Ruský vězeň číslo jedna

Na podzim loňského roku vyšel český překlad knihy Valerije Paňuškina s názvem Michail Chodorkovskij – Vězeň ticha, věnované životnímu příběhu ropného magnáta, v současné době vězně trestanecké kolonie Jag 14/10 u Krasnokamensku kdesi na rusko-čínské hranici. Ať záměrně či shodou okolností vyšla kniha právě v době, kdy Chodorkovskému uplynula polovina osmiletého trestu a podle ruského práva a obvyklé praxe mohl mít nárok na podmínečné propuštění. Zřejmě nejznámější vězeň současného Ruska však v době před chystanými parlamentními a prezidentskými volbami samozřejmě propuštěn nebyl.

Valerij Paňuškin je známý ruský novinář, od roku 1996 spolupracovník liberálního deníku Kommersant a vedoucí sloupku v elektronickém periodiku Gazeta.ru. Autorova profese se pochopitelně výrazně odráží na celkové struktuře a stylu knihy, která obsahuje všechny znaky investigativní žurnalistiky. Novinářský styl práce je patrný nejen v čtivosti publikace a v řadě zábavných či ironických momentů. Až příliš často se tu ovšem setkáme s mnoha novinářskými klišé, neúměrnou emotivností a zbytečnými mravními apely. Některé pasáže, například hned v úvodu knihy, kdy Paňuškin popisuje Chodorkovského účast v komsomolu a na studentských brigádách, slouží autorovi spíše jako odrazový můstek k formulaci vlastních morálních a mravních soudů.

Kniha na pozadí ruské ekonomiky v divokém přechodu k „tržnímu hospodářství“, svérázné ruské privatizace i politického zákulisí jelcinovské a putinovské éry sleduje strmý vzestup a pád ruského podnikatele, kterého svého času časopis Forbes označil za nejbohatšího Rusa. Věnuje se prvním krokům Chodorkovského v oblasti byznysu v divokém období přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy ještě jako student elitní moskevské chemicko-technologické vysoké školy začal pod záštitou Centra vědecko-technické tvořivosti mládeže prodávat „snídaně na cestu“ a „plísňové džíny“. První „velké“ peníze vydělal Chodorkovskij na dovozu a prodeji osobních počítačů, s nimiž do té doby v Rusku pracovaly jen státní instituce a několik vyvolených. Když pak byl povolen dovoz počítačů ve velkém, Chodorkovskij už měl vybudovanou síť dodavatelů i odběratelů, ruské klávesnice i ruskojazyčné programy, a tím i neotřesitelné postavení mezi případnou konkurencí. Do světa vysokých financí se podnikatel dostal prostřednictvím soukromého bankovního domu, který založil hned, jak to politické podmínky a děravá legislativa umožnily. Menatep, jak se tato jedna z prvních ruských komerčních bank jmenovala, se zabývala především úvěrováním a později účastí v investičních konkursech.

V roce 1995 se Chodorkovskij stal většinovým vlastníkem a ředitelem ropné společnosti Jukos. O její akcie v té době kvůli vysoké zadluženosti neprojevila zájem ani jediná světová ropná společnost. Během šesti let se však z podniku stala energetická společnost celosvětového významu.

Paňuškin Chodorkovskému připisuje zásluhy při snahách o budování transparentní nadnárodní společnosti, nepodléhající vlivu Kremlu, při financování liberální politické opozice a podpoře edukačních programů pro mládež prostřednictvím projektu Otevřené Rusko.

Autor ale není ani zdaleka nekritický a snaží se dát v knize prostor všem zainteresovaným stranám a různým úhlům pohledu. Opakovaně se setkává s Chodorkovského manželkou Innou a jeho rodiči. Vede dlouhé debaty s právníky a s liberálními politiky. Navštěvuje spolupracovníky Jukosu, z nichž mnozí odešli do emigrace. Zaznamenává výpovědi u soudu i výroky obžaloby, která se jinak jakýmkoli komentářům brání. Hovoří také s novináři, kteří připravovali propagandistické pořady o Chodorkovského údajných zločinech. A samozřejmě se snaží získat vyjádření přímo od vězněného Chodorkovského. Posílá mu tedy otázky přes advokáty a koresponduje s ním. Je si však dobře vědom toho, že dopisy docházející z vězení mohou být značně nespolehlivým zdrojem informací, pokud je vůbec jejich autorem Chodorkovskij.

Chodorkovskij tak ve výsledném portrétu nevychází ani zdaleka jako nevinná oběť odsouzená k exemplárnímu trestu pro výstrahu sobě podobným i všem ostatním. Paňuškin nezamlčuje výměnný obchod „ropu za podporu“, díky němuž se v roce 1996 udržel u moci všemi odepsaný Jelcin, ani štvavé mediální kampaně, jimiž Chodorkovskij bojoval proti svým konkurentům. Otevřeně popisuje podvodné taktiky, které provázely ruskou privatizaci. Uvádí případy, kdy Jukos obcházel či přímo ignoroval platnou legislativu a daňové zákony.

Postava Chodorkovského je dnes do velké míry využívána k projektování řady různých představ a názorů: „Všechno, co o Chodorkovském bylo napsáno či natočeno, jsou mýty. Chodorkovskij je cosi jako fórum, na němž se my Rusové dohadujeme, kdo vlastně doopravdy jsme. On jediný však naprosto není schopen do sporu o svou vlastní osobu podstatněji zasáhnout. Uprostřed hlučného sporu o svou osobu je on jediný ze všech, kdo nemůže roztrhnout pouta mlčení a vše přímo říct.“ Proto také označil Valerij Paňuškin Chodorkovského za „vězně ticha“.

Autorka je překladatelka a členka redakční rady serveru RuskoDnes.cz.