Mezi Prahou a Mexikem

Milena Jesenská měla o dva roky starší přítelkyni Alici, která se také narodila v Praze (roku 1894), avšak v zámožné, převážně německy hovořící židovské rodině Gerstelů. Ti v 19. století založili a provozovali významnou nábytkářskou firmu; vybavovali mj. i kanceláře institucí císařsko-královských a pod vedením Alicina o dva roky mladšího bratra Fritze/Bedřicha, který ji převzal v roce 1919 po smrti jejich otce, pak také instituce vlády československé. Pro Alici i její mladší sestru Susi/Zuzanu se rozumělo samo sebou, že firmu napříště jako jediný mužský člen rodiny povede on; Alice se ostatně tak jako tak už od školních let zajímala mnohem více o literaturu a filosofii.

Po středoškolských studiích na německém dívčím lyceu, dvou letech v penzionátu v Drážďanech a několikaměsíčním působení jako dobrovolná zdravotní sestra na počátku první světové války začala studovat na univerzitě. Nejprve v Praze, odkud ale brzy odešla do Mnichova, kde se stala žákyní Alfreda Adlera a věnovala se nadále především sociální a individuální psychologii. Zvláště v německé jazykové oblasti patřila v meziválečném období k předním představitelkám tohoto oboru.

Vždy mezi kritiky

Roku 1922 se provdala za Otto Rühleho, o dvacet let staršího německého socialistu, který roku 1914 vedle Karla Liebknechta jako jediný hlasoval proti schválení válečných kreditů a byl potom jedním ze zakladatelů Komunistické strany Německa, z níž byl ale už roku 1919 vyloučen pro zásadní neshody s Leninem. Patřil pak už napořád k nejostřejším kritikům komunismu sovětského typu. Nepřízeň obou hlavních totalitních režimů 20. století pak způsobila, že se ve dvacátých a čtyřicátých letech on i jeho žena stali orwellovskými „neosobami“. Teprve v posledních desetiletích 20. století začalo být dílo Alice Rühle-Gerstelové znovu objevováno i vydáváno. Zájem začaly vzbuzovat nejprve její práce feministického zaměření, předjímající Druhé pohlaví Simone de Beauvoir, a potom i její další vědecké i populárně vědecké spisy, stejně jako její jediné větší dílo beletristické, román Pražský exil Hanny Aschbachové (Der Umbruch oder Hanna und die Freiheit; česky 2000), k němuž ji inspirovaly zážitky z let 1932–1936, kdy znovu žila ve svém rodném městě, a který vyšel v německém originále teprve roku 1984, přestože byl napsán už roku 1938.

Sociální psycholožkou v Drážďanech

Dílo Alice Rühle-Gerstelové lze v podstatě rozdělit do tří etap, podle místa, kde vznikalo. V první, tj. v letech 1922–1932, kdy žila v Drážďanech a okolí, to byly její práce vědecké z oboru sociální psychologie, především Cesta k My. Pokus o spojení marxismu a individuální psychologie (Der Weg zum Wir. Versuch einer Verbindung von Marxismus und Individualpsychologie) z roku 1927 a sociálněpolitická analýza Ženská otázka současnosti. Psychologická bilance (Das Frauenproblem der Gegenwart. Eine psychologische Bilanz) z roku 1932. Spadá sem ale také její práce v nakladatelství Am andern Ufer (Na druhém břehu), které financovala ze svého věna a jež vedla spolu s manželem, či spolupráce s časopisem International Journal of Individual Psychology, kde vyšlo mnoho jejích příspěvků, nebo s levicovým literárním časopisem Die literarische Welt, který vydával jiný pražský rodák, Willy Haas.

Novinářkou v Praze

Druhou etapou byl její už zmíněný čtyřletý pražský pobyt, kdy spolupracovala především s liberálním Prager Tagblatt, a působila tedy především jako žurnalistka. V Praze ovšem stále žili oba její sourozenci i mnoho známých z mládí. Hodně se tehdy stýkala právě s Milenou Jesenskou, jako už za první světové války, kdy obě chodívaly do kavárny Arco, kde se scházeli hlavně německy píšící židovští literáti. Jesenská pak také po rozchodu se svým prvním mužem Erstem Pollakem a odchodu z Vídně celých deset měsíců pobývala u manželů Rühleových v jejich domku u Drážďan, než se definitivně vrátila do Prahy. A i když se tehdy v kulturní Praze znal opravdu kdekdo s kdekým (dnes to ostatně není jiné, když si ovšem odmyslíme německy hovořící starousedlíky), mohla Alice právě především díky Mileně hlouběji proniknout do prostředí české levicové inteligence, v níž tehdy už začínalo narůstat znepokojení nad vývojem v Sovětském svazu i nad postupující „bolševizací“ ve straně československých komunistů. Tyto skutečnosti vylíčila ve svém románu velmi zajímavě; lze jen litovat, že jeho český překlad nevzbudil nijak velkou pozornost. Za pozornost stojí ovšem i proto, že podává zasvěcený obraz situace německých antifašistických uprchlíků, velice svízelné samozřejmě často nejen v ohledu materiálním. Také pro ně se snažila organizovat pomoc společně s Milenou Jesenskou.

Učitelkou a překladatelkou v Mexiku

Třetí etapu tvoří poslední léta jejího života, tj. 1936–1943, strávená v mexickém exilu. Otto Rühle tam odešel o několik měsíců dříve než ona; žila tam už několik let se svou rodinou jeho dcera z prvního manželství a manželé Rühleovi byli pozváni mexickou vládou, aby tam působili zprvu především pedagogicky. V té době tam byl poskytnut exil také Lvu Trockému. Rühleovi se s ním seznámili, a třebaže nesdíleli jeho politické stanovisko, spolupracovali s ním ve známé Deweyho komisi, která vyvracela lži v obviněních tehdy právě probíhajících moskevských procesů. Alice, která se díky svému jazykovému nadání dokázala přizpůsobit poměrům exilu snáze než její muž, navíc přednášela na univerzitě v Morelii, publikovala v odborných časopisech a hodně také překládala do španělštiny – a to nejen z němčiny, ale také z češtiny: díla Karla Čapka, Ivana Olbrachta, básně Fráni Šrámka, a dokonce i libreto k Prodané nevěstě, z níž prý si španělskou verzi dueta „Znám jednu dívku“ v té době prozpěvovali chodci na ulicích hlavního města. Pracovala i na československém velvyslanectví. Avšak když se západní země spojily ve válce se Sovětským svazem proti Hitlerovi, stala se kritika stalinismu „rušivým“ elementem nejen v levicovém hnutí, jako v Lidových frontách třicátých let, ale nyní už vlastně i na oficiální, diplomatické úrovni. V neválčícím Mexiku také postupně sílil vliv prosovětsky orientovaných komunistů a ti dosáhli toho, že o zaměstnání na ministerstvu školství přišel nejdříve Otto Rühle a pak i Alice – s ní se o něco později rozloučila univerzita poté, co jí udělila titul čestné profesorky psychologie. Po roce 1942 nebyla už žádoucí ani její spolupráce s velvyslanectvím. Manželé Rühleovi pak žili víceméně z ruky do úst, z Aliciných překladů a příležitostných prací a výdělků. Zemřeli oba ve stejný den, 24. června 1943, Otto na srdeční selhání, Alice si vzala život několik hodin poté. Nebylo to náhlé a ukvapené rozhodnutí, připravovala se na ně dlouho: i když se oběma jejím sourozencům podařilo uniknout před hitlerovci z Československa a Evropy, vyhlídka na svět, v němž po válce podle všeho jedna totalita jen vystřídá druhou, jí připadala příliš neutěšená.

Právě vydaná biografie zachycuje osud této neobyčejné osobnosti velmi podrobně, na podkladě důkladného studia materiálů a přímého prozkoumávání míst, kde se odehrával, i řady svědectví, která ještě bylo možno zaznamenat. Přináší i souvislosti rodinné, místní, společenské, politické a kulturní, které umožňují vykreslit Alici Rühle-Gerstelovou i s jejími mnohočetnými identitami: starorakouskou, československou, německou, mexickou i židovskou. Můžeme jen litovat, že se autorka rozhodla vydat svou knihu v němčině, a také toho, že není po redakční stránce dobře zpracovaná. Zůstalo v ní mnoho – i jazykových – chyb a při velkém množství vlastních jmen v textu bude čtenář velice postrádat rejstřík.

Autorka je překladatelka.