V rámci diskuse o faktorech, které určují zahraniční politiku USA, přinášíme reakci autora, který varuje před přeceňováním židovských lobby. Nařčení z tajného spolčení vlivných Židů je podle něj součástí nejnebezpečnějších tradic moderního antisemitismu.
Článek Lukáše Kantora (Kdo řídí americkou diplomacii, A2 č. 14/2007) tvrdí, že americkou diplomacii a zahraniční politiku Spojených států obecně řídí do velké míry Židé. Zatímco marxisté nahlíželi na Židy jako na ztělesnění kapitalismu a narušitele třídní rovnosti, dnes je část levice přesvědčena, že Židé stojí v cestě správnému vývoji ve světové politice. Židé jsou podle nich zodpovědní za setrvání americké hegemonie na globální úrovni a sionismus je viděn jako kauzální faktor antisemitismu spíše než jako opravdová židovská odpověď na něj. Stejně jako v duchu tradiční protižidovské zášti se i její levicová verze vyznačuje hlubokým nepřátelstvím vůči autonomnímu Židovi. „Dobří“ Židé jsou asimilovaní a neviditelní, smíření s tím, že je jim právo na sebeurčení odepřeno, zatímco u jiných národů je oslavováno. Tento přístup prosazoval mimo jiné už státní aparát Sovětského svazu a dodnes se s ním v různých variacích ztotožňují někteří levicoví a liberální politici, novináři i akademici. V článku zmíněná studie o izraelské lobby od autorů Mearsheimera a Walta právě proto žádné zásadní „otázky“ neotvírá, nýbrž pouze přebírá argumenty, které existují po desetiletí (a staletí), a zmiňuje další, jež se objevily v posledních letech. Inovací je nanejvýš deklarativní forma a pečlivá selekce vyhovujících „tvrdých fakt“.
Hráz proti SSSR
Oba profesoři ve své práci tvrdí, že vztahy s Izraelem byly vždy hlavním bodem americké blízkovýchodní politiky. Už tato teze je ale ve své podstatě mylná. Středem zájmu byl a zůstává přístup ke zdrojům ropy, a to jak pro Spojené státy samotné, tak i pro globální ekonomiku. Podpora Izraele ze strany USA zesílila v šedesátých letech, až když bylo zřejmé, že Izrael není jen jedinou demokracií na Blízkém východě, ale také spojencem Západu ve studené válce. V roce 1967 se Izrael ukázal jako nejsilnější a nejefektivnější hráz proti sovětskému pronikání na Blízký východ, protože dokázal porazit všechny tamější kombinace klientů Sovětského svazu na vlastní pěst, tváří v tvář jejich nepokrytě exterminačním plánům. To byl důvod, proč kromě liberálů, kteří židovský stát podporovali bezprostředně po holocaustu, Izrael podpořil i konzervativní vojenský establishment. Rozhodující roli zde nehrál vliv izraelské lobby ani 5 milionů Židů v zemi čítající 300 milionů obyvatel, nýbrž vyhodnocení národních zájmů americkými vládnoucími vrstvami, které byly z drtivé většiny nežidovské. A to dávno předtím, než se křesťanský fundamentalismus stal v republikánské straně směrodatným faktorem. Aliance obou států má dnes pro Ameriku ze strategického hlediska nadále velkou váhu, jelikož Izrael vojensky dominuje důležitému regionu a je zasvěcen do doktríny, metodologie i výzvědných schopností radikálních blízkovýchodních režimů a teroristických organizací.
Lukáš Kantor v souvislosti se studií upozorňuje čtenáře, jak důležité je v dnešní situaci pochopit motivaci americké zahraniční politiky. Je proto na místě dát tomuto naléhání konkrétní podobu. Autoři Mearsheimer a Walt totiž zastávají názor, že izraelská lobby vehnala Spojené státy do války v Iráku. Toto tvrzení je směšné. Poradci prezidenta Bushe i architekti války v Iráku byli Nežidé Cheney, Rumsfeld, Powell a Riceová, společně se zcela nežidovským armádním velením. Někteří z největších obhájců Izraele na Capitol Hillu se řadili mezi nejhlasitější odpůrce americké invaze v Iráku. Kvůli irácké válce dnes čelí Izrael daleko většímu nebezpečí než v posledních deseti letech vlády Saddámova režimu, což bylo izraelským předákům známé již před invazí. Ano, je pravda, že neokonzervativci, kteří válce v Iráku holdovali, zároveň podporovali pravicovou izraelskou vládu. Titíž lidé ovšem byli po dlouhá léta i příznivci pravicových vlád v Latinské Americe či jihovýchodní Asii, ve stejné víře, že takové aliance posílí americkou hegemonii. Republikáni s židovským původem, jejichž jména jsou ve studii opakovaně zdůrazňována, měli signifikantní vliv již při nátlaku na Clintonovu administrativu intervenovat v Bosně a Kosovu, což jsou regiony s nejstaršími a největšími evropskými muslimskými menšinami; jsou bez ropy a jsou mimo sféru zájmu Izraele. Ariel Šaron se proti této intervenci USA stavěl veřejně. Židovští i nežidovští neokonzervativci ovšem prosazovali zájmy americké, a proto ze strategických důvodů vojenský zásah na Balkáně podpořili. To platí i v případě irácké intervence. Americké strategické zájmy v Perském zálivu, oblasti s největšími známými zásobami ropy, se datují již v době před vznikem státu Izrael. Konkrétně vztahy se Saúdskou Arábií jsou pro Spojené Státy klíčové už od třicátých let minulého století.
Sympatie a sdílení hodnot
V Mearsheimerově a Waltově světě je sdílení demokratických hodnot bezpředmětné a vzájemné sympatie obyvatel Izraele a Spojených států, potvrzované v jednom průzkumu veřejného mínění za druhým, nepodstatné. Výhody vyplývající ze spojenectví s nejvynalézavějším, nejdemokratičtějším a nejmocnějším státem na Blízkém východě, který ještě k tomu k Americe vzhlíží s obdivem, jsou s lehkou myslí ignorovány. Oproti tomu spojenectví se zpátečnickými, nerozhodnými a slabými státy v regionu, které v jádru Ameriku považují za svého nepřítele, autoři studie hodnotí jako lepší alternativu. Jejich zpochybňování izraelské demokracie vyvracejí „tvrdá fakta“, jako 1,3 milionů nežidovských občanů Izraele, volební právo pro všechny včetně arabských žen, zastoupení arabských politiků v politice, legislativě i veřejném životě, arabština jako druhý oficiální jazyk státu, stovky arabských škol v zemi oproti jedné v době kolem založení Izraele či zproštění branné služby pro arabskou populaci Izraele.
Nedostatky teze o nadměrném vlivu izraelské lobby odhaluje i mylný předpoklad, že proizraelské skupiny automaticky podporují izraelskou vládu (zdaleka ne všechny) a většina amerických Židů volí republikány (právě naopak). Síla lobby sama o sobě je následkem důležitosti americko-izraelských vztahů o mnoho více, než jsou americko-izraelské vztahy výsledkem jejího vlivu.
Oba autoři by měli s panem Kantorem zaměřit hledáček spíše k blízkovýchodní ropě, na níž je Amerika stále více závislá. Vzhledem k obrovskému proudu petrodolarů představují olejářská lobby a vztahy s ropnými státy (podporujícími terorismus) daleko pádnější cíl investigace než partnerství s Izraelem. Zatímco roční rozpočet lobbistické organizace AIPAC, čítající 40 milionů dolarů, budí pozornost, stejnou částku loni věnoval bez většího povyku saúdský princ Walid Bin Talal dvěma americkým univerzitám na zbudování islámských center. A jedna z nich byla Harvardova, na níž působí autor citované studie.
Autor studuje právo v Pasově.