Revoluční klimatologie

V prosinci roku 2012, na každoročním se­­tkání Americké geofyzikální unie (American Geophysical Union), které se konalo v San Francisku, si houštinou čtyřiadvaceti tisíc vědců zkoumajících zemi i vesmír klestil cestu Brad Werner, odborník na komplexní systémy s hlavou obarvenou na růžovo. Tento rok přijelo na konferenci i několik velkých jmen, od Eda Stonea z projektu Voyager vesmírného programu NASA, který vysvětloval význam nových milníků na naší cestě do mezihvězdného prostoru, až po filmaře Jamese Camerona, který popisoval svá dobrodružství z ponorek hluboko pod mořskou hladinou.

Je Země v prdeli?

Ale byl to právě Wernerův panel, který přitahoval největší rozruch. Jeho název zněl Je Země v prdeli? (s podtitulem Dynamická ne­účinnost globální správy životního prostředí a možnost dosažení udržitelnosti prostřednictvím aktivismu přímé akce).

Tento geofyzik z Kalifornské univerzity v San Diegu se postavil před konferenční sál a shromážděný zástup provedl svým nejnovějším počítačovým modelem, který používá právě proto, aby mohl na tuto otázku odpovědět. Mluvil o hranicích systému, perturbacích, disipacích, atraktorech, bifurkacích a o celé řadě dalších věcí, které byly pro ty z nás, co nejsou zasvěceni do komplexní teorie systémů, z větší části nesrozumitelné. Závěr byl však dostatečně jasný i tak: vinou globálního kapitalismu dochází dnes k úbytku přírodních zdrojů tak rychle, snadno a bez překážek, že systémy „země – člověk“ se stávají nebezpečně nestabilními. Na přímé naléhání jednoho novináře, aby jasně řekl, zda tedy jsme „v prdeli“, odložil Werner žargon a odpověděl: „Více méně.“

V celém modelu však byla i určitá dynamika, která nabízela naději. Werner ji nazýval „frikce“ – hnutí „lidí nebo skupin lidí“, kteří „si osvojili určitou dynamiku, jež do kapitalistické kultury nezapadá“. Podle abstraktu z jeho prezentace sem patří „environmentální přímá akce, rezistence vycházející z vnějšku dominantní kultury, jež se projevuje v protestech, blokádách a sabotážích ze strany původních obyvatel, dělníků, anarchistů a jiných skupin aktivistů“.

Na seriózních vědeckých setkáních obvykle nezaznívají výzvy k masovému politickému odporu, natož pak k přímé akci a sabotážím. Jenomže Werner k těmto věcem vlastně nevyzýval. Konstatoval pouze, že masová lidová povstání – po způsobu abolicionistického hnutí, boje za lidská práva či hnutí Occupy Wall Street – představují ten nejpravdě­podobnější zdroj „tření“, jež by mohlo zpomalit chod nekontrolovatelného ekonomického stroje. Že sociální hnutí minulosti měla „ohromný vliv na to, jak se vyvíjela dominantní kultura“, to dobře víme, zdůraznil Werner. Takže je logické, že „při úvahách o budoucnosti země a o budoucnosti našeho vztahu k životnímu prostředí musíme jako součást celé dynamiky zahrnout i odpor“. A to, jak tvrdí, není věc názoru, ale „skutečně geofyzikální otázka“.

Je hodně vědců, které výsledky jejich bádání přiměly, aby se zapojili do akcí v ulicích. Fyzici, astronomové, lékaři a biologové stáli v popředí hnutí proti jaderným zbraním, jaderným elektrárnám, válce, chemické kontaminaci a kreacionismu. A v časopise ­Nature vyšel v listopadu 2012 komentář britského investora Jeremyho Granthama, který věnuje prostředky na podporu životního prostředí, vyzývající vědce, aby se k této tradici připojili a „nechali se v případě nutnosti i zatknout“, protože klimatická změna „není jen krizí našeho života – je také krizí celého našeho druhu a jeho existence“.

Nutnost zpochybnit paradigma

Někteří vědci přesvědčovat nepotřebují. Sám duchovní otec moderní klimatologie James Hansen je úctyhodným aktivistou. Má za sebou již na půl tuctu zatčení za aktivní odpor proti odtěžování horských vrcholů a stavbě potrubí na přepravu ropy z dehtových písků (letos dokonce odešel i z NASA, aby měl na aktivní kampaně víc času). Když jsem před dvěma roky byla při masové akci proti ropovodu Keystone XL před Bílým domem zatčena já, byl jedním ze 166 lidí, kteří ten den skončili v poutech, i odborník na ledovce Jason Box, celosvětově uznávaný expert zabývající se táním grónského ledovce. „Kdybych tam nešel, ztratil bych veškerou sebeúctu,“ řekl mi Box a dodal, že „jen volit se v tomto případě nezdá být dost. Je třeba být také občanem.“

To je chvályhodné, ale Werner svým modelem ukazuje na něco jiného. Neříká, že ho jeho vlastní výzkum donutil zapojit se do nějaké přímé akce, jíž by chtěl zabránit určitému dílčímu politickému kroku. Ekologickou stabilitu ohrožuje podle Wernerova modelu naše ekonomické paradigma jako celek. A to nejlepší, co může lidstvo nyní udělat, aby se vyhnulo katastrofě, je toto paradigma masovým protitlakem zpochybnit.

To je silná káva. Ale Werner není sám. Je součástí malé, avšak čím dál vlivnější skupiny vědců, jejichž výzkumy destabilizace přírodních systémů – především systému klimatického – vedou k podobně transformativním, ba revolučním závěrům. A to by mělo obzvlášť zajímat každého salonního revolucionáře, který kdy snil o svržení současného ekonomického řádu ve jménu nějakého jiného řádu, u kterého by byla alespoň trochu menší pravděpodobnost, že se kvůli němu budou doma věšet důchodci v Itálii. Zbavit se tohoto krutého systému ve prospěch něčeho nového (a po spoustě vynaložené práce snad i lepšího) totiž přestává být věcí pouze ideologických preferencí, ale spíš celodruhové existenční nutnosti.

V čele těchto nových vědeckých revolucionářů stojí špičkový britský klimatolog Kevin Anderson, zástupce ředitele Tyndallova centra pro výzkum klimatických změn (Tyndall Centre for Climate Change Research), které se rychle prosadilo jako jedna z předních klimatických výzkumných institucí v Británii. Anderson již více než deset let trpělivě tlumočí politikům, ekonomům i aktivistům důsledky nejnovějších vědeckých poznatků o klimatu a vytrvale oslovuje každého, od Ministerstva pro vnitřní rozvoj až po manchesterskou městskou radu. Jasným a srozumitelným jazykem vytyčil „cestovní mapu“ ke snížení emisí, která nabízí slušnou šanci udržet nárůst globální teploty pod dvěma stupni Celsia, což je cíl, na kterém se shodla většina vlád a který by dokázal odvrátit úplnou katastrofu.

Ale Andersonovy přednášky a prezentace jsou v posledních letech čím dál znepokojivější. V článcích s názvy jako Klimatická změna: Přechod za hranici nebezpečných (…) brutálních čísel a hubené naděje varuje, že naše naděje udržet se v rámci alespoň vzdáleně bezpečných teplotních úrovní se rychle vytrácí.

Spolu se svou kolegyní z Tyndallova centra Alice Bowsovou, expertkou na zmírňování klimatických změn, upozorňuje na to, že politickými manévry a slabou klimatickou politikou jsme již ztratili tolik času – a globální spotřeba (a emise) mezitím dorostly tak obřích rozměrů –, že snižování, které nás teď čeká, je tak drastické, že se dostává do rozporu se základní logikou upřednostňování HDP před vším ostatním.

Musíme začít hned

Anderson a Bowsová poukazují na to, že onen často uváděný dlouhodobý cíl v rámci zmírňování klimatických změn – osmdesátiprocentní pokles emisí mezi lety 1990 a 2050 – byl zvolen čistě s ohledem na politickou průchodnost a nemá „žádný vědecký základ“. To proto, že klimatické dopady nemá jen to, co vypustíme dnes a zítra, ale i kumulované emise, které se v atmosféře postupně hromadí. Anderson a Bowsová upozorňují na vážné riziko, že v důsledku soustředění pozornosti na tři a půl dekády vzdálený cíl – namísto věcí, které bychom pro výrazné snížení CO₂ mohli dělat hned – dopustíme prudký nárůst emisí v následujících letech, čímž propálíme příliš velkou část našeho „dusíkového rozpočtu“ nastaveného na dva stupně Celsia a ke konci století se sami dostaneme do neřešitelné situace.

Anderson a Bowsová proto tvrdí, že pokud vlády rozvinutých zemí myslí svá slova o dosažení mezinárodně odsouhlaseného cíle udržet oteplování pod dvěma stupni Celsia vážně a pokud redukce emisí mají alespoň trochu respektovat princip rovnosti (v tom smyslu, že země, které chrlily do ovzduší uhlík po většinu posledních dvou století, by měly emise redukovat dříve než země, ve kterých téměř miliarda lidí dodnes nemá elektřinu), pak musí být snižování mnohem hlubší a musí přijít mnohem dříve.

Abychom měli šanci alespoň padesát na padesát, že onoho cíle dosáhneme (již to by ale, jak varují nejen oni, ale i mnoho dalších, znamenalo celou řadu obrovsky ničivých klimatických dopadů), musely by průmyslové země okamžitě začít redukovat emise skleníkových plynů o přibližně deset procent za rok. Ale Anderson s Bowsovou jdou ještě dále a upozorňují, že tohoto cíle nelze dosáhnout ani pomocí řady opatření propagovaných obvykle velkými zelenými spolky, kam patří mírné zpoplatnění uhlíku či zelená technologická řešení. Tato opatření mohou bezesporu pomoci, to jistě, ale stačit jednoduše nebudou: od doby, kdy jsme začali pohánět ekonomiky uhlím, nedošlo k desetiprocentnímu poklesu v emisích v podstatě nikdy. Skutečnost je taková, že redukce o více než jedno procento za rok „byly historicky spojovány jen s ekonomickou recesí či rozvratem“, jak to ve zprávě pro britskou vládu v roce 2006 formuloval ekonom Nicholas Stern.

Vzepřít se diktátu ekonomů

K tak velkému a dlouhodobému poklesu nedošlo dokonce ani po pádu Sovětského svazu (bývalé svazové země zaznamenaly průměrný roční pokles na úrovni zhruba pěti procent po dobu deseti let). Nedošlo k němu ani po krachu na Wall Street v roce 2008 (bohaté země zakusily mezi lety 2008 a 2009 asi sedmiprocentní pokles, ale jejich emise CO₂ se pak zase vrátily na původní hladinu a v Číně a Indii rostly nepřetržitě). Z historických údajů Centra analýz údajů o oxidu uhličitém (Carbon Dioxide Information Analysis Centre) vyplývá, že pokles emisí o více než deset procent v několika po sobě následujících letech zažily například Spojené státy jen v bezprostřední návaznosti na velký krach na newyorské burze. Ale tehdy šlo o nejhorší hospodářskou krizi, jakou jsme v moderních dějinách zažili.

Pokud se při naplňování našich vědecky podložených emisních cílů chceme takovému masakru vyhnout, musíme se při snižování emisí uhlíku velmi pozorně řídit tím, co Anderson a Bowsová popisují jako „radikální a okamžité nerůstové strategie v USA, EU a dalších bohatých zemích“. Což by znělo dobře, nebýt toho, že zrovna náš ekonomický systém dělá z růstu HDP ten nejvyšší fetiš bez ohledu na jakékoliv lidské či ekologické důsledky a jeho neoliberální politická třída naprosto abdikovala na jakoukoliv odpovědnost za řízení čehokoliv (neboť trh je neviditelný génius, kterému je potřeba svěřit úplně všechno).

Takže Anderson a Bowsová vlastně říkají, že čas na to, abychom se vyhnuli katastrofálnímu oteplení, stále ještě máme, ale ne v rámci současných pravidel kapitalismu. Což je možná ten nejlepší argument pro změnu těchto pravidel, jaký jsme kdy měli.

V eseji z roku 2012, který vyšel ve vlivném vědeckém časopise Nature Climate Change, hodili Anderson a Bowsová tak trochu rukavici svým vědeckým kolegům a obvinili je, že nemluví dostatečně otevřeně o tom, jaká nová opatření si klimatické změny od lidstva vyžádají. Stojí za to citovat delší pasáž: „Vědci při tvorbě emisních scénářů opakovaně a zásadně zlehčují důsledky svých analýz. Když dojde na nárůst o dva stupně Celsia, je ,nemožné‘ přeloženo jako ,obtížné, ale uskutečnitelné‘, zatímco ,naléhavé a radikální‘ se objeví jako ,představující výzvu‘ – to vše, aby si usmířili boha ekonomie (či přesněji řečeno boha financí). Kvůli tomu, aby nedošlo například k překročení maximální míry redukce emisí diktované ekonomy, předpokládají se ,nemožně‘ brzké vrcholy emisí a naivní představy o ,velkém‘ inženýrství a využitelnosti nízkoemisních infrastruktur. A ještě zlověstnější je to, že spolu se ztenčováním rozpočtů na snižování emisí se množí návrhy, aby geoinženýrství fungovalo jako záruka, že diktát ekonomům nebude zpochybňován.“

Není věda, nejsou důkazy, není pravda

Jinými slovy, vědci začali dramaticky tlumit závěry plynoucí z výzkumu kvůli tomu, aby v neoliberálních ekonomických kruzích vypadali rozumně. A v srpnu 2013 byl Anderson dokonce ještě přímočařejší. Napsal, že jsme propluli postupnou proměnou. „Je možné, že v době Summitu Země v roce 1992, nebo dokonce ještě i na přelomu milénia, bylo možné omezení změny klimatu na úroveň dvou stupňů Celsia dosáhnout na základě značných evolučních změn v rámci politické a ekonomické hegemonie. Klimatické změny však mají kumulativní charakter! Nyní, v roce 2013, stojíme my v (post)industriálních zemích s vysokými emisemi před velmi odlišnou vyhlídkou. Naše trvalá a kolektivní uhlíková nezřízenost promarnila každou příležitost k ‚evolučním změnám‘, kterou připouštěl předchozí (a větší) uhlíkový rozpočet cílící na dva stupně Celsia. Dnes, po dvou desetiletích vytáček a lží, takový rozpočet vyžaduje revoluční změny politické a ekonomické hegemonie.“

Asi by nás nemělo překvapovat, že někteří klimatologové jsou z radikálních závěrů vyplývajících z jejich vlastního výzkumu mírně vylekaní. Většinou jen v tichosti dělali svou práci, měřili vzorky ledovcového jádra, vytvářeli globální klimatické modely a zkoumali okyselování oceánů, když vtom zjistili, že – slovy australského klimatologa a spisovatele Clivea Hamiltona –„mimoděk destabilizují celý politický a společenský řád“.

Je však mnoho lidí, kteří si revoluční povahu klimatologie uvědomují velmi dobře. To kvůli nim musely některé vlády, jež se rozhodly vykašlat na své klimatické závazky ve prospěch dolování dalšího uhlíku, najít brutálnější způsoby, jak umlčet a zastrašit své vlastní vědce. V Británii je tato strategie čím dál zjevnější. Ian Boyd, hlavní vědecký poradce Ministerstva životního prostředí, potravin a venkova, nedávno napsal, že vědci by se měli zdržet „výroků, že nějaká politika je dobrá nebo špatná“ a své názory by měli vyjadřovat „prostřednictvím spolupráce se jmenovanými poradci (jakým jsem například já) a tím, že do veřejné arény budou vstupovat jako hlas rozumu, nikoliv jako hlas opozice“.

Kdo bych chtěl vědět, kam až to může vést, stačí, když se podívá, co se děje v Kanadě, kde žiji. Konzervativní vláda Stephena Harpera byla v umlčování vědců a v zavírání kritických výzkumných projektů tak úspěšná, že v červenci 2012 uspořádalo několik tisíc vědců a jejich stoupenců na Parliament Hill v Ottawě posměšný pohřeb. Oplakávali „smrt důkazů“. Na transparentech stálo: „Není věda, nejsou důkazy, není pravda.“

Pravda však ale proniká ven. Skutečnost, že růst a zvyšování zisků pokračující způsobem, který byl doposud obvyklý, destabilizuje život na zemi, už dávno není něčím, o čem je třeba číst ve vědeckých časopisech. První projevy této destabilizace se nám začínají odehrávat před očima. A čím dál více lidí také odpovídajícím způsobem reaguje: blokádou těžby za pomoci hydraulického štěpení v Balcombe, narušováním příprav arktických vrtů v ruských vodách (za ohromnou osobní cenu), žalobou na těžaře dehtových písků za porušování územní suverenity původních obyvatel a nespočtem dalších velkých i malých aktů rezistence. V modelu Brada Wernera je právě tohle ona „frikce“, kterou ke zpomalení destabilizačních sil potřebujeme. Vynikající klimatický aktivista Bill McKibben jim říká „protilátky“, které povstávají k boji proti „rostoucí horečce“ planety.

Není to revoluce, ale je to začátek. A možná právě díky tomu získáme čas, abychom vymysleli způsob, jak žít na planetě, která bude zřetelně méně v prdeli než v současnoti.

Autorka je novinářka, spisovatelka, feministka a aktivistka.

Z anglického originálu How Science is Telling Us All to Revolt, publikovaného v magazínu New Statesment, přeložil Pavel Černovský.