Dvojpupek

Nikdo nevěděl, proč je jezero Dadaj ve Warmii nenasytné a žádá si stále nové oběti. Ani Kuba Dernicki, čtyřicátník se dvěma pupky. Lidé se zkrátka topili a jejich duše klepaly za nocí na okna a dveře domů a chlívů v obci Wilimy, protože nemohly nalézt cestu na onen svět. Jejich duše se toulaly vesnicí, foukaly na hřeben rozpustilé písničky a muži se děsili, procitali a chtěli jít tancovat a pít vodku, aby zahnali zlé sny o vrazích s noži a rozpáraných mladých ženách. Psi opouštěli tmavé boudy, pádili na louky třpytící se noční podzimní rosou a kňučeli. Vyli na měsíc v úplňku, jako by je jejich páníčkové vyhnali ze dvorků. A když zimy trvaly příliš dlouho, led na jezeře ztvrdl na kámen a teploty klesly na minus dvacet sedm stupňů Celsia, zakously psí mámy své potomky, aby samy přežily a daly šanci novým mláďatům. Ženy rybářů se v posteli otáčely na druhou stranu a vzlykaly ze spaní: „Zase jeden utopenec! Kurwa, co je tohle za svět! Co je tohle za svět!“

Po celé vesnici se rozneslo rychlostí blesku, že ve čtvrtek přijede na návštěvu Kuba Dernicki, synovec tety Aly. Obec Wilimy ležela na severozápadním břehu jezera Dadaj: tady byl Kuba roku 1960 počat, tady se narodil a tady žil až do své maturity. Tetě Ale, sestře jeho matky, bylo nyní šestašedesát a v okolí ji znala i ta nejposlednější havěť. Tři sta obyvatel vesnice nemluvilo téměř o ničem jiném než o návštěvě jejího synovce. Rybáře i nezaměstnané, násosky i budižkničemy, děti i rolníky, kteří krmili husy a zásobovali turisty čerstvými vejci a studeným pivem, uvedla ta zpráva do stavu nejvyššího rozrušení. Ale jen málokdo uměl říct, kdo je Kuba Dernicki. Milenec tety Aly, pomocný dělník Wojtek, stařičký farář Kazimír a možná jedna či dvě stařeny, babky, vysedávající celé dny na lavičce před domem, modlící se, klábosící a naříkající, samozřejmě věděli, kdo tahle vzácná návštěva z ciziny vlastně je. Někteří Kubu znali od dětství. Možná ještě srpnová jablíčka, úhoři a dadajské nebe věděli, kdo je Kuba Dernicki. Možná, snad. „Co je tohle za svět!“ křičely stařenky a starci, kteří si k snídani mazali chleba lučním medem z poslední jarní sklizně. Jazyky se jim sladce lepily na patro, zbytky zubů pospojované dráty je už kolik let pobolívaly, ale přesto mluvili jen o jednom: „Kuba Dernicki přijede do Wilim! Zítra večer! Nebo v pátek, kdy se bude v našem hotelu Justyna Star slavit svatba dcery šedesátiletého starosty města Biskupiec. Nejpozději na téhle honosné oslavě ho můžeme čekat!“

Právě před dvěma měsíci se ve Wilimách událo cosi neslýchaného. Stalo se toto: Ředitelka hotelu Justyna Star pozvala vesničany na veřejný pohřeb. Mnozí, hnání nejspíše vlastní zvědavostí, přijali toto nečekané pozvání, které vyslovil farář Kazimír při jedné ze svých nedělních mší v zahradě. Ale nikdo netušil, koho zamýšlela jejich Pani Justyna s takovou pompou, se čtyřmi smutečními věnci velkými jako záchranné kruhy, pohřbít na hřbitůvku založeném ještě východními Prusy. Kazimír pronášel dlouhou řeč o ztracené duši, jež byla paní ředitelce tak drahá. Z jeho chvalozpěvu a následných modliteb se ale nedalo tak úplně usoudit, jestli se jednalo o muže či ženu, člověka mladého či starého. Ani na smuteční hostině v hotelu Justyna Star, na niž se dostavilo několik vybraných hostí – wilimská prominence, starosta obce, kuchyňský a úklidový personál hotelu, rybáři a farář Kazimír –, nevyzvěděl nikdo od paní ředitelky nic o neznámém nebožtíkovi. Lidé se sami sebe ptali, proč aspoň nejbližší příbuzní a přátelé Pani Justyny nepřicestovali – ze vzdálených měst a zemí. Lidé ze sousedních vesnic už několik dní konali poutě k hrobu neznámého mrtvého, protože se chtěli sami přesvědčit o tom, že, jak se doslechli, na náhrobním kameni byl vytesán pouze kříž. Spráskli ruce nad hlavou a mumlali: „Takové rouhání! Co si tihle zbohatlíci dnes všechno nedovolí! To woła o pomstę do nieba! To volá do nebe!“

Momentálně se však zdálo, že návštěva z ciziny získala na větší důležitosti než pohřeb a hrob neznámého mrtvého. A lidé se ptali: Kdo je tento cizinec, který prý kdysi dokonce žil mezi námi?

Když byl Kuba Dernicki ještě dítě, slýchával, že ve vodách jezera Dadaj se rok co rok utopí více lidí, než ve všech ostatních jezerech Warmijského a Mazurského vejvodství. Oběťmi bývali nejčastěji děti a mládež, ale také opilí vojáci, turisté, tuláci a bezdomovci, které život zavál v tato místa. Ale dokonce i místní rybáři a pytláci se museli mít na pozoru, neboť se už nejednou stalo, že rybářská loď zmizela i s pěti muži v nenávratnu, a nikdo nedokázal vysvětlit, kam se poděla: Chyběla jakákoli stopa po mužích a jejich loďce. Hlad, žízeň, lačnost po krvi, čerstvě nadojeném kravském mléku, vodce a tanci, chtivost mužů a žen po sexu, všechny chtíče jezera Dadaj a jeho břehů a ostrovů se vařily v břichách domorodců i turistů, kteří se léto co léto setkávali a jídali, pili a hádali se u jednoho stolu.

(…)

Když bylo Kubovi právě devět let, vzali ho prarodiče k lékaři do Olsztynu. Měl velké břicho, které vůbec nepasovalo k jeho drobné postavě a bylo skoro pro urážku. Chtěli se konečně dozvědět, co má tahle zvláštní deformace znamenat. Byl to snad obrovský nádor? Kuba vypadal, jako by byl v sedmém měsíci těhotenství. Nosil pod srdcem kouli velkou jako vodní meloun. Ale protože si nikdy nestěžoval na bolesti, nechali ho doma i ve škole na pokoji. Zvykl si na své velké břicho a byl právě pro svou deformaci posedlý touhou vynikat v tělocviku, což se mu při některých soutěžích také podařilo: ve sprintu na 60 metrů neznal přemožitele a i ve skoku do dálky dosáhl výborných výsledků. Spolužáci si ho dobírali, že je ve skutečnosti holka, nebo dokonce hermafrodit, a nechal se přivést do jiného stavu od knížete Romanovského, který spáchal sebevraždu a strašil teď v lese. „Proč nám nikdy neukážeš bimbase?“ předhazovali mu kamarádi. Dívky se zase Kubovi úplně vyhýbaly.

Lékař v Olsztyně udělal Kubovi rentgen, z kterého byl tak vyděšený a udivený, že jej raději ještě zopakoval. Teprve když negativy ukázal Kubovým prarodičům, pochopili, proč si věc naprosto nedokázal vysvětlit. O podobném případu jako tento prý nikdy ani neslyšel!, objasňoval, a hraničí se zázrakem, že je chlapec dosud zdravý a nestěžuje si na žádné potíže. V Kubově břichu se skrývalo jeho dvojče, chlapec, vzrostlý mrtvý plod, zakonzervovaný jako mumie. Narostly mu dlouhé vlasy a nehty, vlasy se mu vinuly kolem hlavy a široce rozevřené oči se podobaly dvěma kuličkám ptačího zobu. Po operaci, která proběhla – až na nával lidí od tisku – bez komplikací, dostal Kuba ve škole přezdívku: Dwupępek, Dvojpupek. Na místě, kudy vytáhli jeho brášku, se mu totiž udělala jizva podobná pupíku. Chirurg je řezník a měl by se radši doma věnovat štupování ponožek, než aby operoval nevinné klacky, rozčilovali se tehdy prarodiče; ovšem Kuba vydělával svým novým břichem dokonce peníze. Dovoloval svým kumpánům, ať mu prozkoumají nahé břicho jen za malý honorář. Později omračoval svým neuvěřitelným příběhem děvčata, především na gymnáziu a také na univerzitě.

Před pohřbem plodu došlo ke sporu s úřady: Kubova bratra chtěli uložit do formaldehydu a vystavovat ke studijním účelům v kabinetu kuriozit na jedné známé univerzitě. Ale díky úřednímu a církevnímu zásahu agilního faráře Kazimíra směl Kuba pokřtít svého bratra jménem Koperník – jak navrhl děda Kostek. „Náš velký krajan! A zač mu vděčíme?“ ptal se často svého vnuka. „Bůh mu žehnej, prvnímu astronomovi, který nebi konečně vyrval kousek pravdy!“

Roku 1979 odešel Kuba jako čerstvý maturant do Gdaňsku na studia informatiky. Hned v prvním semestru se zamiloval do medičky Marty. O rok a půl později, během vysokoškolské stávky, se stal její pravou rukou. Rozhodovala ve studentském výboru spolu s ostatními kolegy, kdy měly stávky skončit a kdy zase začít. Walęsovi poslové, které nazývala „otroci revoluce“ a kteří měli za úkol ohlašovat začátek a konec stávky, se ve studentském výboru neprosadili. Svoji přezdívku „Wolna Europa – Svobodná Evropa“ přiřkli Martě její přátelé, protože trávila dlouhé hodiny poslechem stejnojmenné propagandistické stanice z Mnichova, která zásobovala stávkující hrůzostrašnými odhaleními lží sovětského státu. Dali jí tu přezdívku, protože milovala nové odbory a protestní hnutí a byla by pro ně dokonce obětovala i vlastní život, kdyby to mělo posloužit věci. A jak Marta vypadala? Nos měla plný pih a na zádech jizvu, která pocházela z operace kyčlí, a vždycky se cítila osamělá a čekala netrpělivě na Kubovy polibky. Byla krásná? Často jí říkával: „Jsi můj karas a to je mezi rybami mistr v umění přežít.“ V létě nosila bílé umělohmotné sandály se šňůrkami barevných perliček – tyhle nepohodlné boty, vyrobené v Polsku, a ne Číně, platily tehdy za vrchol elegance a každé pěkné děvče Martina věku je muselo mít. Martiny nohy trpěly, kdykoli měla bílé umělohmotné sandály obuté déle než půl hodiny, ale červené mozoly jí slušely. Znala Marxův Kapitál, ne jen pár slavných citátů z něj. Marta přečetla stovky stránek a milovala vůni knihoven vanoucí z tlustých svazků, ze zažloutlého papíru. Dělala dokonce interview s Jackem Kuroněm, u něj doma. A v Římě byla na koncertě Petera Gabriela. Darovala Kubovi polaroidové fotografie z Fora Romana, věděla, jak se jmenuje sedm pahorků, na nichž stálo věčné město. Vlastně chtěla v Římě dokončit svá studia medicíny, dostala práci jako asistentka lékaře a netrápily ji příliš velké finanční starosti. Nemusela – jako mnoho Poláků – čistit okénka aut na Piazza Venezia a žebrat o peníze. Jenže jakmile se z televize a rádia dozvěděla, že dělníci v gdaňských loděnicích vstoupili do stávky, sbalila si bez rozmýšlení kufr a nasedla na nejbližší slušné letadlo do Varšavy. Skutečně věřila, že její rodiče, velká partajní zvířata v Olsztyně, se budou přimlouvat, aby vůdce stávkujících dělníků postavili ke zdi a nechali zastřelit, a možná revoluce se tak zadusila ještě v zárodku. Kuba se s Martou účastnil stávek až do hořkého konce. Marta ho dokonce jednou unesla do Lodže, nejdůležitější bašty odporu a studentského hnutí za nezávislost. Když bylo v noci 13. prosince 1981 vyhlášeno stanné právo a Kubu hledala policie, podařilo se mu schovat ve sklepě studentských kolejí a protlouct se později do Wilim: Martě nezkřivili ani vlásek – kvůli jejím rodičům. Kubův krajan, švec Kronek z Biskupce, který mířil s nákupem pro dílnu zpátky domů, si na Kubu počíhal na ulici a vzal ho autem zpátky do Wilim. Kuba ovšem musel hrát na příkaz pana Kronka duševně chorého: „Jsi můj synovec a učíš se u mne řemeslu!“ rozhodl jeho zachránce. Díky tomu prošli četnými kontrolami osobních dokladů, aniž by vzbudili podezření, ačkoli mohl pan Kronek předložit jen jednu propustku. Hrát duševně chorého nečinilo Kubovi potíže – v jeho břiše koneckonců stále ještě přebývala zmatená duše jeho bratra. Když ji Kuba nechal promluvit, což činil velmi zřídka, uslyšeli byste buď chraptivý, koktavý hlas starce na smrtelném loži nebo hlásek malého čilého chlapce. Byl by mohl vystupovat jako břichomluvec v televizi nebo ve varieté.

Krátce před Vánoci dorazila do Wilim také Marta, kterou vlastně rodiče očekávali v Olsztyně. Informovali policii, že jejich dcera upláchla s nebezpečným odborářem a ukrývá se s ním ve vesnici ve Velkoramsovském revíru, u Dadajského lesa – dobrý tip, za stanného práva! Policie zareagovala obratem. Na Silvestra roku 1981 poslaly odpovědné osoby k jezeru Dadaj hlídku, zkušenou speciální jednotku. Babička Renia otevřela dvěma důstojníkům Státní bezpečnosti a dvěma štěkajícím a zuby cenícím vlčákům: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Děti! Utíkejte! Chtějí vás sebrat!“ křičela na celý dům. „W imię Ojca i Syna i Ducha Świętego!“ Marta a její odborář popadli bundy a boty a vyběhli zadními dveřmi do zahrady. Chtěli se protlouct do Najdymowa, aby v tamějším rybářství ukradli firemní terénní vůz Tarpan. Bylo jim nad slunce jasnější, že jejich útěk je výrazem čirého zoufalství. Kam by terénním vozem asi dojeli? Místo, na němž by se mohli cítit v bezpečí, tehdy v jejich zemi neexistovalo. Ale Marta se utopila, když oné silvestrovské noci prchala s Kubou přes zamrzlé jezero Dadaj. Kdo by mu uvěřil, že ten příběh není nic než pravda?

Oba důstojníci Státní bezpečnosti štvanici vzdali a teprve ráno Kubu zatkli. Předstírali, jako by se nehoda na jezeře nebyla nikdy udála a jako by u ní nebyli.

Martini rodiče svým udáním podepsali nad svou dcerou rozsudek smrti – aniž by to tušili. Že byla ve třetím měsíci těhotenství, se Kuba dozvěděl až po pitvě. Martini rodiče ho obviňovali, že jejich dceru zavraždil. Ačkoli každý věděl, co se oné mladé ženě přihodilo, podařilo se jim vynutit si pitvu. K žalobě pro vraždu ale státní zastupitelství nepohnuli. Jejich snahy ztroskotaly. Kubovi bylo tehdy hned jasné, že se nesmyslnými nařčeními snaží jen uchlácholit vlastní svědomí.

Po Martině smrti musel Kuba odsedět šestiměsíční trest v internačním táboře Iława. V létě 1982 byl propuštěn na svobodu. Vláda odbojnému studentovi doporučila, aby utekl, aby navždy opustil svou zemi. Jako bývalý disident mohl požádat o azyl v kterémkoli západním státě. Rozhodl se však pro nejsnazší cestu a usadil se nejprve v Západním Berlíně, kde pokračoval v přerušeném studiu informatiky. Jeho východopruský otec byl koneckonců občanem Třetí říše, a tak mohl jeho syn bez problémů získat zelený průkaz vysídlence.

Z knihy Wodka und Messer. Lied vom Ertrinken (Verlag Weissbooks, Frankfurt am Main 2008) přeložila Alena Mrázková.