Hory mají oči

První díl hororové série Hory mají oči natočil tvůrce výtečné Noci s nabroušenou břitvou Alexandre Aja – jeho snímek patří díky hutné atmosféře, výjimečné invenci a preciznímu vizuálnímu zpracování k nejpovedenějším hororům posledních deseti let. Pokračování, které nedávno vstoupilo do našich kin, režírované nepříliš nápaditým profesionálem Martinem Weiszem, představuje klasicvřejší a vyhrocenější než první díl, jeho řemeslné zpracování má solidní úroveň a vyjma několika hluchých míst ubíhá kupředu svižným tempem. Oproti jedničce se posouvá do subžánru survival hororu (zejména v zápletkách počítačových her často uplatňovaný model míchající akci a horor, kde hrdina, většinou voják, bojuje o přežití ve světě monster) a zcela ve shodě s jeho pravidly rezignuje na psychologii postav, vývoj a logiku děje i jakoukoli originalitu. Soustředí se výhradně na kumulaci permanentního pocitu ohrožení z neznámých, nebezpečných prostor, v nichž se hrdinové i monstra pohybují, a jeho následného uvolnění drastickým zobrazováním fyzické destrukce protivníků.

Krutost a soucit

Oba díly cyklu patří do skupiny v posledních letech natočených snímků, odkazujících na éru exploatačních krváků sedmdesátých let, od nichž přebírají jak sadomasochistický přístup k zobrazování násilí, tak důraz na problematiku morálky a lidskosti. Původní Hory mají oči natočil v roce 1977 režisér Wes Craven, jehož debut Poslední dům nalevo (1972) se stal ustavujícím dílem exploatačního thrilleru (někdy též uváděný jako shock exploitation). Tato odvážná variace na Bergmanův Pramen panny, v jejímž závěru otec zavražděné dívky rozřeže vůdce skupiny delikventů motorovou pilou, definovala základní téma žánru jako boj člověka s lidskou bestií, boj, který hrdinové svádějí s okolním světem a zároveň sami se sebou. Dělící čárou mezi lidskou a zrůdnou podobou člověka je přitom schopnost soucitu a lítosti. V klasických dílech žánru, jako jsou americký Den ženy Meira Zarchiho, italský Dům na kraji parku Ruggera Deodata či japonská série Žena ze sekce nula Jukia Nody, vychází napětí z kontrastu mezi nelidskou krutostí zobrazovaného násilí a lidskou tváří jeho pachatele (tím se exploatační thrillery liší od fantastických hororů, kde pachatelem je monstrum, i hororových vyvražďovaček, v nichž vrah svou tvář skrývá; od psychothrilleru se odlišují zase tím, že násilníci zde nejsou posedlí žádnou utkvělou představou, z níž by jejich chování vycházelo). Konfrontace s násilím nevyhnutelně dotlačí kladné hrdiny těchto filmů z role pasivních obětí do hraniční pozice mstitele nebo osvoboditele, v níž si krutost a soucit podávají ruce.

Srovnáme-li původní exploatační thrillery s jejich současnými pokračovateli, upoutá nás především propastný rozdíl v řemeslném zpracování. Zatímco krváky ze staré školy vznikaly mnohdy v téměř amatérských podmínkách s minimálními rozpočty, ambice jejich příběhů málokdy sahaly za snahu obsáhnout co nejvíce scén extrémního násilí a jejich tvůrci si s technickými finesami nedělali velkou hlavu, moderní exploitation filmy ohromují profesionalitou zpracování, pečlivě budovanou atmosférou a realistickými triky.

Většina současných exploatačních filmů u tohoto opojení formální estetizací zůstávají a téměř rezignují na děj – nejzjevnější příklad je remake Texaského masakru motorovou pilou od Marcuse Nispela. Blízko tomuto vnějškovému pojetí jsou i nechutně amorální filmy Roba Zombieho, v nichž žádné náznaky soucitu a lítosti nenajdeme, a podle všeho i očekávaný projekt Grindhouse, který nejspíš přinese sympatický tarantinovský mix nostalgie a ironického odstupu od žánru. Ajovy a do jisté míry i Weiszovy Hory mají oči tak zůstávají nejpoutavějšími aktualizacemi tématu lidskosti a nelidskosti v člověku.

Člověk a monstrum

Cravenův film vychází z klasické žánrové opozice dvou tváří člověka, z nichž jedna skrývá lidskost a druhá bestialitu, ovšem zároveň k sobě oba póly přibližuje. Zápletka proti sobě staví dvě rodiny – americkou středostavovskou famílii na výletě a tlupu primitivních kanibalů, žijících stranou od lidí v nehostinných horách. Prudérnost, předsudky a malomyslnost jedněch stojí proti utilitarismu, agresivitě a zlomyslnosti druhých. Kladné postavy jsou navíc napsané a zahrané příliš jednorozměrně, takže nejsou o moc sympatičtější než jejich nelidští antagonisté. Přibližování povah obětí a násilníků nakonec vede k tomu, že v jejich konfliktu není komu fandit.

Ajův remake naproti tomu žádné podobné paralely mezi protagonisty a antagonisty nepřipouští. Kladní hrdinové díky vtipným dialogům a přesvědčivým hereckým výkonům působí i se svými nectnostmi uvěřitelně a sympaticky. Jejich nelítostně kruté protivníky naopak od lidského druhu už na pohled vzdalují fyziologické mutace způsobené radioaktivním ozářením, kvůli nimž vyhlížejí jen jako vzdálení příbuzní člověka. Remake se tak vzdaluje žánru exploatačního thrilleru směrem k fantastickému hororu, protože podoba mutantů ve filmu stojí přesně na hranici mezi člověkem a monstrem. Ajovy Hory mají oči tedy zachycují ostře vyhrocený konflikt mezi lidmi a něčím, co na vlastní lidskost dávno rezignovalo. Jasně vymezená linie mezi zrůdnou a lidskou podobou člověka se však nečekaně stírá v závěru snímku, kdy nejzrůdnější z mutantů prohlásí, že vinu za jeho nelidskost nese člověk, a kdy se lidské rysy hlavních postav stále více ztrácejí pod přibývajícím množstvím krvavých skvrn.

Weiszovo pokračování člověka a mutanta opět sbližuje. Hrdinové jsou příslušníci vojenské jednotky a film nám je představuje ve scéně, kdy je velitel peskuje za to, že selhali při nácviku bojové situace. Slepá poslušnost, kterou příslušníci armády prezentují, má k nelítostnému pragmatismu mutantů velmi blízko. Záměnou rodiny za pracovní skupinu se navíc celý konflikt z osobní záležitosti mění v profesní problém. Kladní i záporní hrdinové postrádají osobitost postav prvního dílu a z boje dvou koncepcí člověka se tak stává válka pěšáků. Boj o lidskost nakonec členové vojenské jednotky svádějí především sami se sebou, když se v závěru rozhodují, zda se vrátí do podzemí na pomoc své zajaté kolegyni. Poslední záběr, zobrazující notebook, z jehož displeje mutanti sledují celé podzemí, naznačuje, že ve třetím díle proti nelidskému člověku budou nejspíš bojovat stroje.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.