Jak oživit strachy ze tmy?

Jen málokdy se stane, aby film reflektoval hlubší podstatu média a byl navíc zábavný a hravý. Podařilo se to v případě černobílého francouzského povídkového filmu Strach(y) ze tmy z dílny deseti světových animátorů, výtvarníků a komiksových autorů, kteří do snímku promítli své fóbie a noční můry. Šest nepojmenovaných útržků různých autorů, animačních technik i výtvarných stylů se navzájem prolíná jako mozaika a střídá tak různé formy děsu. Některé části mají podobu povídky, jiné jsou pouhými pocity evokovanými slovem či obrazem. Celovečerní projekt vznikl pod uměleckým vedením stěžejní postavy grafického designu i komiksu ve Francii, Etienna Robiala, jenž spoluzakládal v sedmdesátých letech 20. století komiksové nakladatelství a knihkupectví Futuropolis, ilustroval řadu knih a vytvářel logo i grafiku například pro Canal+.

Snímek je antologií různých podob i výkladů strachu. Otevírá ji obraz šlechtice, krotícího smečku psů s mohutnými tesáky. Goyovská kresba ilustrátora a komiksového výtvarníka Christiana Hinckera, zvaného Blutch, symbolicky představuje strach jako freudovské potlačení psychosexuálních tužeb, při němž je člověk rozštěpen na sešněrovanou šlechtickou morálku a temnou animální stránku v podobě smečky, jež zabíjí, otročí a znásilňuje. Oproti tomu abstraktní geometrie Itala Pierra di Sciulla formálně připomíná vizuální experimenty dvacátých let minulého století, zejména Oscara Fischingera či Hanse Richtera. Do rytmu změti černobílých čar, křivek a ploch vyjevuje ženský hlas (francouzské herečky Nicole Garcii) své projevy civilizační neurózy a sociální fóbie i pocity vlastní neužitečnosti a neúcty k sobě. Téměř terapeutickému monologu dodává abstraktnost kreseb až hypnotický ráz, při němž nevzniká ani tak pocit strachu, jako spíš úzkosti. Kromě Blutchových a Sciullových útržků pocitů a obrazů mají další části Strachů ze tmy podobu sugestivních povídek. Tuto bohatou oblast nočních můr otevírá výtvarník Lorenzo Mattotti a scenárista Jerzy Kramsky, kterým se podařilo zachytit strach z neznámého ohrožení, linoucího se zlověstně krajinou v podobě kachny se zlomeným křídlem, ztrácejících se lidí i podivného přítele z dětství. Téměř neosurrealistická kresba vytváří atmosféru stupňujících se, avšak nedefinovatelných souvislostí mezi záhadnými událostmi, pramenících možná ve strachu ze ztráty blízkého člověka, jenž je známým důvodem dětského strachu ze tmy. Zcela odlišnou estetiku „euromanga“ vnáší do povídkového filmu ilustrátorka a animátorka Marie Caillouová spolu s výtvarníkem a režisérem Romainem Slocombem, které společně fascinuje japonská kultura. Zatímco Caillouová pracuje záměrně s naivitou dívčího světa, Slocomba fascinují šokující a erotické obrazy bondáží a latexu a dívek coby obětí neznámých traumat. Prvky perverze a pedofilie, typické pro japonská manga, jsou v této povídce nahlíženy zcela netypicky z pohledu školačky jako stresující a nezdravé vlivy, jež ústí v noční můry s duchem mrtvého samuraje. Ten může evokovat strach ze svazující tradiční japonské kultury, jež zvláště ženám neposkytuje příliš svobody a v mužích vyvolává potlačované perverze.

Nejen kreslit, ale i prožít

Vrchol povídkového souboru pro mě představují příspěvky Charlese Burnse a dvojice výtvarníků Richarda McGuirea a Michela Piruse, v nichž se pocit strachu pouze nezobrazuje, ale i sugeruje. Burns navazuje na Blutchův freudistický výklad snů, avšak neznámá a potlačovaná sexualita se zde naprosto originálně spojuje se strachem z podivného druhu hmyzu, jejž si malý chlapec ze zvědavosti donese domů. Neznámý hmyz se na léta vytratí, a poté znovu ožije v podobě všepohlcující smyslné dívky. Tato, rozsahem nevelká povídka připomíná kafkovskou animální proměnu člověka v brouka i cronenbergovské napadení těla a jeho zneužití Jiným. Právě u Burnse nejvíce v celém povídkovém souboru vykrystalizovala hororová forma, pracující s náznakem a dávkovaným napětím i s postavou monstra, což je pro tohoto kreslíře typické už v jeho proslulém komiksu Black Hole. Podle estetika Noëla Carrolla zaujímáme k monstrózním stvořením ambivalentní postoje – na jedné straně se jich děsíme, na druhé se s nimi podvědomě identifikujeme, protože nám připomínají naši temnou animální složku. Podobné pocity ambivalence jsou však podle Carrolla důvodem toho, proč se lidé rádi dívají na horory: kromě strachu se objevuje i zvědavost, touha spatřit nebezpečí, o němž víme, že nám reálně nehrozí. Právě napětí mezi skutečným a fiktivním strachem vyvolává pocity katarze. Se známým předpokladem, že čím méně vidíme, tím větší je náš strach i zvědavost, pak pracuje závěrečná povídka výtvarníků Richarda McGuirea a Michela Piruse. Ta skutečně evokuje strach ze tmy, z pouze tušených náznaků a ožívajících přízraků starého potemnělého domu. McGuireova část využívá jako jediná možnosti, jež se zjevně nabízela od počátku: černobílý snímek občas celý ve tmě domu zmizí, bílá ruka tápe na schodišti a ze tmy plátna se vynoří jen bílý pavouk či část postavy. Tma prosákla do samotné podoby snímku, využívající jeho černobílý potenciál podobně, jako tomu bývá v komiksech, jejichž poetikou je celý snímek výrazně ovlivněn. McGuire svou povídkou dokazuje, že vyprávění může stát také na tom, co je skryto za rámem obrazu.

Všechny barvy tmy

Tma z názvu filmu je skloubením všeho nespatřeného, tajemného, temného a nevědomého, co z dětských iracionálních představ prorostlo až do dospělosti. Domýšlení stínů na zdi a tušených obrysů za záclonou či strach z brouků a tajných chodeb v domě je projevem dětské fantazie a iracionality, kterou ještě nehatí logické zákonitosti. Právě spojení skutečnosti a světa pohádek vytváří magický světonázor, typický nejen pro dětské vnímání, ale i pro mytologii. Podobně nezjevná, téměř symbolická podstata je typická i pro animaci, blížící se už kořenem slova k animatismu, víře ve všeobecné oživení přirody. Toto oduševnění světa (dané základem slova animace, tedy anima neboli duše) bývá v animovaných filmech zobrazováno převážně jako cosi roztomilého, dobráckého a v podstatě naivně infantilního (viz i poslední pixarovský snímek Vall-I, který nedávno vstoupil i do našich kin). Ve výrazných autorských dílech, například ve filmech Jana Švankmajera, je však tajný život věcí strašidelný a člověka ohrožuje netušenými možnostmi. Podobně je tomu ve Straších ze tmy, které vycházejí ze symbolické podstaty animace a v nejlepších povídkách cyklu ji využívají pro sugesci iracionálna, které se už vůbec netýká dětského světa.