Na úplném konci karpatského oblouku kdysi hraničilo Rakousko s Tureckem. Tady se vedly boje o to, kde bude okraj Evropy. Valí se tu temné vody Dunaje, který je jakousi symbolickou spojnicí i předělem – a dnes zároveň i stokou. Dunajský sumec na sádle s česnekem a paprikou, připravený v místní pekárně, ale pořád chutná skvěle. Pekař se jmenuje Nedvěd a je možné, že je příbuzný se slavným fotbalistou, jelikož tady na Gerníku jsou všichni tak trochu příbuzní a fotbalistova rodina pochází právě odtud.
Šest českých vesnic na rumunsko-srbských hranicích je malým ostrůvkem češství uprostřed rumunského a srbského moře. V Gerníku, Svaté Heleně, Eibentálu, Rovensku, Bígru a Šumici žije asi 2500 Čechů a ti všichni vstoupili s příchodem nového roku do Evropské unie, kde už jejich stará vlast několik let je.
Ve vesnici Gerník je živo. Chystají se oslavy silvestra, z Čech přijelo domů do rodných vesnic spousta těch, kteří odtud odešli za prací. Přijeli na návštěvu, pro klobásy a někteří také pro peníze, protože v Čechách se mnohým žije velice těžko a bez podpory rodičů z Rumunska by jim bylo ještě hůř. A tak rodiče šetří ze svých hornických důchodů a posílají tu na střechu, tu na nové auto. Chudé Rumunsko živí bohaté Česko – i takové příběhy lze mezi krajany najít. V oblasti Banátu je málo práce a to je hlavní příčinou exodu mladých. Staří pak vyčkávají a těžce pracují na vlastním, dokud jim síly stačí. Jednoho dne se ale vydají za nimi. Vstupem do Unie se hranice opět o něco víc pootevřou a to může mnoho věcí změnit k lepšímu. Česko už nebude pro místní tak exotickou zemí a ekonomické i kulturní rozdíly se díky tomu mohou srovnávat. Bude lehčí pohyb tam – ale i zpět.
Možná sem přijdou i investoři, a tak bude i práce. Třeba tak dojde k tomu, že mnozí dostanou šanci vrátit se z pracovního azylu v Ćechách zpět na rodné grunty. Je jasné, že nic už nebude jako dříve, vesnice Gerník už nikdy neuživí tisíc sedláků, ale několik set lidí tady třeba jednou bude zase moci spokojeně žít.
„Mám velké plány,“ zaníceně vykládá třicetiletý Josef Kuna ze Svaté Heleny. „Podmínky jsou v Rumunsku tvrdé, byrokracie se jen obtížně zvládá, ale zase jsou tady příležitosti, které jinde nenajdete. Rozjíždím stavební firmu a do léta chci opravit starou helenskou školu a vybudovat v ní hospodu,“ říká. Kdysi odešel do Čech, vypracoval se na manažera v irské firmě a vrátil se zpět do vesnice Helena, aby zde začal podnikat a využil znalost prostředí i jazyka. Postavil pobočku mateřské firmy a dnes zaměstnává asi padesát lidí, Rumunů i Čechů. Vrátil se do Banátu i s manželkou a dítětem a vytrvale jde proti proudu migrace směřujícímu na vysněný Západ. Pro mě jako pracovníka rozvojových projektů je jeho osoba příslibem lepších časů. Nic pro něj není zatěžko; když něco potřebuji, obrátím se na něj, sedneme si do auta a řešíme věci ihned. To je ve zdejším prostředí, kde je pro většinu lidí všechno problém a nic nejde, anebo alespoň ne dnes a ne přímo, stále mimořádný zjev.
Oslavy mají probíhat v kaminu, jak se tady po rumunsku říká kulturnímu domu. Nová plastová okna a podlaha z kachliček způsobují, že je tu vlhko jako v koupelně a každou chvíli někdo uklouzne. Rumunský primár – starosta je ovšem na modernizaci pyšný. Silvestrovská tancovačka může začít. Než se kachličkový parket doopravdy zaplní, tancují ze začátku jen dívky s dívkami, jak je tady běžným zvykem. Pánové se osmělí až později, zato ale tančí sebejistě a bez zaváhání. V pekárně se peče pro turisty, hraje harmonika, v hospodě se čepuje pro místní a všeobecné přípravy na slavnostní okamžik vrcholí. Na místním obecním úřadě vlaje vlajka EU, která tam už ale visí několik let, a tak vlastně na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že se chystá nějaká významná změna v dějinách vesnice. Vlajky EU jsme po cestě sem viděli snad na každém úřadě i autu. Rumunsko je snad největší výrobce modrých vlajek se žlutými hvězdičkami. Symbolizují pocit jednoznačné sounáležitosti s Evropou. A možná i strach, aby Rumuni zase nebyli odsunuti a izolováni od ostatního vyspělého světa. Obavy národa, který tak dlouho trpěl pod komunistickým režimem, jsou celkem pochopitelné.
Tancovačka trvá do rána. Příchod nového roku během ní slavíme dvakrát, protože v Rumunsku je o hodinu více. A tak vlastně není jasné, zda je země v EU podle českého, nebo rumunského času.
„Co se změní? Vůbec nic, kromě nesmyslných předpisů, které znemožňovaly obchodování s touto zemí,“ odpovídá na mou otázku ohledně novoročních očekávání Tonda Mikulenka, beskydský podnikatel, opravdový Valach, který v Banátu pod Rovenskem staví pilu. „Teď už nemusíme pro certifikáty do Bukurešti a bude třeba méně úplatků,“ dodává s úsměvem. „Jinak bude vše při starém. Lidé se naučí konzumu, žít na dluh a chudí zůstanou chudými,“ dodává smutněji.
„Teď už budeme v Evropě s vámi,“ nakloní se ke mně jeden z mých známých. „To se v té Unii z Rumunů po...“ křičí na mne, aby přehlušil starostův saxofon. „Tady v Rumunsku všechno rozkradou, jsme bohatá země s chudými obyvateli,“ pokračuje po chvíli.
Vzpomenu si na cesty, kterým chybí asfalt, na měď, která mizí z dolu kdesi do Srbska, na milionová terénní auta „patronů“, jak se tady trefně říká podnikatelům, a nezbývá než souhlasit.
Po tancovačce nastává vystřízlivění z euforie. Domů vezeme jednoho krajana i s rodinou. Skoro dva roky si odseděl v Čechách i v Rumunsku za vykonstruované obvinění z ublížení na těle. Tvrdí, že v Rumunsku se ze spisů ztrácejí důkazy a právo je vždy na straně toho, kdo má víc peněz. Stejně tak lékaři ošetří nebo zrentgenují jenom toho, kdo má eura. Euro má tady tudíž kouzelnou moc, je klíčem k srdcím úředníků i lékařů.
Při pohledu kolem sebe si nedokážu příliš představit, jak může EU doopravdy změnit Rumunsko k lepšímu. Vyšle sem snad své komisaře, kteří dostanou speciální školení, jak jezdit po blátě a jak u baráku najít kadibudku? A přitom budou stavět silnice?
Rumunskou chudobu zřejmě moc nesníží ani nové vodovody a silnice. Země je, jak všichni vědí, chudá proto, že zde pořádně nefunguje systém státní správy a samosprávy, že je vše zkorumpováno a stát je prolezlý protekcionismem a lajdáctvím. Rozhodně nepomohou evropské předpisy, které lidem zakážou prodávat zemědělské přebytky na trzích, jež fungovaly po staletí, nebo vyrábět domácí pálenku, která tady funguje jako lék i platidlo za služby. Lidé jistě nezbohatnou ani z toho, když z nich nové investice udělají námezdní síly, odkázané na nadnárodní průmyslové zóny.
Možná však členství v Evropské unii napomůže tomu, aby se Rumuni pracující v cizině naučili, že by měl stát fungovat pro ně, a ne jim být přítěží. A třeba si pak udělají doma sami pořádek. Jako hrdí evropští občané přitom budou mít přece jen určitou jistotu, že pořádek dělat mohou, aniž by kvůli tomu skončili ve vězení.
Autor působí jako vedoucí mise rozvojové pomoci v Rumunsku pro organizaci Člověk v tísni.