Program festivalu Febiofest 2007 byl výjimečně zdařilý. Nabídl průřez díly mimořádných osobností, v sekci Novinky světové tvorby přinesl několik klíčových snímků a představil reprezentativní přehled současné maďarské a mexické kinematografie.
Z přehledu tvůrců zařazených do festivalové sekce Kino osobností vyčnívaly dvě nekompromisní a originální individuality, Francouz Bruno Dumont a Maďar Béla Tarr. Diváci měli možnost vidět všechny čtyři dosud natočené Dumontovy fascinující, nezřídka sexuálně explicitní filmy, včetně nejnovějšího snímku Flandry. Z Tarrových symbolistních děl, zachycujících v konstantně pomalém tempu nestabilní světy, do nichž pronikají zlověstní proroci a nadpozemské síly přesahující lidská měřítka, Febiofest představil sedmiapůlhodinové Satanské tango, raný film Rodinné hnízdo či zatím poslední, vrcholné autorovo dílo Werckmeisterovy harmonie (A2 č. 2/2005 a 43/2006).
Nejočekávanějším titulem festivalu byl španělský film Guillerma del Torra Faunův labyrint, který po Iñárrituově Babelu a Cuarónových Potomcích lidí (A2 č. 47/2006) představuje další zásadní dílo, v němž mladý mexický filmař využívá žánrové a komerční postupy k vyjádření hlubšího poselství. Podobně jako v Potomcích lidí je tu svět zobrazen jako nejisté, nebezpečné a zlé místo, v němž se hrdinové pokoušejí nalézt vykoupení. Prolínání drasticky realistických scén se symbolickými prvky je tu vyhroceno v představě mystického labyrintu, plného nadpřirozených příšer. Příběh nepokrytě navazuje na tradici mýtů o zasvěcení, ovšem hrdinčina iniciační pouť má v tomto případě existenciání podobu mezních situací, fyzických prožitků a permanentního ohrožení života. S Potomky lidí a Babelem (A2 č. 8/2007) spojuje Faunův labyrint i sugestivní naléhavost a odvaha vyprávět skutečně „velký“ příběh.
Dalším z vrcholů Febiofestu byl německý snímek režiséra Matthiase Glasnera Svobodná vůle. Hlavní hrdina tohoto zneklidňujícího psychologického dramatu je pachatel několika brutálních znásilnění, který se po devíti letech strávených v nápravném zařízení pokouší znovu zapojit do „normálního“ života. Civilní pojetí filmu dává vyniknout hereckým výkonům, vygradovaným dialogům a znepokojivému vyznění tohoto příběhu o hrůze z vlastního nitra. Ve stínu obou děl pak zůstávají další kvalitní snímky sekce Novinky světové tvorby, jako francouzský film Na jih, zachycující atmosféru umělého ráje na postkoloniálním Haiti sedmdesátých let, či obraz proměnlivého počasí životů partnerské dvojice ve snímku Klima tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana.
Z ostatních sekcí byly bezpochyby nejzajímavější přehlídky současného maďarského a mexického filmu. Dramaturgové obou sekcí se navíc neomezili na pouhé představení nejnovějších titulů, ale sestavili výběr toho nejkvalitnějšího, co zde v poslední době vzniklo. Maďarská sekce představila především tvorbu mladé generace filmařů, například dva celovečerní debuty, které vzbudily velkou pozornost na filmových festivalech – snímek režisérky Ágnes Kocsisové Čerstvý vzduch, který s trpkou nadsázkou zachycuje bezcílné přežívání v banálním světě východoevropského sídliště, a film o dospívání mladíka v koncentračním táboře Člověk bez osudu v režii kameramana Lajose Koltaie. Rozkoší pro znalce byla málo známá komedie Tamara autora Bílých dlaní Szabolcse Hajdua (A2 č. 43/2006). Přehlídka mexické kinematografie též nabídla dvě raná díla pozdějších režijních hvězd – del Torrův artový horor Cronos a Cuarónovu sexuální komedii Jen s tvým partnerem. Sklony k iracionalitě a používání popkulturních motivů a postupů, typické pro tyto filmy, kulminují v bizarním snímku režiséra Carlose Reygadase s nonsensovým názvem Japonsko. Vrcholem této sekce byl však životopisný film Cabeza de Vaca Alvara Núñeze, vyprávějící o španělském conquistadorovi, který se dostane do indiánského zajetí.
Dva výrazné snímky přinesla sekce asijská. Jednalo se o nová díla mezinárodně známých režisérů, Kruhy pod očima Tchajwance Tsai Ming-lianga a Světlo století Thajce Apichatponga Weerasethakula. V obou případech jde o filmové eseje vyjadřující se spíše pomocí symbolických obrazů než řečí. Tsaiův film přitom staví motiv sdílení a vzájemnosti proti myšlence opatrovnické péče, zatímco Weerasethakulovo dílo se věnuje konfliktu přirozeného světa člověka s odlidštěným univerzem strojů. Lidskou práci všetečných dramaturgů festivalu v každém případě bude stát za to sledovat i v příštím roce.
Autor je přispěvatel serveru nomenomen.cz.