K senátním volbám na Chomutovsku přišel každý desátý z oprávněných voličů a na Přerovsku o týden později každý šestý. Žalostnou účast na vybírání našich zástupců do horní komory parlamentu lze samozřejmě vysvětlit několika způsoby: všeobecnou a již dlouhodobou nedůvěrou k vrcholným zastupitelským sborům, nechutí vůči vládní politice, která se v současných uzlových bodech podstatně rozchází s obecným míněním, nebo odklonem od pravicové politiky, jemuž výsledky těchto doplňovacích voleb odpovídají. V každém případě jde o nezájem.
I na jediném, uplynulém týdnu lze ilustrovat, co se těší našemu zájmu a co naopak míjíme se zjevnou lhostejností. Podle křiklavých deníků, do nichž v metru nahlížíme sousedům přes rameno, stěžejním předmětem pozornosti jsou postelové a jiné intimní historky, převážně z okruhu hvězdiček obojího rodu. Mravokárci často tvrdí, že k tak neplodnému a scestnému zájmu nás vedou právě bulvární média. Pravda pravdoucí, jenže snaha odvádět naši pozornost od věcí podstatných k banalitám je v nejlepším případě až na samém konci komerčního záměru. Nejde o ďábelský politický úmysl, ale o marketingová zjištění, že čtenář, o kterého bulváru jde, raději sáhne po listu, co na první stránce prezentuje šťavnatý mord, než po jiném, posuzujícím ten či onen obecně významnější problém.
Poslední dubnový týden přinesl i veselou historku, kterak místopředseda české vlády přiletěl do Moskvy s křížkem po funuse. Způsobila to závada na brzdném systému challengeru, a než bylo přistaveno další vládní letadlo, uběhla půlhodina. Třebaže pozdní přílet ještě znásobila obtížná jízda Moskvou, cesta Alexandra Vondry na Jelcinův pohřeb skončila happy endem: „Nakonec jsem měl velmi důstojné místo hned za Jelcinovou rodinou a za prezidentem Putinem.“
Důstojnost především. Bezděčně si připomeneš, jak bylo podle svědectví pamětníků každé německé knížátko blažené z pozvání do blízkosti Napoleona v době jeho nejvyšší slávy, jak ožívalo každým metrem, o který se mu mohlo přiblížit. Historka zábavná, jen jedna otázka při jejím tlumočení v tisku jaksi chyběla: musel český delegát na Jelcinův pohřeb cestovat vládním letadlem? Použití komfortní linky do Moskvy přijde maximálně na třicet tisíc, vládní letadlo nejméně na desetinásobek. Kde zůstala stále opakovaná péče o daňového poplatníka, stálý nářek nad deficitním rozpočtem? Spadla by snad místopředsedovi vlády z hlavy korunka, poškodil by důstojnost země nebo dokonce svou, kdyby před atributem státnické důstojnosti dal přednost několika ušetřeným statisícům?
Peníze včetně těch, co neprošly vlastní kapsou, do oblasti občanského zájmu rozhodně patří. S jistým uspokojením byla proto přijata zpráva, že po příletu do Johannesburgu vzala jihoafrická policie do vazby známého českého utečence Radovana Krejčíře. Zvěst, kterou o čtyři dny později narušilo sdělení, že z vazby na Bahamách byl naopak propuštěn další objekt našeho soudního stíhání Viktor Kožený. Nemůžeme sice doufat, že miliardy chybějící zásluhou těchto (a dalších) pánů ještě uvidíme, ale pocit zadostiučinění z mlýnů, které přes svou pomalost přece jen melou, patří k dobrým zprávám. I když si ze skepse nikoli vrozené říkáme: kdoví, jak to nakonec dopadne.
Zmíněný Viktor Kožený, který slovy na svou obranu i slávu věru nešetří, vydal pro ČTK prohlášení, že nikdy neporušil ani americké, ani české zájmy. Ponechme soudům, co jejich jest, za sebe však říkám: je to možné. Cožpak dnešní mnohamilionové až miliardové majetky vznikly výhradně loupeží? Neumožnily je především zákony z první poloviny devadesátých let, na jejichž znění se podílel i Kožený jako poradce Legislativní rady? A tak ožívá prastarý spor o slova zákonů připomínající dobré mravy. K zásadám právního státu patří pravidlo, že co není proti zákonu, není trestné – je to však i mravné? A náleží sama mravnost do politiky, nebo je pouhým pláštíkem závistivců? Nepřipomínají staré příběhy a vážná podezření, která se už nedají prokázat, toliko neúspěšní nebo planí idealisté? Ještě že jim dokážou čelit lidé stateční. Třeba Jiří Čunek: „Mám podporu mnoha politiků napříč stranami, protože oni vědí, že ten boj vedu i za ně.“
Přemýšlení o mravnosti a o tom, kterak a čím za její absenci platíme, mělo by patřit k předmětům našeho zájmu víc než všechny aféry údajných celebrit dohromady. Je toho ovšem mnohem víc, co naši pozornost udržuje dole při zemi a brání ve výhledu perspektivním. Zatímco na Prvního máje brněnská policie zastavila a pak rozehnala průvod neonacistů, kteří se netajili svou symbolikou a hulvátstvím, policie pražská pro ně čistila ulice, pozatýkala a pak na policejní služebně nechala svléknout donaha jejich odpůrce. Ve stejné době, kdy pražští policisté takto oddělovali extremisty levicové od extremistů pravicových, aby neonacisté mohli pochodovat uvolněnými ulicemi, na pražské Letné hřímal předseda vlády proti komunistům.
Stálo by za náš zájem a naši pozornost chladné uvažování, zda oba politické extrémy, ten „rudý“ i ten „hnědý“, co do rétoriky, činů i perspektiv jedno jsou. Zajímavou myšlenku vyjádřila nedávno (Listy 2/2007) profesorka Vladimíra Dvořáková: stálé intenzivní zdůrazňování „rudé“ minulosti jako potenciální hrozby vede k hnědnutí současné politické scény. Podobně jako po válce, kdy za nejspolehlivější obranu proti nacistické diktatuře byla vydávána příprava a pak nastolení diktatury rudé. Tak jako je pro současnou českou vládu přitažlivý polský příklad, který pod korouhví antikomunismu posiluje krajní, populistickou a nacionální pravici.
Otázky a náměty, které by měly provokovat náš zájem, nejsou samozřejmě kladeny lhostejným čtenářům bulvárního tisku. Nelze doufat, že se část účastníků nějaké příští technoparty předčasně vytratí, aby ještě stihla účast na volbách, a nelze ani hořekovat, že přemýšlení o souvislostech není v povaze zástupů.
Autor je historik.