Postmoderní šamanismus

Žádnou osobnost nelze vyložit bez identifikace uzlových bodů jejího vývoje a motivačních konstant, které vyvstávají v obměňovaných historických kulisách během celého života. Tak se Zbyněk Fišer alias Egon Bondy jeví jako osobnost silně určená údělem dítěte tragicky opuštěného matkou a formovaného ideálem komunistické utopie. Do ní se ještě coby student stihl na smrt zamilovat a vzápětí na­plno prožít její osudovou zradu, již stvrdila prolitá krev Záviše Kalandry. Není snadné vcítit se do takové situace na začátku 21. století. Představme si Bondyho­Fišera jako posledního velkého romantika.

Básník po čtyřicítce

Život sebetalentovanějšího jedince v moderní společnosti je vždy kompromisem mezi pudovou nespokojeností a kulturou, která potlačuje ideální svobodu jedince. Společenské instituce jedince formují a manipulují ke svému užitku: je socializován. Autonomní rozvoj individua dle svých, na vlastní pěst stanovených potřeb a plánů se jeví jako radikální a tragicky prožívaný rozchod s potřebami společnosti. Jeho moderním ideologickým tvarem je revoluční marxismus.

Trvalým motivem celého Bondyho­Fišerova díla je obětování klidného existování ve společnosti, bezvýhradná sázka na sebe samého a zejména důsledky této absolutní volby. V kulisách byrokratické diktatury se objevil nový případ klímovského životního programu.

Čtyřicítka je věk, o němž kádroví odborníci říkají, že je vhodným momentem, kdy má muž začít novou kariéru. Bondy má na prahu sedmdesátých let coby avantgardní básník prakticky hotovo a gruntovní kritikou substančního ontologického modelu již stačil otevřít filosofům horizont na desetiletí dopředu. A co víc – přežil i vztah s Honzou Krejcarovou. Kudy dál?

Nezapletl se s liberalizačními trendy destalinizujících stalinistů, nenechal se „pomýlit a svést“ v geopolitické hře osmašedesátého roku, vyhlídky na tolik žádoucí uznání akademických kruhů skončily vepsí s příchodem čerstvého souboru aparátčíků k moci. Společnost obnoveného pořádku se nezadržitelně řítí branami vědeckotechnické revoluce do konzumního ráje.

Jakou mělo Husákovo místodržitelství z hlediska marxismu alternativu? Návrat stalinistů z padesátých let přeučených na liberální pragmatiky, proti nimž byl Peroutka druhořadý břídil? Co ještě zbývá filosofovi než kazit mládež – tu naději, budoucnost a hrobaře každého zřízení, jež si nárokuje práci, rodinu a přísně střežené hranice?

Otázka Bondyho postavení v undergroundu je otázkou, jak vyklouznout z dosahu represe byrokratické moci; kam nasměrovat potenciál mladé krve, již režim nechává ladem; a jak se utkat s mocí vlastního mýtu. Otázka undergroundu samotného jako by byla vůbec hlavně otázkou moci.

Šaman a instruktoři

Vidíme šamana­manipulátora uprostřed „veselého ghetta“ deklasovaných, ideologa prvobytné pospolitosti, jež vyrůstá na odpadcích rozvinutého blahobytu. Je to drama marxistického intelektuála pasoucího po revolučním subjektu, který by znovuustavil možnost, jak může výjimečně individuovaný jedinec komunikovat se společností po všech stránkách pohoršlivou – když ji ve svých proroctvích odsoudil mazat si na chleba vlastní lejno (Ministryně výživy, 1969). Ve společnosti současné ostatně již hezkých pár let doporučují módní magazíny lidu coby delikatesu hmyz – s mravenci vědecky šlechtěnými na potravu Bondy ve svém textu z konce šedesátých let počítá také.

Straničtí nositelé mocenské výlučnosti přistupovali ke společnosti jako k materiálu určenému k proškolení; ať jako stalinisté či neméně angažovaní destalinizátoři, liberální reformátoři a národní obroditelé, proroci lidských práv a eurokomunisté – to vše v jedné generaci, v jediném životě. Jsou i vytrvalci, kteří to dotáhli až na apologety bruselského „obyvatelného kapitalismu“, nonšalantně školící lid (na demonstrativní látce svých kočičích pamětí) o rozdílu mezi selháním intelektuálním a morálním.

Konsolidační stranická čistka oddělila záložní kádry od aktivních. Zbyněk Fišer nepatřil ani k jedněm, protože poslání školit zbytek národa opustil již v roce 1948, aby se stal básníkem. „Nikdy jsem nepocítil, že bych se měl někomu nebo něčemu mstít za to, že to, co mi říkali před třiceti lety, nebyla ani na chvilku pravda. Snad je to proto, že jsem o tom už před těmi třiceti lety věděl,“ píše v Máše (1978). Zdeňka Mlynáře, voždě strany vyloučených a pozdějšího proponenta strany lidských práv, znal osobně už z gymnázia.

Pokusy získat uznání za filosofické dílo selhaly. Čínská cesta lidově revolučního Československa nedošla mimo bezpečnostní orgány téměř žádné odezvy. „Na život a smrt se vyser/ tady leží Zbyněk Fišer.“ Občan Fišer je definitivně pohřben a propůjčuje tělo Bondyho mýtu.

Šaman je na tom podobně jako instruktor stranického školení. Aby byl úspěšný a ve svém poslání uvěřitelný, musí ve vlastní božství, ve svou výjimečnost sám uvěřit (přinejmenším v pracovní době). Je­li si jako Bondy vědom své intelektuální superiority, zakládá si na ní a není spoután výchovou vštěpenými ohledy, musí nutně k okolnímu společenství přistupovat jako k materiálu. A je­li člověk skutečným básníkem spíše než stranickým instruktorem, jeví se mu společnost jako dialektické klubíčko prostředků a překážek k realizaci životního díla.

Tím dílem je básník sám a jeho hnacím komplexem je pomsta za zrazené ideály, pomsta za Kalandru (jak ještě v osmdesátých letech vzpomíná v Prvních deseti letech). Za to, že se lidé, tváří v tvář boji vedenému proti nim vládnoucí třídou sovětského typu, opakovaně vzdali možnosti být svobodní.

Udělat si to krásné

Přitom lidé s garantovaným pravidelným příjmem, pevnou pracovní dobou a množstvím volného času – ti přece mají k dobývání politických svobod ty nejlepší hmotné předpoklady. Ví to byrokratická diktatura, která se snaží všemi způsoby udržovat je v nudě a oblbení, stejně jako to ví šaman Bondy. Víme to dnes i my, když nemáme ani jedno z toho. Je postavení mimo politickou hru něco, s čím pravidla hry nepočítají?

S „nepřizpůsobivou“ částí mladé generace, s tvárnou sedlinou neintegrovatelnou patrně v žádném politickém typu průmyslové společnosti, se Bondy setkává po dvaceti letech nepřetržité literární práce, kterou vykonal bez širšího publika, bez kritické reflexe a bez kontaktu s veřejností.

Vytváří­li si teprve dílo (jako každá komunikace) své publikum, pak lze říci, že po vstupu vojsk našel neukojený instruktor Bondy pro své pedagogické působení v „nezapojené“ mládeži výtečně připravený materiál. Byli to ideologicky vykořenění, ba ideologii jako takovou pudově odmítající (a tedy vůči ideo­­logiím nejzranitelnější) mladí lidé, deprimovaní novou konsolidací diktatury. Únik a útěchu nehledali v ontologii či maoismu, ale v rock’n’rollu a intoxikaci. Z rozhodnutí Ducha chudí, běženci před sebou samými, bezdomovci reálného blahobytu. Je neuvěřitelné, že nepřizpůsobivost byla tehdy ještě ctnost.

Bondym a Jirousem vymyšlená undergroundová kontrakultura ve svém ideologickém vyjádření odmítá moc nejen mít, podílet se na ní a jakkoli ji podporovat; odmítá ji vzít vůbec na vědomí a usiluje zařídit se, jako by moc „slušných lidí“ vůbec nebyla. Hlavní je být spolu – a udělat si to krásné. Jenže nezájem umění o politiku v žádném případě nezaručuje, že se politika nezačne zajímat o umění. Nebrat mocenské struktury na vědomí znamená vyzvat je na souboj, a to neuvědoměle; znamená to věnovat proti­straně výhodu volby času a zbraní, znamená to darovat protivníkovi výhodu prvního úderu a moment překvapení.

Undergroundová kontrakultura

Bondy má ovšem pravdu, když vyzvedává kulturu tvořenou bez ohledu na řádné občany a další postižence jako nejúčinnější taktiku vlastní existenciální a kulturní sebezáchovy. Tvorba ostentativně nepočítající s uznáním ze strany řádného světa je však nejen „hovnem na košili na dějinách slavné společnosti“, jehož nejpodstatnějším účelem je, že už ho nikdo nemůže vymazat (Invalidní sourozenci, 1974). Je také hozenou rukavicí. Jak reaguje měšťák na provokaci, které nerozumí Všichni, víme. Měšťákovi lze podkuřovat, lze mu spílat, lze jej dokonce kritizovat. To vše hovoří v posledku jeho jazykem, je mu to srozumitelné, a je to tedy převoditelné do kódu měšťáckého establishmentu. Ve všech případech vydáváme energii, která se dunivě rozprskne o plechové čelo bezpečnostního aparátu. Establishment je zvyklý čelit i frontálnímu útoku, ostatně je pro to konstruován. Dějiny třídních společností jsou dějinami pokusů o jejich svržení.

Opora všeobecného souhlasu se zakládá na mínění, že „není alternativa“. A kdo proti všeobecnému souhlasu bojuje, v první řadě ho tím uznává a hned poté zůstává poražen. Bojuje totiž proti daleko mocnějšímu nepříteli – podle jeho pravidel a jeho vlastními zbraněmi. Nebrat pravidla vůbec na vědomí zakládá pozitivní příklad, že to jde jinak, že alternativa je, že tichý nemusí být jen souhlas. Ignorovat princip znamená založit princip kvalitativně nový, jehož přetrvání záleží v tom, kdo se přidá, jakou sílu strhne s sebou.

Zdánlivé ticho může být i špatně pochopený projev docela neznámého znakového systému. Nepřistoupit na všeobecný souhlas ani jej nestvrzovat vymezováním se vůči němu vyvolává mezi souhlasícími pocit ohrožení. Je to provokace. A tam, kde nemá být alternativy, budou provokace převráceny a převedeny na část moci a zbytek tvrdě potřen a zapomenut. Máločeho se měšťák děsí tolik jako cizího jazyka.

Ovšem kontrakultura obsahuje semínko příštího establishmentu. Mocensky nepo­užitelný obal, lidský materiál je spotřebován a odhozen, v případě zásluh inaugurován do úlohy měšťákem útrpně aplaudovaného maskota, s nímž Jeho Jasnost knížepán jednou za čas obejde putyky, aby za něj zatáhl sekery a předvedl lůze, jak je lidový. Z happeningu se stane marketingový event. Apoštolové lidských práv se na obrtlíku mění v signatáře ozbrojených okupací a promotéry lidských práv s plochou dráhou letu. A celé to svinstvo začne nanovo.

Nikdy neexistovalo nic než moc. Naše moc. Jinak to prostě není možné, všichni to vidíme, není možné nesouhlasit.

Ornament a okovy

Není mezi dvacetiletými ani jeden jediný, který by věřil, že se v naší vlasti uskutečňuje demokracie, tedy vláda lidu. Ti nejzblblejší (to jest studenti) jsou schopni žvanit o Rusácích, teroristech a komunistech, kteří jsou našimi nepřáteli, ale proč a nač, to už vysvětlí jen naposlouchanými frázemi a s velkou nejistotou. Ostatní nevěří prostě vůbec ničemu a je pozoruhodné, že nikdo nevěří už ani těm komunistům. Nějak kupodivu rychle pochopili, že zájmy supervelmocí nejsou zájmy lidí, ale protože ve vlastní síly lidí kdekoli na světě nevěří už vůbec v žádném případě, nevidí před sebou zhola nic. A je to tak správnější než iluze. Těch jsme za posledních pár generací vystřídali už příliš mnoho.

Předchozí odstavec je celý, s pouze mírnou terminologickou obměnou, doslovným přepisem Bondyho výkladu z roku 1979 nazvaného Vylitý nočník. Je zde užit proto, abychom jasně viděli, jak dalekou cestu naše společnost ušla.

Energie vynaložená pozitivně, pro tvorbu (aniž by vůbec plýtvala sama sebou na nějaké „vyrovnávání se“ s protivníkem), tedy s protivníkem nijak nekomunikuje a nelze ji protivníkovými prostředky podchytit. Může být skutečně subverzivní. Vždy se bude vyskytovat a projevovat izolovaně, v místech hluchých, establishmentem neobsazených a jeho strukturami nepostižených, a proto jejím rizikem je úpadek do neangažovanosti, do autismu a do vlastního sebeuspokojení, že jsme si to aspoň udělali hezké, a hlavně že se máme rádi.

Neklamnou známkou takového úpadku je estetismus – prohlubující se izolace, zrůžovělá vzájemným utvrzováním se o vlastní morální nadřazenosti a uzavřená do skleníkového narcisismu těch, co jsou spolu proti něčemu. Ornament vždy zdobí v první řadě nějaké okovy. Nebo jinak: existenci okovů bezpečně poznáme podle přítomnosti ornamentů.

Bondy otevřel možné východisko překonání postmoderny jako ideologického vyjádření monopolu tržní směnné logiky (která je ekonomickým kořenem všeobecné tržní prostituce, komodifikace a zaměnitelnosti všeho a všech). Jsou­li dosud někde v lidském psychismu k nalezení zbytky člověka schopné uvažovat mimo tržní logiku, je šance, že vznikne něco nepřizpůsobitelného, něco nekooptovatelného, neprodejného. Něco, co se nedá rozložit na prvky směnné logiky, protože se jí vymyká, promlouvá radikálně jiným jazykem. Jen nepřizpůsobivé je skutečně krásné.

Neharmonizovat rozpory

Básník musí být trochu psychopat, což pro šamany platí v ještě větší míře. Všechny pokusy Bondyho zjev analyzovat ztroskotávají na dvou věcech.

Za prvé na nedostatku informací o poslední nezveřejněné části jeho díla, totiž o Fišerových hlášeních pro bezpečnostní orgány socia­listického Československa. Přežívá­li někde občan Fišer vysvlečený z básnického mýtu a od něj skutečně osvobozený, občan – ne­úspěšný akademik a neschopný politik –, jsou to archivy StB/ÚSTR (považujme je zde pracovně za jednu instituci, jíž je vlastní kontinuita v čase).

Buďme morální, samozřejmě, mezi sebou, kde si to můžeme dovolit. Ať to je naše praxe. Ovšem v rovině poznávací, zvláště pak v oboru soudobých dějin, je morálka bubákem a zdrojem slepých skvrn. Mnoho nového neukazuje a dost naopak zastírá. Můžeme Bondyho vecpat do vzorců udavač/disident, posera/hrdina, filosof/blázen a podobně. Ale z každé takto arbitrárně stanovené šablony nám vyhřezne tu ručička, tu celá hlava, a my tak víme ještě míň, než jsme věděli předtím.

Druhým důvodem, proč je ošidné Bondyho analyzovat, je samozřejmě nedostatek lásky. Sama potřeba analyzovat. Je to nutkání měšťáckého rozumu zjednodušovat skutečnost, rozpory zahlazovat a převádět rozporné neznámé na již poznané; konvertovat vše na nízký jmenovatel vlastního chápání – místo síly vydržet pohled na zdánlivě odpornou disharmonii různých tváří jedné vysoce rozvinuté osobnosti.

Je třeba mít sílu rozpory neharmonizovat, ale naopak je vydržet. Jedině tak lze z jejich napětí něco trvalejšího vytěžit. A právě když rozpory podržíme, ne kompulsivně zahlazujeme, máme jakous takous moc my nad nimi – a ne ony nad námi.

Autor je spolupracovník redakce.