilo všechny dosud známé meze. Slova „postkomunista“ a „postkomunismus“ byla zbavena všech reálných historických obsahů. Postkomunisty jsou v tomto pojetí ti, kteří jsou proti straně s jediným správným programem, jediné, která to myslí poctivě, tak jak v dobách „lidového Polska“ byli za nepřátele lidu označováni ti, již byli proti PSDS.

Texty-matrice

Příbuznost mluvy moci současné s výpovědními styly „lidové moci“ má různé projevy. Ony souvislosti nezahrnují pouhá slova, ale také co, co lze označit za jejich spektakulárně-rétorické prostředí či výbavu. Mám na mysli především proslulý mítink v Gdaňských loděnicích, který lidem mé generace připomněl různé podniky z dob „lidového Polska“, plné nenávisti, křiku a odsuzování těch, kteří se právě ocitli na mušce komunistické strany – a byli to nepřátelé všeho druhu, abychom jen pro příklad uvedli revizionisty, sionisty nebo výtržníky z Radomi. Takové mítinky ukazují zvlášť zřetelně, co se děje s jazykem, když se stává jen a výlučně nástrojem boje proti těm, které považujeme za nepřátele. Ovšemže takový jazyk nemůže být jazykem všedním, jeho nenávistná rétorika není použitelná běžně, ačkoliv i ve sféře všedního dne pozorujeme velice příznačné slovní manipulace.

A ještě na jednu věc bych chtěl upozornit, totiž na podivné sjednocování výpovědí. Utváří se to, co jsem při psaní o novořeči označil za texty-matrice. Propagandisté a komentátoři musí opakovat, rozmělňovat, vysvětlovat, co řekl ve svém posledním projevu vůdce; v měřítku sovětského tábora jím byl generální tajemník KSSS, v měřítku země úřadující první tajemník. Vystoupení šéfa nejen určovalo charakter výpovědí podřízených, vytýčilo také závazné hranice, vyznačilo území, na němž se řečník i publicista mohli cítit bezpečně, že se nedopustí ideologického omylu. S úžasem jsem zaznamenal, že pravidlo textů-matric platí ve výpovědích aktivistů vládnoucí strany. Neobyčejně výmluvným příkladem je to, co stoupenci onoho uskupení říkali po zveřejnění pásků s rozhovory Renaty Begerové. Bylo to opakování interpretace, jakou nabídl premiér Kaczyński; v četných komentářích a polemikách se neobjevily motivy, ba zřejmě ani formulace překračující to, co obsahovala. Netýká se to přitom jen výpovědí aktivistů a publicistů nižších úrovní, kteří – snad – nejsou s to říci něco sami za sebe nebo aspoň po svém. Týká se to také, ba především funkcionářů vrcholných, kterým patrně elementární kreativitu upřít nelze. Princip textů-matric je nesmírně důležitý, poukazujeme-li na shodnost s tradičními vlastnostmi veřejného projevu za dob PLR. Nejde jen o prosazování daných slov v jejich klasickém významu, ale především o vnucení příslušného hodnotového znaménka.

Prosíme, nerušit

V polštině je slovo „změna“ hodnotově neutrální, znaménko se může objevit teprve v užití. Mluví se o změně k lepšímu či k horšímu, přičemž rozsah aplikace je téměř neomezený – může se vztahovat ke všem jevům, událostem, procesům podléhajícím vývoji. V jazyce Práva a spravedlnosti bylo užití slova příznačně zúženo: „změna“ se vztahuje pouze na to, co strana dělá nebo má v úmyslu, na snahy zavést nový pořádek, který má přetvořit zemi a způsobit, že v ní zavládne všeobecné dobro. Ono slovo zde vystupuje výhradně s naprosto pozitivním znaménkem: my chceme změny a zavádíme je do života, kdo je proti nim nebo je zpochybňuje, je proti změnám. Eventualita, že opozice rovněž usiluje o změny, ale chápe je jinak, je vyloučena. Slovo je užíváno (a má být užíváno) jen a výhradně takto. Ti, kteří změny (v tomto hodnotícím zabarvení) neakceptují, usilují o návrat toho, co je staré a nedobré, usilují o zachování zkompromitovaných a zkorumpovaných „struktur“ [pol. „układ“]. Toť působivý příklad formování čehosi, co bychom mohli označit za jazyk jediné hodnoty a co je příznačné pro většinu uskupení, jež usilují o naprosté převzetí moci. „Změna“ je vyhrazena pro stoupence čtvrté republiky [kterou chce budovat Právo a spravedlnost].

Jiným příkladem stejně charakteristickým je zacházení se slovesem „rušit“ či „překážet“. Reklamní spot, který ukazuje, jak Právo a spravedlnost mění Polsko a uklízí po předchůdcích, končí zdvořile formulovanou výzvou „Prosíme nerušit!“. Za touto tak mírnou výzvou se skrývá celý ideologický systém, která nemá mnoho společného s demokratickým pohledem na svět. Kdo neakceptuje aktivity považované za dobré a jedině správné, není protivníkem, s nímž se lze přít. Je to vlastně škůdce a jako škůdce je nepřítelem. Sloveso rušit se v zásadě vztahuje na veškeré ideje a aktivity opozice. A zde musím prohlásit naprosto jasně: je to prostě citát z propagandy „lidového Polska“. V jejím rámci rušil či překážel každý, kdo nebyl stoupencem politiky Polské sjednocené dělnické strany. My to tvoříme světlé zítřky, budujeme těžký průmysl, reprezentujeme zájmy pracujících měst i venkova, bojujeme za mír, prohlubujeme přátelství se Sovětským svazem, a oni – ti či oni – překážejí, svobod a demokracie se jim zachtělo!

Zde se vnucuje ještě jedna analogie, spojená se svébytným chápáním času. V PLR se v bojích s protivníky zdůrazňovala jejich podlost, neboť se svého nečestného jednání dopouštěli ve lstivě zvolených, zvláště důležitých okamžicích – vždyť se právě blíží sjezd strany nebo nějaká jiná událost epochálního významu. Všimněme si, že v tomto pohledu na čas, zrozeném reálným socialismem, neexistují okamžiky neutrální – všechny jsou příznakové a zásadní. S podobným chápáním se setkáváme dnes. Tak se dalo na vědomost, že nahrávky Renaty Begerové byly zveřejněny, právě když pokračuje proces likvidace WSI [vojenské rozvědky]. A cíl je samozřejmě jediný: rušit, překážet!

Někdy se moci vyskytují formulace, které jsou parafrázemi klišé až příliš dobře známých z „lidového Polska“. Tuším, že Przemysławu Gosiewskému vděčíme za obrat „zdokonalování svobody médií“. Musím vyznat, že ve mně vyvolal mnohostranný úžas. Především zazněl známě, ačkoliv zrovna v PLR se o „svobodě médií“ nemluvilo. Je to eufemismus příznačný pro novořeč. Není pochyb, že zde „zdokonalování“ spočívá v zavádění mezí, tedy – cenzury. K tomu se dnes politik nemůže hlásit, užívá proto formulace zmírňující, ale zjevně lživé. Takové zacházení se slovem bylo pro novořeč nanejvýš příznačné.

Pojem „další zdokonalování“ patřil ke klišé nadmíru trvanlivým. Někdy, tak jako v analyzovaném případě, hrálo roli falešného eufemismu – vztahovalo se k něčemu, co veřejné mínění nemohlo akceptovat (zdražování jako projev dalšího zdokonalování ekonomické soustavy). Často však představovalo eufemismus s jiným posláním: cosi bylo v hrozném stavu, ale moc to nechtěla přiznat: mluvilo se tedy třeba o dalším zdokonalování řízení státního statku. Pojem „zdokonalování svobody médií“ mě přes svou zvrácenost (svobodu lze rozšiřovat nebo omezovat, ale nikoliv zlepšovat) pobavil, pak ovšem vyděsil.

Úpadek jedněch, ostražitost druhých

Je třeba upozornit na podstatný rozdíl: oficiální mluva v reálném socialismu byla principiálně jediná a výhradní. Nyní žijeme v pluralitní společnosti, neexistuje vedoucí síla na způsob PSDS, a tak nebudou-li sdělovací prostředky vystaveny „zdokonalování“, můžeme si být jisti, že se mluva vládnoucí strany nestane mluvou jedinou a závaznou. Setkáváme se tu se značným poklesem standardů veřejného jazyka, ale jedna věc je optimistická: stále se naštěstí nestal majetkem jediného uskupení.

5.–9. října 2006

Vyšlo v čtvrtletníku Przegłąd Polityczny 78/2006.

Přeložil Václav Burian.

Z projevu premiéra Jarosława Kaczyńského v Gdaňských loděnicích 1. října 2006

(...) Ale přijel jsem především proto, abych vás ujistil, že ten veliký záměr, který jsme začali uskutečňovat, likvidace polského postkomunismu, bude pokračovat... (...) Ano, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, pryč s komunisty [„komunou“], ale především pryč s postkomunisty [„postkomunou“]. (...) Se všemi těmi, kteří v Polsku udržují systém vysávající polské síly, systém, jehož pokračování by našemu národu zabránilo dosáhnout úspěchu, úspěchu, kterého dosáhnout můžeme. (...) Ale to budeme moci vykonat, jen když bude pokračovat proces nápravy polského státu, Proces, který navzdory těm, kdo na nás dnes útočí, byl zahájen, ba co víc, pokročili jsme v něm. (...) Toto úsilí, opakuji, bude pokračovat, touto cestou půjdeme, ale to je cesta dobrá pro obrovskou většinu národa, pro drtivou většinu národa. Ale špatná pro ty, kteří se jako ryby ve vodě cítili v té situaci, jaká v naší zemi vznikla během posledních téměř dvou desetiletí, v postkomunismu. (...) Ale z té cesty, cesty nápravy, neustoupíme, neustoupíme v žádném případě. (...) Neustoupíme, i když budou v ulicích shromažďovat ošálené lidi, aby proti nám vystupovali. Ve velmi mnoha případech vlastně vystupují proti svým vlastním zájmům, ale především to jim chci dnes říci, z tohoto místa, z loděnic, vystupují proti Polsku...

Z přepisu zvukového záznamu v deníku Gazeta Wyborcza