Essl Award

Karlheinz Essl, vídeňský podnikatel, vlastnící evropskou síť obchodů bauMax, a především horlivý sběratel umění, pro svou sbírku zbudoval moderní veřejné muzeum nedaleko Vídně. Najdeme tam díla hvězd, jako například Gerharda Richtera, Marie Lassnigové, Nam June Paika, Sigmara Polkeho, Gilberta & George, Jannise Kounellise, zkrátka celou abecedu poválečných dějin umění.

Essl založil tuto cenu cíleně pro pět postkomunistických zemí, v nichž pochopitelně jeho firma působí. Nominace deseti umělců se odehrává na akademiích výtvarných umění v Česku, Chorvatsku, Slovinsku, Slovensku a Maďarsku. Cena se uděluje jednou za dva roky a v předchozím, prvním ročníku ji získala Kateřina Šedá, shodou okolností také držitelka jediného českého ocenění pro mladé umělce – Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Šéfem mezinárodní poroty je kurátor a ředitel kasselského Fridericiana René Block, za každou zemi v ní figuruje jeden zástupce (Jiří Ševčík za Česko) a nechybějí v ní ani sběratelé manželé Esslovi. Zajímavé je, že porotci hodnotí práce zaslané po internetu, nevidí je tudíž v reálném prostředí. Během dubna probíhají postupně ve všech zemích v akademiích výstavy nominovaných a předávání hlavní ceny a čestného uznání v hodnotě 4000, respektive 3000 eur. Dodejme, že nejde o poukázky do bauMaxu. V prosinci proběhne výstava všech vítězů v Essl Museu a bude k ní vydán katalog.

Lokální příslušnost

Vítězem v české soutěži se letos stal Tomáš Džadoň z ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody. Výsledek byl pro mnohé možná překvapivý, protože mezi nominovanými byli tvůrci už mediálně známější, jako Dominik Lang, Silvina Arismendi, Eva Jiřička, Jakub Nepraš (získal čestné uznání) a Eva Koťátková (její práce se porotě zalíbily natolik, že byla přizvána k hlavní výstavě).

Tomáš Džadoň kráčí ve šlépějích svého učitele. Zabývá se „stavbami“ v různých prostorech a konfrontací toho, co je vně a uvnitř, relativizací navyklých pohledů na prostory, na nichž se jako diváci či obyvatelé podílíme; zaměřuje se na regionální stigmata, určující kulturu našich veřejných míst. Projektuje roubené stavby na střechy paneláků nebo roubené karavany, ale i stavení, kde se trámy otáčejí za vstupujícím, tedy vnějšek se mění v interiér. Příhoda to komentuje tak, že jeho student už je o krok dál než on: „Já jsem ukazoval přiznané vnitřky, on už ne.“ Příhoda je známý svými monumentálními objekty, které z vnější strany cosi simulovaly (například vodní hladinu), ale uvnitř přiznávaly technickou konstrukci.

Na současné výstavě, konající se v budově nové galerie Akademie ve Stromovce, se Tomáš Džadoň prezentuje skříní, jejíž část je poskládaná v roubeném stylu, a „vydesignovaným“ bílým objektem, který předstírá minimalistický koncept, z něhož se ale při bližším kontaktu line pach slaniny. Nenápadný Slovák, který cenu evidentně nečekal, byl spokojen: „Výhra je úžasná, končím školu, takže se mi peníze hodí na dokončení diplomové práce – rád bych zrealizoval Tradiční karavan.“

Svou tvorbu sám charakterizuje jako cestu mezi současností a blízkou minulostí, bez zbytečného sentimentu nebo romantické víry v to, že umění může změnit svět. „Zásadní je pro moji práci lokální kontext. Myslím si, že není třeba se ho zbavovat, může být zajímavý i pro někoho, kdo ho nezná. Takže používám domácí slaninu vyuzenou mou babičkou, roubenou architekturu z podtatranského prostředí. Přemýšlím o chybách, které se staly – jako například socialistická zástavba pod Tatrami –, a výtvarné umění mi poskytuje prostor, jak se s tím vyrovnat.“ Víme tedy, odkud letošní laureát pochází a co ho v tvorbě inspiruje, a můžeme (i zásluhou Esslovy ceny) sledovat, jak si dál povede v centrech kulturního dění. Snad jej ocenění zviditelní: dosud jsme jeho díla na žádné výstavě neměli možnost vidět. A v televizi už vůbec ne.

Autorka je výtvarná kritička.