Templářská tragédie

Málo událostí středověkých dějin se proměnilo v mýtus tak fascinující jako existence templářského řádu a okolnosti jeho zániku. V příběhu společenství Templu se soustředily ingredience, které zaujaly akademiky i tvůrce pseudovědeckých pojednání či laciných literárních a filmových zpracování: tajemství, výpravy do Svaté země, obvinění z kacířství, inkviziční proces. Reflexe templářské tragédie proto často vycházejí spíše z fantaskního vrstvení absurdních hypotéz (například Objevení Grálu J. a P. Fiebagových) než z analýzy faktů.

Nejen finanční krize byla vinna

Tím spíš je třeba ocenit knihu historika Malcolma Barbera Proces s templáři, jež se podobných obskurností vyvarovala a nabízí sofistikovaný pohled na zničení Templu, vycházející z pečlivé analýzy dobových archivních materiálů. Ty zahrnují především záznamy z výslechů obžalovaných templářů, ale také buly a výnosy papeže Klementa V. či korespondenci mezi iniciátorem zatýkání, francouzským králem Filipem IV., a papežským stolcem. Pro pochopení složitého, sedm let se vlekoucího templářského procesu a úloh, jaké v něm sehrály královský dvůr a církev, se Barber v první čtvrtině knihy zaměřuje na spory kapetovské dynastie s oslabenou autoritou papežství. Předpokládá, že krokům proti Templu předcházel mocenský boj teokraticky zaměřené linie kapetovců, opírajících se o autoritu Ludvíka IX., s papežským stolcem, především Bonifácem VIII. Za podstatný důvod likvidace řádu však považuje neutěšené finanční poměry země, jimž chtěl Filip čelit konfiskací templářského majetku.

Vedle tradičního akcentování templářského bankovního systému a z něho vyplývajícího bohatství jako záminky pro proces však autor přihlíží i k psychologickým pohnutkám krále, který navzdory finanční krizi zůstával dědicem ludvíkovského odkazu. Možnost hájit křesťanství explicitním zásahem proti templářskému kacířství mohla nejen výrazně přispět k Filipovu mocenskému vítězství nad Klementem V., ale především jej potvrdit jako držitele křesťanských hodnot v čase skomírajícího papežství i ztrát pozic na Blízkém východě. Jak si Barber správně všímá, očekávání apokalypsy, související s krizí duchovenstva (jež v českých zemích později vedlo až k husitskému mesianismu), bylo součástí dobové atmosféry. Představa o šířícím se kacířství získala v případě templářů jasnou podobu: dle autora templářský proces nelze zredukovat na materiální zájmy královského dvora či slabost papežského stolce; zničení Templu je výsledkem klimatu doby, na niž Barber pohlíží jako na „středověkou tragédii, v níž společnost, neboť vytvořila okolnosti, které vládě Filipa IV. umožnily jednat způsobem, jímž jednala, zlikvidovala život řádu, který kdysi hrdě založila“.

Co si asi myslel?

Barber sleduje templářský proces v jeho chronologickém vývoji, na základě analýzy archiválií rekonstruuje složitou síť vztahů zúčastněných, proměny jejich zájmů a nebojí se ani naznačit možné duševní nastavení předních aktérů. Nelze však hovořit o samoúčelném psychologizování, autor vyvozuje své závěry v souvislosti s proměnami postojů zúčastněných a přihlíží i k jejich zájmům, jež bezprostředně s procesem nesouvisely. Pro úplnost se Barber zastavuje – byť jen ve zkratce – u podobných procesů, které se v souvislosti s francouzskými událostmi rozeběhly i na dalších královských dvorech Evropy.

Vedle obsahové stránky oceňuji i jazykovou kultivovanost autora a s tím i práci překladatele. Text, zatížený množstvím detailů a analýz, zůstává čtivý, psaný lehkou formou nepostrádající nadhled. Řada pasáží tíhne místy k beletristickému zpracování, k akcentování příběhu nad schematickým uspořádáním faktů: na fundovanosti zpracovaného tématu to neubírá, spíše naopak.

Autor je literární komparatista.