Starý Roth v nových kulisách

„Už je nedokázal očarovat,“ píše Philip Roth v první větě novely Pokoření (The Humbling, 2009) o stárnoucím herci první velikosti, jenž ztratí schopnost hrát; má pocit, že už jen nevěrohodně předstírá, na jevišti i v životě. Spisovatel tím předznamenává i problém vlastní knihy. Ta se zdá být sice stylově umným hledáním odpovědi na otázku, jak přežít ztrátu toho, na co byl člověk zvyklý, co bral za samozřejmé, čím byl, než se začal ztrácet ve stáří a v neodvratném konci duchovním i fyzickém, ale častěji přepadá do nepřesvědčivosti.

V hlavní roli lesba

Vůbec by nevadilo, že se Roth snad trochu obsedantně, ovšem uměřeně svému věku opět točí v tématu absurdity stárnutí, kdyby to tentokrát neprováděl v kulisách umělých a hollywoodsky předvídatelných. Vždyť i metafora herce, jenž se ani na okamžik nemůže vtělit do žádné z dramatických postav, je prostá, očekávatelná a slušela by spíš nějakému (hloupějšímu) filmu. Roth se nikdy neutápěl v přílišné symbolizaci; pokud mu něco šlo, byla to analýza. V Pokoření ale nejrůznější symboly plní zástupnou roli, dostávají příliš mnoho prostoru, někdy se jejich skrytý význam nechtěně stává banálním nástrojem (šroubovaného) příběhu.

Roth přitom neztrácí nic ze svého jazykového umu. Už je ale dost starý na to, aby se předváděl čtenáři, natož sobě, jak to dělal v minulosti, kdy se zdálo, že se občas opájí vlastním jazykem. Nyní píše stroze, krátce a výstižně, je uměřený ve volbě a počtu slov a nakonec i v délce knihy, ale tentokráte jde „jen“ o dobře vyvedené řemeslo. I v této knize zůstává vrcholem psaní introspekce a občasné dialogy muže a ženy. Hlavně promluvy ještě nedávno zhrouceného herce, jehož vrací k životu neočekávaný a až nevysvětlitelný vztah s – jak jinak – o dvacet let mladší ženou. Novinkou ale je, že žena je (bývalá) lesba. Starému Rothovu tématu tento nový ohoz popravdě moc nesedí a stejně pochybná je sice veskrze dramatická, ale málo uvěřitelná role hlavní ženské postavy. Pokud se v minulosti mnohokrát potvrdilo, že Roth krom samců rozumí i ženám, zde to úplně neplatí. Volba rámování příběhu se asi zdála autorovi bizarní, a jak je pro něj příznačné, i bytostně perverzní. Výsledný dojem je ale nějak moc trendy. Možná by nakonec bylo lepší, kdyby si to hlavní hrdina rozdával zase pěkně postaru s hetero- nebo bisexuálkou.

Člověka nepředěláš

Co naopak funguje na výbornou, je autorské zkoumání stárnoucí mužské duše, jíž stačí pocit znovunalezené lásky a vášně (i když značně nepravděpodobné), aby od myšlenek na sebevraždu přešla na stranu života, byť třeba jen nakrátko. To vše navíc při vědomí, které je sice zakaleno znovunalezenou chutí žít, ale zároveň je stále natolik jasné, aby bylo schopno reflektovat vlastní bláhovou víru, že se tahle poslední šance něco cítit nepromění v poslední pokoření starého muže: „Věřil, že jasně vidí do jejich budoucnosti, a přece nedokázal udělat nic, aby ty vyhlídky změnil. Na to byl příliš šťastný.“

I když se důvěřivému čtenáři může zdát lehkovážné žonglování s protichůdnými možnostmi lidské sexuality jako svůdná možnost, která skýtá nakonec každému volbu změnit orientaci podobně jako třeba vyměnit šedivé nerajcovní prádlo za krajkové sexy kalhotky, od začátku lze až příliš dobře tušit, že tahle idyla brzy skončí, protože prostě jinak to skončit ani nemůže („Pouze se snažil Pegeen pomoci, aby byla ženou, jakou chce on, namísto takové, kterou by chtěla jiná žena. A toto snažení je společně pohlcovalo.“). Hlavní hrdinka brzy zjistí poměrně předpokládatelnou věc, že je přese všechno přece jen lesba, i když se sklony k nejrůznějším (nejen sexuálním) hrám s vlastní i cizí identitou. Jako by říkala: „Člověka nepředěláš.“ Jenže není tohle evidentní zjištění trochu málo na spisovatele Rothova formátu?

Málo by to určitě bylo, kdyby tu krom nedostatečného vhledu do ženské postavy chyběl i pohled druhé strany, která se drží zuby nehty přes veškerou domnělou racionálnost touhy žít, milovat a samozřejmě taky hodně obcovat. I za cenu víry v iluzi, která těžko může skončit jinak než katastrofou. Špatné je, že to všechno čtenář ví dříve, než by měl. A divné je, že to je jasné i Rothovi, jenž to slovy herce, který je na odchodu nikoliv z jeviště, ale ze světa, sám přímo říká v závěru knihy: „Nepravděpodobné? Ne, předvídatelné.“ Poslední obraz knihy je alespoň poměrně chytrou konstrukcí, když autor postavě, která už nemůže hrát ani sebe, dovolí zahrát roli sebevraha, kterou v minulosti ztvárnila mnohokrát. „,Sebevražda je role, kterou si pro sebe napíšete,‘ řekl jim. ,Sžíváte se s ní a naplníte ji. Celá scéna je pečlivě připravená – kde vás najdou a jak vás najdou. Ale – máte jen jedno představení,‘ dodal.“. A ono to konečně vyjde. Náhoda to ovšem rozhodně není.