Red Road

Život v ulicích skotského Glasgow může být soukromou záležitostí lidí, kteří jej žijí, snad jen v jejich bláhové nevědomosti. Ve skutečnosti je každý z nich pod neustálým dohledem bezpečnostního kamerového systému CCTV. Kanceláře s desítkami televizních obrazovek mohou být prostorem ve znamení nudného stereotypu, stejně jako rajským příbytkem pro lačného voyeura. V jedné z nich se divák seznámí s Jackie (Kate Dickieová), ke které se jednoho dne skrze neostrý obraz vrátí bolest. Muž, jehož neměla už nikdy spatřit, vstoupil opět do jejího života. Nebo to byla ona, kdo si jej do života vpustil?

Vypravěčovo mlčení

Fabule snímku je prosta nápaditosti, ba je až pohříchu neoriginální. Žena ve středních letech vinou tragické nehody přijde o svoji rodinu a osud její ještě nezacelené, přesto již časem otupené rány otevře konfrontací s původcem její bolesti. Vnitřní boj o to, zda se mstít či odpustit, je nasnadě. Téma je to odvěké, v intencích příběhu Red Road ovšem nijak nově uchopené. Jednoduchá variace na téma odpuštění je však scénářem až do téměř samotného konce filmu úzkostlivě skrývána: implikovaný autor díla jako by nám nechtěl nic prozradit. Postavu Jackie zasazuje pouze do kulis prostředí. Místnosti plné obrazovek, skrze něž lze vidět svět „tam venku“ (nehostinné, zašedlé ulice Glasgow a epicentrum příběhu, gigantický věžák – ubytovna pro bývalé vězně). Divákovi není poskytnuta žádná informace o hrdince; její stáří tipujeme na střední věk, chybějící (či narušené?) rodinné zázemí pouze odhadujeme. Úvodní záběry nás znejistí, zda Jackie, zaujatě sledující lidi na obrazovkách, nepatří mezi voyeury, či zda prostě ráda žije životy druhých. Při sledování obrazovek se usmívá, je napjatá, soustředěná.

Nejasná expozice končí po patnácti minutách, kdy kamera zdůrazní Jackiiny vyděšené oči. Na jedné z obrazovek spatří tvář muže, kterého poté začíná pomocí bezpečnostních kamer sledovat. Vodítkem nám je pouze novinový titulek, který nám k tváři neznámého muže podsouvá informaci, že byl kdysi odsouzen na deset let vězení. Útržkovité dialogy čas od času přinesou další možné cesty k nalezení klíče k fabuli (například fakt, že muž se jmenuje Clyde a byl z vězení propuštěn za dobré chování dříve). Z toho, co nám předkládá implikovaný autor, cítíme Jackiinu snahu dostat Clydea zpět do vězení. Ale proč?

Syžet filmu využívá prostoty děje ve svůj prospěch, Arnoldová tak z dramatu buduje thriller. Je si vědoma, kdy může „upustit“ další informaci a kdy pouze naznačovat, respektive znejisťovat. Jelikož záběry jsou v neustálém sepětí s hlavní postavou Jackie, navozují dojem subjektivního úhlu pohledu. Ztotožnění diváka s Jackie však není zcela možné, neboť jako odcizující prvek působí fakt, že divák toho o ní ví velmi málo a nezná konkrétní motivy jejího jednání. Tato oscilace mezi ztotožněním a nezúčastněním se stává dalším faktorem, který posiluje napětí snímku.

Kořeny stylu

Před dvanácti lety se pod manifest Dogma95 podepsali například režiséři Lars von Trier a Thomas Vinterberg. Ustanovili tím pravidla, která měla vést k jakémusi „očištění“ filmu, návratu k jednoduchosti. Na seznam více než padesáti snímků, vycházejících z Dogmy, navazuje i Andrea Arnoldová, byť s přísnými dogmaty nakládá poměrně volně. Skloubením formální prostoty manifestu s výše zmiňovaným syžetem (a fabulí) se filmařka pohybuje již v rovině jednoho z filmových žánrů (thriller), čímž jedno z pravidel („Žánrové filmy nejsou akceptovatelné“) nabourává. Jednoduchost se mění v cíleně strukturovaný děj. V manifestu najdeme i tuto pasáž: „…přísahám, že se zdržím toho, abych vytvořil ,dílo‘, neboť okamžik považuji za důležitější než celek…“ Z režijního a scenáristického přístupu Arnoldové však inklinaci k vytvoření „díla“ vycítit lze. V porovnání s Vinterbergovou Rodinnou oslavou, prvním opusem v duchu Dogmy95, je zachycení okamžiku v Red Road přehlušeno zřetelnou promyšleností a manipulativně chtěným budováním divákova napětí.

Jako by autorka přistupovala k manifestu z opa čné strany. Zatímco v Rodinné oslavě byla forma díla absolutně podřízena silnému momentu, který se před divákem odehrával (téměř jako záznam skutečnosti), Arnoldová využívá dílčích tezí Dogmy95 pouze pro ozvláštnění formy, která s jejím syžetem vede k umocnění příběhu. Kamera zde není tím, co se podřizuje akci; daleko více je dbáno na její estetickou funkci. Dokladem toho budiž například scéna tance na večírku v Clydeově pokoji, která více než výpovědní hodnotou oplývá hodnotou estetickou: využívá barevného tónování, kombinace ostrých a rozostřených záběrů. Kompozicemi detailů Jackie a Clydea a jejich montáží do rytmu hudby de facto popírá ducha Dogmy95 a jeho podřízení se skutečnosti a pravdě.

Kde končí dogma

Slabinu filmu Red Road vidím rovněž v jeho rozkolísanosti. Děj, jak už bylo naznačeno výše, je natolik jednoduchý a nepůvodní, že přes všechnu snahu působí po chvíli dosti předvídatelně. Syžetem se autorka snaží budit především napětí, a je tak v rozkolu s příběhem – odpuštění nakonec ztrácí sílu a vyznívá pouze jako jakési morální vyústění detektivní linie. Vzniká tak nevyvážený hybrid, který je obyčejným, realisticky pojatým dramatem (thrillerem), odívajícím se do „artového“ obleku s dobře prodejnou značkou Dogma95. Kdyby se filmařka nebála uchopit prostou fabuli zcela neestetizovanými vyjadřovacími prostředky a bez dramaturgické hry s budováním napětí, poukázala by na všednost duševního (a duchovního) konfliktu ústředních postav. Právě ona všednost, a tedy fakt, že to, co se přihodilo v životě Jackie, se stává a bude stávat lidem v našem okolí, je přece samo o sobě velmi silnou látkou pro film (vzpomeňme v této souvislosti třeba výtečné snímky bratří Dardenneových).

Arnoldová si toho snad ani nebyla vědoma, nebo se jen jednoduše nechala unést možností udělat z nosné látky vizuálně a dramaticky přitažlivé dílo. Doporučením jí mohlo být prohlášení z manifestu: „Mým nejvyšším cílem je vydolovat ze svých postav a prostředí pravdu. Přísahám, že se o to budu snažit všemi dostupnými prostředky a na úkor dobrého vkusu a estetických úvah. Tímto skládám svůj slib cudnosti.“

Autor je posluchač katedry divadelních, filmových a mediálních studií na UP v Olomouci.