Horší už to nebude

Jsou především dva důvody, proč si z nabídky českých distributorů vybrat právě tento titul. Prvním je jméno režiséra, jehož předcházející snímky (Ples příšer, Hledání Země Nezemě, Hranice života) vždy vykazovaly umné spojení vybroušeného scénáře s výrazným režijním stylem. Druhým lákadlem by mohla být poměrně neotřelá zápletka, která explicitně navozuje komediální žánr: poněkud obsedantní úředník Harold Crick zjistí, že je postavou právě vznikajícího románu spisovatelky Karen Eiffelové a čeká jej smrt. Se žánrem je to však (u Marka Forstera nikoli poprvé) složitější. Vojtěch Rynda ve své recenzi v Reflexu (č. 14/2007) tuto žánrovou hybridizaci ironicky pojmenovává jako cestu po dvou kolejích a svěřuje se s postřehem, že film „zkouší být romantickou komedií toho typu, kde v sobě najde zalíbení ten nejnepravděpodobnější pár, a zároveň existenciálním dramatem“. Nehledě na to, že film má do romantické komedie dost daleko, nedisponuje ani snahou o existenciální drama.

Tiše tiká romantika

Žánr romantické komedie je výsostně postaven na sledování geneze vztahu nějakého páru (či párů). Většinou se od nesympatií přechází k vzájemným sympatiím, případně musí zamilovaná dvojice naopak procházet řadou zkoušek či překážek. První definice by se dala vztáhnout na pár Harold a Ana Pascal v Horší už to nebude; Harold je za pekařkou Anou vyslán daňovým úřadem, aby zjistil důvod, proč nezaplatila daně. Jemu osobně se Ana líbí, zatímco ona jeví spíše pocity opačné. Scénář se ovšem dvojici věnuje z jiného pohledu, než jak by tomu bylo v případě romantické komedie – vývoj vztahu mezi Haroldem a Anou je jakoby nezávislou (a upozaděnou) částí Haroldova života. Navázaný kontakt jej činí šťastným a ještě více mu komplikuje přijetí vlastní smrti, jenže ani pro fikci (román Karen Eiffelové), ani pro vyřešení problému s přežitím není příliš důležitý. Ostatně i hrdinova snaha docílit skrze tento vztah poznání, zda jde v případě Haroldova příběhu o komedii či tragédii, de facto selhává.

Zpochybnitelné je i Ryndovo tvrzení, že zde v sobě nachází zalíbení „ten nejnepravděpodobnější pár“. Čím je seznámení pekařky s úředníkem nepravděpodobné, se z recenze v Reflexu již nedočteme. V případě tohoto filmu je totiž romantická linie uvěřitelná zejména díky obyčejnosti, s níž je podána. Napomáhají tomu i střídmé herecké výkony Willa Ferrella a Maggie Gyllenhaalové a také jejich nejednoznačná pohlednost. (Romantické komedie téměř vždy operují s krásnými tvářemi, které ještě k tomu většinou patří známým hereckým celebritám.)

Ryndovo rádobyvtipné shrnutí „Po pár pracovních setkáních, několika sušenkách a společné jízdě autobusem se ocitnou u ní v bytě, kde Harold zabrnká na kytaru a Ana se mu vrhne kolem krku.“ má sice na malou recenzi potřebný švih, přitom však čpí bezduchou ironií, která je buď v článku jen pro sebe samu, nebo dokazuje naprostou nevšímavost autora. Ono se totiž během těch setkání mohlo stát dost, darované sušenky mohly něco znamenat a brnkání na kytaru bylo pro Harolda první prezentací svého snu. Samotnému „vrhnutí kolem krku“ (vášnivému, ale ne pudově chtivému) navíc předcházela vynikající scéna vyznání, v níž typicky systematický Harold přinese Aně mouku rozdělenou barevně podle druhů, a během níž nevypouští z úst kouzelné formulky (a klišé romantických filmů), nýbrž strohou větu: „Chci tě.“ Do sladkého vyznění má daleko i Haroldovo loučení s milou v den, kdy ví, že zemře. Sdělí jí, jak vyzrát na daňový úřad, vážně, se strachem, aby Anu nezavřeli do vězení.

Hra na život

Snímek má několik styčných bodů s filmem Truman Show režiséra Petera Weira: prvky humoru a vážnosti se v nich nestřídají, nýbrž jsou sloučeny do jednoho celku. V obou opusech hraje hlavní roli pojetí existence ústředního hrdiny, ale ne proto, aby se nastolovalo vážné drama, nýbrž proto, aby se řešil problém vztahu mezi skutečným životem a „hrou na život“. Forsterův film je hříčkou na vyprávění příběhů, a podle toho je jeho brilantní (a místy vysoce literární) scénář sestaven – jednotlivé dramatické složky (od expozice až po katastrofu) jsou nejen čitelné, ale vysloveně příkladné. Pracuje s principy narace, řeší možnosti jeho potenciálních směrů a v samotném závěru pak s humorným pochopením poukáže na to, proč a jak může vzniknout „hollywoodský happy end“. Některé recenze narážejí právě na šťastný konec (film má dle Vojtěcha Ryndy „srdce obyčejné popcornové podívané“, Stanislav Buzek na Tiscali.cz to označuje za „koláčky, sušenky a typickou hollywoodskou zbabělost projevit jednoznačný názor“). Jenže onen happy end je součástí románu (tedy vyprávění Karen Eiffelové, ne vyprávění Marka Forstera), navíc je podán s takovou nadsázkou (výčet Haroldových zranění po nehodě a záchrana života hodinkami), že je zřejmé, co si o takových koncích myslí režisér.

Uvědomění si faktu, že Forster nevypráví o Haroldovi, nýbrž o vyprávění o Haroldovi (metafikce à la scénáře Charlieho Kauffmana), by vedlo také k rozeznání formy, kterou je celý snímek natočen. Zápletku zná divák předem z propagačních materiálů a gradování snímku vyvolává napětí pouze do té míry, do jaké je znalý většiny mainstreamové tvorby na hranici komedie (byť smíchané s dramatem). Těžko lze očekávat překvapivou pointu (od toho tu jsou jiné příběhy), ovšem vulgární soudy některých našich psavců o překvapivosti snímku („Horší už to nebude si v tomhle ohledu kálí do vlastního hnízda“) dokazují nejen nepochopení žánrové problematiky, ale i Forsterova přístupu. Ten si s navozováním napětí pohrává a vyhrocuje je (Harold má zemřít tak, že zachrání malého chlapce před srážkou s autobusem). Film se tedy nezříká svého mainstreamového ducha, ale zároveň jej invenčně reflektuje a využívá sofistikovaně ve svůj prospěch.

Autor je posluchač katedry divadelních, filmových a mediálních studií UP Olomouc.