Kultura s Dvojkou za pět

Podobně jako některé další kulturní pořady naší veřejnoprávní televize se i kulturnězpravodajská Kultura s Dvojkou dá nejlépe charakterizovat jako z nouze ctnost. Divák – a nechci psát náročnější, protože normální – by nad tím mohl mávnout rukou a prostě se nedívat. A on to také dělá. Průzkumy mediálního trhu však naznačují, jak veřejnoprávní televize vedle soukromých stanic postupně ztrácí sledovanost: ještě před deseti lety na tom byla ČT 1 lépe než Prima, nyní jsou téměř vyrovnané, ČT 2 měla v nejlepších letech (2006) 9,5procentní podíl na sledovanosti, nyní má necelých šest a vykazuje největší pokles divácké pozornosti. Jenže veřejnoprávní médium by mělo být nejmocnější složkou kulturní osvěty, a nikoliv důvodem skepse a beznaděje. I proto je třeba problémy jeho pořadu konkrétně pojmenovat.

Neaktuálnost

Hlavní prioritou uměleckého průvodce Kultura s Dvojkou by měla být aktuálnost. Koncept tří delších zpráv s jedním živým rozhovorem ale nemůže splnit požadavek na rychlý a pestrý přehled o kulturním dění a podobá se tak všemu možnému, jen ne zpravodajství. V lepším případě se dozvíme po dlouhé srdceryvné reportáži s nesmyslným hudebním podkresem, že výstava právě končí (například u pražských velkých výstav Václava Boštíka a ze sbírek rakouské Albertiny). V horším případě jsme pak informováni, že publikace Česká fotografie 20. století vyšla v roce 2010, ale nedozvíme se, kdo ji vydal a proč je tuto informaci vhodné servírovat divákovi dnes. V lednu pořad přináší zprávu o divadelním festivalu, který se konal v prosinci minulého roku. Anoncovaná akce Adoptuj si svůj rukopis na podporu výroby kopií starých knih začala již v roce 2005. Někdy je ovšem ve snaze o aktuálnost naopak příliš napřed. Divák se tak dozví, že včera padla poslední klapka a film Poupata (v koprodukci s ČT) uvidíme na konci roku 2012. U zpravodajství nejsou pro diváka ani tak důležité informace, kdo je autorem reportáže a kdo drží kameru, jako spíš kde a kdy se co koná, kdo knihu vydal, kde lze co najít. Data se písemně na ploše objeví pouze v případě, že akce se koná zítra nebo pozítří či v nejbližším termínu končí, výjimečně pak nějaká data následujícího měsíce. Je ovšem naprosto jisté, že na koncert slavných barytonistů se divák ten samý večer určitě nedostane, protože je prostě vyprodaný, anebo nestihne začátek.

Žánrový nepoměr

Četnost, s níž se pořad věnuje jednotlivým žánrům, evidentně odpovídá aktivitě jednotlivých redaktorů či spolupracovníků. Nejpilnější jsou ti od vážné muziky a divadla. Někdy je zase patrné, že klíčovým kritériem zařazení zprávy je výše pojištění výstavy (výstava Modiglianiho kritizovaná odborníkem v recenzi v Lidových novinách) nebo přítomnost prezidenta Klause (na slavnostním otevření zrekonstruovaného Filosofického sálu Strahovské knihovny vloni v květnu). Bezkonkurenčně (alespoň v průběhu ledna) největší pozornost byla v pořadu věnována angažmá pěveckých hvězd v operách.

Recyklace

Masochistický divák, který by se pečlivě věnoval veškerému zpravodajství České televize, zjistí, že řada reportáží je tvořena ze zbytků obrazových materiálů z jiných pořadů. Jednou pořízené záběry se tak dají v různých časových a programových pásmech podržet na obrazovce celý týden. Zajímavé je, že recykláty nepatří obvykle k těm opravdu kulturním megaudálostem, kde by se jejích nadužití dalo ještě pochopit (například nové obsazení zpěvaček v Mozartově opeře Idomeneo).

Neadekvátní forma

Žánrový poměr nabídek vychází vstříc spíše staršímu a konzervativnímu divákovi. Jako by to za autory pořadu vyjádřil v jedné z prvních reportáží Jiří Pokorný, šéf baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, když prohlásil, že kulturně hodnotné je to, co divák sám nedokáže, a jen cesta zpátky k tradicím je cestou k duchovní kultuře. Do aktuálních zpráv televize zařazuje například i výročí narození významné kulturní osobnosti – Friedricha Dürrenmatta či Zdeňka Jirotky, k čemuž použije vlastní archivy (zbytky z Kalendária?), nebo čtení Josefa Kroutvora z jeho vlastní knížky Malá vánoční četba (6. ledna; vydaná vloni). Nevýrazné a nudné natáčecí studio se dvěma po týdnu se střídajícími moderátory mluvícími na několik kamer, statické rozhovory v interiéru i tradiční unylé reportáže z terénu, u nichž máte pocit, že trvají dvojnásobně dlouho a nikdo nic skutečně zajímavého neříká, jen zvýrazňují tvůrčí impotenci veřejnoprávního média. Jejím vrcholem je pak téměř pětiminutový studiový rozhovor s šéfdramaturgem pořadu Ondřejem Šrámkem o divadelní hře v Olomouci, odvysílaný bez jediné obrazové ukázky z představení.

Reklama

Zprávy mají charakter takzvaného kladného doporučení. Česká televize se tak vzdává možnosti kontroverze a kritického přístupu, a jak si všiml ve svém článku o tomto pořadu týdeník Respekt (Dvojka něčeho lepšího, 31. 1. 2011), oslovení aktéři odpovídají, jak je všechno úžasné, protože nechtějí promarnit jedinečnou příležitost udělat si reklamu. Samozřejmě, že kulturní reportáže nejsou proloženy oznámením o tom, že právě sledujeme reklamu. Přesto v nich televize okamžitě prodá každou svou spoluúčast na různých projektech (i kdyby s víc než ročním předstihem jako film Poupata), podobně jako přímo své vlastní pořady (Inventura Febia). Vzhledem k počtu tří pseudoaktualit denně jde o čistou tyranii televizního PR. Na kulturní akce o víkendu, kdy se pořad nevysílá, nás již ve čtvrtek upozorňuje pozvaný host, kulturní figura. Někdy se však jeho tipy také podobají reklamě; fotograf Antonín Kratochvíl diváky zve na svou vlastní výstavu, umělec Jiří David, který neodmítne žádnou účast v televizi, v zapálené angažovanosti posílá lidi do galerií, které mají o víkendu zavřeno. Nový pořad, u něhož není jasné, kdo přesně za jeho spáchání a provoz zodpovídá, je tedy jen další levnou vycpávkou „jiného prostoru“ a odškrtnutou kolonkou v inovačních úkolech.

Autorka je výtvarná publicistka.