Molire – rozpačitá tragédie umělce

V posledních letech Bulgakovovu hru Molière uvedlo jen Národní divadlo v Brně na scéně Mahenova divadla (premiéra 24. 10. 2003). Hru v překladu Marie Loucké režíroval Zdenek Plachý, autorem hudby a dramaturgem inscenace byl Martin Dohnal. Nyní Molièra uvádějí dokonce dvě divadla současně: pražské Divadlo v Dlouhé a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Dlouhá a ostravské Národní jsou typově a prostorově odlišná divadla, což předurčuje rozdílné pojetí inscenace. V Dlouhé je komornější, v Národním je pojatá velkolepěji, divadelněji.

Hlavně hlavní role

Bulgakovova hra, nemilosrdná studie stárnoucího umělce, předpokládá silné obsazení titulní role. Téměř dvouhodinová inscenace obsáhne zhruba posledních deset let Molièrova života a postava projde dramatickým vývojem. Na začátku je to stárnoucí muž, bláznivě zamilovaný do mladinké herečky Armandy Béjartové, se kterou čeká dítě. Postupně se stává bezmocnou obětí mocného krále a církve (zosobněné ďábelským biskupem, v němž jako by se prolínala Civitas Dei s Civitas Diaboli). Nejen kvůli kritické dramatice (nakonec už smí uvádět jen komedie), ale i proto, že jeho žena je možná jeho dcerou (kterou porodila Madeleine Béjartová). Osobní tragédie stárnoucího muže se nekompromisně proplétá s tématem umělce pronásledovaného mocí. Ačkoliv u Bulgakova jedná král, největší autorita hned za Bohem zastoupeným církví, vlastně docela racionálně, nijak tyransky, jak mu vyčítá Molière. Snaží se jen zachovat stávající řád světa a rozhoduje se na základě důkazů. Ty jsou však nenávistné a ne zcela odpovídají pravdě.

Při otázce, proč tento text hrát, nelze nepomyslet na skvělé herecké příležitosti, bohaté rozporuplné postavy, které se musí rychle rozhodovat ve zlomových chvílích svého života. Hra totiž nabízí mnoho dramatických momentů, při četbě si snadno představíme strhující divadlo, ze kterého bude diváky mrazit v zádech. Taková není inscenace ani v Dlouhé, ani v Ostravě, i když ta se tomu blíží spíš. Dnes už nás málokdy strhnou kašírované kulisy, historické, respektive historizující kostýmy, svícení – pokud jde o standard a ne opravdu o špičku. Proto není radno na tato divadelní kouzla příliš spoléhat. Ale co může znovu a znovu oslňovat, jsou přesné jevištní studie lidských tragédií.

Zklamaná očekávání

Sergej Fedotov v Divadle v Dlouhé obsadil do titulní role Miroslava Táborského. Bulgakov, Fedotov, Táborský (a navíc v Dlouhé), to je na první pohled silná kombinace. Možná proto, že vzbuzuje velká očekávání, působí inscenace nakonec slabě. Do přestávky jako by si herci se svými rolemi nevěděli moc rady, vše působí rozpačitě, polovičatě, „nemastně, neslaně“. Táborskému pak mnohem víc sedí poloha zlomeného muže, který přišel o všechno, než prošedivělého bujarého milovníka a králova oblíbence. Jako okouzlený milenec je bez vášně, nevěříme mu lásku ani fascinaci mládím. Nejsilnější je v poslední scéně u krále (Tomáš Turek v alternaci s Martinem Velikým): nemocný, opuštěný, ponížený, třesoucí se strachy, bědný stín oslavovaného a milovaného divadelníka, kterým kdysi byl. Nebo když odpouští Zachariasovi Moirronovi (hostující Filip Čapka), kterého adoptoval a který ho zradil a udal.

Najdeme tu i vtipné pasáže (třeba díky sluhovi Boutonovi v podání Martina Matejky); od vtipu ke směšnosti je ale jen kousek: biskupova (Jiří Wohanka) proměna v patetického ďábla je už spíš na hranici.

Jenže o čem se vlastně hraje? Na to, aby šlo o intimní drama několika postav konfrontovaných s neklidnou dobou, je tu příliš politiky. A drama umělce nuceného dělat kompromisy a podřizovat se tyranské autoritě je sice obecně vždycky aktuální, ale zdá se, že momentálně v našem kontextu jaksi ne v takto explicitní poloze. Dnes ovlivňuje moc umělce mnohem sofistikovaněji, ne v rovině můžeš – nesmíš.

Ještě jednou totéž, ale na Moravě

V Ostravě se kupodivu setkáváme s podobnými potížemi. Jan Fišar jako Molière je také slabší v poloze milovníka než ve chvílích, kdy prožívá tragédii. V Ostravě si ale mohou dovolit oslnivější a rozsáhlejší výpravu, což se týká hlavně královského paláce. Je to spektákl, divadlo, které se jistě zalíbí konzervativnímu abonentovi. Klimsza se ale s textem pere přece jen o poznání lépe než Fedotov; snad proto, že inscenuje na odpovídající scéně – a to i s ohledem na autorovy scénické poznámky, které oba inscenátoři berou v úvahu a konfrontují s možnostmi svého jeviště.

Rozdíl mezi inscenacemi dobře vystihuje odlišné pojetí Spravedlivého ševce, královského šaška. V Dlouhé je to civilním kostýmem opravdu lidový švec (hraje Vlastimil Zavřel), v Ostravě oděvem i projevem skutečný šašek (František Večeřa), odkazující k velkým, třeba zrovna těm shakespearovským tragédiím.

Oba režiséři považovali za nutné dostat do hry odkaz na dobový divadelně-taneční kolorit. U Fedotova na pár taktů (hudba Vladimír Franz) zatančí samotný král, bohužel značně neuměle, až amatérsky. Klimsza (který pro inscenaci zároveň vybíral hudbu) dokonce zařadil baletní intermedia čerta a ďábla, s nimiž ale pracuje velmi nepřesně: působí spíš jako vycpávka, choreografie navíc nijak neupoutá a dvojice čert – anděl v chlupatých kostýmech působí jako polopatické klišé, máme-li je chápat jako do krajnosti dovedený odkaz na dvě tváře jedné osoby.

Inscenátoři vzali text a téměř pietně ho převedli do jevištní podoby, aniž se snažili o hlubší, radikálnější výklad – a myslím tím i na vizuální stránku inscenace. Pro Dlouhou, obhajující titul Divadlo roku 2005, je to málo. V Ostravě může diváky strhnout alespoň magie velkého divadla.

Autorka je divadelní kritička.

Divadlo v Dlouhé Praha – Michail Bulgakov: Molière.

Překlad Alena Morávková, režie Sergej Fedotov, scéna Adam Pitra, kostýmy Adam a Eva Pitrovi, hudba Vladimír Franz, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 10. a 11. září 2006.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Michail Bulgakov: Molière.

Překlad Alena Morávková, režie a výběr hudby Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna a kostýmy Alexander Babraj, pohybová spolupráce Igor Vejsada. Premiéra 11. listopadu 2006.