Co má společného Člověk v tísni a jezuité? Oba spolky pomáhají potřebným, oba pracují s místními komunitami v chudých zemích, oba se snaží své „klienty“ naučit, jak najít východisko z krizové situace. Oba využívají „misionáře“, nadšence, kteří se z různých důvodů vydávají do krizových oblastí, aby tam šířili svoji představu víry. U jezuitů to bylo křesťanství se všemi svými hodnotami. U Člověka v tísni jde o cosi jako princip občanské solidarity.
Zatím u nás neexistují průzkumy, které by zjišťovaly motivaci lidí odjíždějících pomáhat: z nahodilých rozhovorů ale vyplývá, že dnes jde u velké části z nich o touhu poznat svět, vidět nové věci, získat zkušenosti. Na rozdíl od jezuitů můžou počítat s tím, že si vydělají nějaké peníze – vzhledem k minimálním výdajům se dá ušetřit dvacet až čtyřicet tisíc měsíčně. Stejně jako jezuité dnes české nevládky řeší i to, jak se o své misionáře postarat po návratu. Zatímco jezuité si vytvořili propracovaný systém, který dával řeholníkům-misionářům doživotní jistoty, u novodobých humanitárních organizací se v posledních letech spíše přirozeně než z plánovitého úmyslu vytvořil přístup, kdy se osvědčení pracovníci nechávají opakovaně najímat, a dokud je to nepřestane bavit nebo jim zdraví dovolí, rotují po misích na celém světě.
Polovina chce ven znova
„V případě jezuitů, ale i dominikánů nebo františkánů to byly organizačně velmi náročné akce. Vypravit loď, sehnat lidi, peníze,“ říká církevní historik Jaroslav Šebek. Do divokých, neprobádaných krajů vyjížděli většinou řeholníci kovaní několika lety pobytu v klášteře, výjimečně kněží mimo řád. Poslání misijníka bylo na celý život, bohužel i proto, že v rizikovém prostředí dlouho nepřežil. Buď ho sklátily nemoci, nebo domorodci. Kdo se ale dočkal konce svého poslaní, o toho se řád postaral a mohl v klidu dožít v klášteře ve své původní vlasti.
Dnešní humanitární organizace žádné klášterní rezervy nemají. Charakter profesí se ale od 18. století příliš nezměnil, stejně jako tehdy jsou potřeba rázní a komunikativní manažeři se smyslem pro dobrodružství, nebo pedagogové či technici, ovládající pokud možno co nejvíce jazyků. Skutečná esa se ale o tuto práci nehlásí, a tak se většinou hledá kompromis: více či méně schopný člověk, ochotný odjet na půl druhého roku za nepříliš vysoký plat zachraňovat svět. Samostatnou kapitolou pak jsou specializované profese, například stavební inženýři nebo lékaři. S problémy sehnat lidi se potýká každá z nevládních organizací ve světě i v Česku. Organizace Člověk v tísni kvůli tomu zřídila funkci personalisty, který shromažďuje životopisy a vybírá vhodné adepty. Ochotných (a všeho schopných) je dost, statistiky českých humanitárních organizací vypovídají o tom, že výběrem projde přibližně jeden z dvaceti zájemců.
Jak to vypadá? Každá organizace si ho dělá po svém, hlavně požaduje manažerské schopnosti, jazyk (angličtinu a místní; v českých podmínkách je výhodou ruština) a psychickou odolnost. Pro Českou katolickou charitu je dělají armádní psychologové podle vojenských kritérií. Člověk v tísni pořádá třídenní soustředění, kde adepty vytřídí mimo jiné i při bojových hrách, jako například pátrání po šéfovi mise, kterého unesli povstalci.
Tyto věci ovšem nemusí absolvovat ti, kdo už na nějaké misi byli. Právě předchozí zkušenosti mají při výběru zásadní váhu, a tady se už dostáváme k současné podobě misionářství. „Asi dva měsíce před koncem se každého ptáme, jestli chce dál pokračovat. Pokud ano, už pro něj hledáme místo,“ říká personalistka organizace Člověk v tísni Iva Poliačiková. O další práci v zahraničí projeví zájem zhruba polovina lidí, problém je, že se ji nedaří sehnat hned. „Musí si dát pár měsíců distanc, než se něco najde,“ říká Poliačiková.
Pokud má zdravotní problémy, Člověk v tísni doporučí lékaře. Když zmešká daně, je k dispozici daňový poradce, v mezidobí ale nemůže počítat s platem. Veteráni tak v mnoha případech raději volí odjezd na další misi, organizace po osvědčených lidech sáhne s radostí. V Česku se za několik let intenzivní humanitární činnosti vytvořila skupinka asi deseti až dvaceti lidí, kteří točí mise pravidelně, v některých případech i s partnery a dětmi. Jiní začali v zemích třetího světa pracovat pro mezinárodní organizace, jako OSN, EU či OBSE. Zajímavé bude sledovat, kolik jich vydrží, zda se i v Česku vytváří skupina „profesionálních humanitárců“.
Pomoz si, jak umíš
„Seženeme místo i tomu, kdo chce zůstat v pražském ústředí,“ říká Poliačiková. Několik lidí se chytilo v oddělení humanitární a rozvojové spolupráce. Pracují jako takzvaní desk officeři, tedy koordinátoři misí z Česka, mají za úkol dolaďovat projekty, komunikovat z českými donory a zajišťovat pro mise veškerý servis. Bývalí misijníci pracují také pro sekci lidských práv, dokumentární festival Jeden svět a v jednom případě i pro pedagogické programy Varianty. „Zájem o Prahu ale moc velký není, lidi jdou raději jinam,“ dodává Poliačiková. Důvod je prostý – peníze. V ústředí se nástupní plat pohybuje kolem dvaceti tisíc, ve většině případů méně, než by si navrátilci vydělali ve své profesi jinde.
„Každému, kdo venku pracoval dobře, nabídneme místo doma. Ale oproti jiným nevládkám je naše česká struktura hodně početná, takže míst máme dost,“ říká Jakub Dvořáček z České katolické charity. Podle něj ale není o uplatnění doma velký zájem, z podobných důvodů jako u Člověka tísni: nízké platy a navíc nepříliš zajímavá práce.
Před pěti, ale ještě třemi lety přitom taková starost samozřejmostí nebyla. Nástupní a výpovědní datum se zpravidla krylo s daty výjezdu. Člověk ze sebe sice vydal maximální výkon, co bude potom, sice vedení organizace zajímalo, systém by se v tom ale hledal jen velmi těžko. „Reagovali jsme tak na připomínky, že se o navrátilce nestaráme,“ dodává Poliačiková.
Přitom u zahraničních organizací není taková starostlivost zdaleka obvyklá. „Bereme dobrovolníky na tří-, šesti- nebo devítiměsíční kontrakty. Pak se jich ptáme, jestli mají zájem pokračovat. Co dělají mezi tím, záleží na nich, my je neplatíme,“ říká Lubica Ďuricová z české pobočky mezinárodní organizace Lékaři bez hranic (MSF). Pokud chtějí získat místo v ústředí, musí absolvovat standardní výběrové řízení. Zkušenost z venku tu může být výhodou, žádné jiné úlevy ale nepřicházejí v úvahu. Kancelář, která je odnoží rakouské buňky MSF, tu je hlavně kvůli náborů personálu, i tak prestižní značka jako MSF se totiž potýká s nedostatkem lékařů, zdravotníků i logistiků.
„Není to ideální, ale práce venku je zajímavá,“ říká lékař Oliver Šafránek, který pro MSF léčil tuberkulózu v Africe i Střední Asii. Mladý internista se sice dostane k zajímavým případům, jeho faktická praxe ale stojí. V českých podmínkách využije znalost lepry nebo afrických kožních parazitů opravdu jen výjimečně. Málokterý lékař tak dokáže jezdit po misích víc než pět let.
Systémem „kontrakt a na shledanou příště“ pracují na západ od našich hranic téměř všechny nevládní organizace. Francouzská katolická charita či Mezinárodní červený kříž zase téměř z poloviny využívají dobrovolníky, kterým dávají jen kapesné. Zájem přesto daleko převyšuje nabídku dobrovolnických míst. Lidi, kteří se o práci ucházejí, lze rozdělit do několika kategorií: padesátníci toužící po změně, nadšení absolventi škol, vysloužilí vojáci (i veteráni cizinecké legie), zdravotníci se zájmem o dobrodružství, náboženští aktivisté… Jednu z početných skupin tvoří věční veteráni, protloukající od kontraktu ke kontraktu. Produkt moderního misionářství, bez kterého se ale mezinárodní organizace těžko obejdou.
Autor je reportér České televize.