Fantazírovat arci nereálně

Během vašeho působení se v Olomouci podařilo vybudovat téměř z ničeho jedno z nejprestižnějších muzeí umění v ČR a také první Arcidiecézní muzeum u nás. Vnímáte toto horečné úsilí také jako reakci na duchovní vakuum, které bylo v Olomouci za normalizace obzvláště patrné? V historii města, které zažilo několik podobných znovuzrození, by to nebylo poprvé.

Domnívám se, že termín duchovní vakuum není zcela na místě; jak v oficiózní oblasti (doznívaly snahy převrstvit staletý „klerikálně-germánský“ charakter města), tak zejména v šedé zóně (Olomouc byla tenkrát považována za město kresby) zde tehdy panoval celkem čilý ruch. Ale máte pravdu, galerie na tom byla víc než bídně. Jak známo, velké úsilí mnohdy pramení také z komplexů – a ty nepochybně byly jedním z podnětů usilování kolektivu spolupracovníků olomouckého Muzea umění v posledním dvacetiletí. Za další by mohla být považována snaha vzepřít se jedné z téměř fatálních zdejších daností – potlačovat vše, co přerůstá lokální rámec, neřkuli zavání – ať již ve staré nebo soudobé kultuře – čímkoliv internacionálním. Ale rovněž k vašemu pojmu znovuzrození přistupuji s notnou rezervou – na to se ve vztahu k dnešnímu češství a jeho danostem dívám značně skepticky.

Jak se vlastně idea Arcidiecézního muzea Olomouc zrodila?

No konečně někoho napadlo zeptat se na to! Část někdejšího olomouckého hradu, přesněji řečeno kapitulního děkanství, kterou tehdy užívala olomoucká univerzita, v roce 1977 vyhořela. Několik let pak trčely k nebi očazené nezastřešené zdi. Často jsem tam chodíval, protože to kdysi bývala také moje škola, a když jsem pak dostal na starost dokončení poslední fáze rekonstrukce sousedního biskupského románského paláce, začal jsem fantazírovat – v té době arci zcela nereálně! Za deset let, v roce 1987, jsme s několika přáteli uspořádali výstavu k šedesátinám Tomáše Černouška, doprovodil jsem ji samizdatovým katalogem, a tam jsem to své fantazírování zveřejnil. Ale muselo uplynout ještě dalších deset let, než se podařilo domluvit spolupráci mezi církví a státem, kterou je ve stručnosti možné opsat tak, že církev poskytne objekt a valnou část exponátů, stát pak prostředky na rekonstrukci a provoz budoucího muzea. Ale, jak už jsem poznamenal – a nyní již bez legrace – nezdařilo by se to, nebýt širokého kolektivu lidí, kteří tomu uvěřili, pomáhali a spolupracovali, a eliminovali tak snahy těch, kteří to naopak komplikovali.

Charakter výstavních sálů a způsob instalace stálé expozice na mnoha místech připomenou spíše předchůdce muzeí: soukromé kaple, glyptotéky, kunstkamery a studiola. Inspirovali jste se někde při architektonickém zadání?

Mou konkrétní, žel nedostižnou inspirací, stále zůstává několik staveb italského architekta Carla Scarpy. Zejména jeho rekonstrukce benátského paláce Querini Stampalia – základní idea mnou kdysi doslova otřásla. Scarpa totiž v palácovém přízemku vytvořil síť otevřených kanálků, jimiž denně při přílivu proudí voda celým nitrem stavby až do zahrady a při odlivu se pomalu a tiše zase vrací zpět. Symbolika tohoto činu je hluboká a současně prostá: voda jako zdroj života a také živel, který vytvořil slávu a nádheru tohoto města, a zároveň živel, který je pomalu a tiše ničí... Dlouho jsme nad zadáním Arcidiecézního muzea přemýšleli a také během stavby jsme přistoupili k jistým, ne nepodstatným koncepčním změnám, protože se na jedné straně podařilo odkrýt některé dosud neznámé mezivrstvy a na druhé straně, myslím, platí i obecně, že s každým domem je nutné se dlouho, leckdy předlouho sžívat.

Jakou roli a jaké poslání by vlastně mělo Arcidiecézní muzeum v budoucnu naplnit?

Poslání takového muzea, a ještě k tomu v prostředí starého hradu, je přirozeně řada – od záchrany objektu (i kdyby v něm nebyla instalována muzejní expozice, vystačil by jako stavení hodné pozornosti sám o sobě) přes soustředění množství cenných exponátů, jako jedno z kulturních středisek (a nikoliv pouze výtvarného umění, ale celé škály uměleckých žánrů), až po něco specifického, co máte patrně na mysli: v autentických prostorech a na konkrétních, originálních dílech minulosti ozřejmit hlubokou souvztažnost této části naší planety s tisíciletým prolínáním výtvarné kultury a duchovního poselství.

Hovoříte o tom, že Arcidiecézní muzeum je také pokusem o navázání spojení s křesťanskou, antickou a židovskou tradicí. Můžete to objasnit?

Spíše než „navázáním spojení“ odkazem ke společným kořenům těchto „sloupů“ evropské civilizace a pak samozřejmě pokusem o definování místa našeho koutu světa v tomto rámci – samozřejmě za pomoci specifických muzejních prostředků.

V části muzea zabývající se prehistorií najdeme exponáty z širšího okolí, jež dokládají význam místa minimálně od období Velké Moravy. Proč zde chybějí římské dějiny města z nedávno odkrytého pochodového tábora z období markomanských válek ve 2. století z Olomouce-Neředína?

Obávám se, že na termín „římské dějiny města“ je ještě poněkud brzy, a navíc nejsme vlastivědným muzeem, kde se běžně vystavují archeologické nálezy, nýbrž muzeem umění s důrazem položeným na obě části názvu.

Stálá expozice vznikala na půdorysu mnohaletého, často celoživotního bádání jedné generace českých historiků umění, předcházely jí takové projekty, jakými byla trojice moravských výstav Od gotiky k renesanci 1400–1530, římská výstava v roce 2000 a také intenzivní bádání mladého kolektivu historiků umění AMO. Dokázal byste stručně vyjmenovat, jak se po otevření muzea mění náš pohled na staré umění v českých zemích? Například které kapitoly akademických dějin umění by se přepisovaly?

Nedokázal. Jednak nejsem specializován na staré umění – mým oborem je pouze něco z 18., 19. a 20. století. Přesto se domnívám, že nepůjde o přepisování dějin umění, ale o dílčí doplnění některých oblastí, například dějin mecenátu. Ale na druhé straně bych se chtěl ještě jednou vrátit k již zmíněnému poslání. Myslím, že tohle muzeum tady dlouho a hodně scházelo. Vedle již naznačených otázek památkové péče jde o jistou formu rehabilitace Moravy, olomoucké arcidiecéze i samotné Olomouce. Jak v rámci Evropy, tak v rámci českých zemí. A v neposlední řadě stejně tak o bolestivou otázku identity, zakotvení v moři vykořeněnosti „bez míry a bez hranic“.

Byl jste hlavním zastáncem architektů Hájka, Šépky a Hradečného v „jejich boji“ za uskutečnění rekonstrukce. Dnes se k výsledku vyjadřujete spíše skepticky. V časopise Architekt jste použil spojení „narcisistní architektura“ a „tyranie krásy“. Mohl byste to vysvětlit?

To nebyl pouze „jejich boj“, ale troufnu si tvrdit, že především „mein Kampf“. Osmileté střetání se všemi možnými, představitelnými i nepředstavitelnými spoluúčastníky tohoto dobrodružství na všech úrovních a urovnávání cesty projektu HŠH. Ano, vyjadřuji se částečně skepticky, ale kdo čte pozorně – a vidím, že to nejste ani vy – zjistí, že právě jen částečně. Většina lidí chce mít zkrátka stále pěkně, srozumitelně oddělené dobro od zla, černé od bílého, modernismus od tradicionalismu apod. Ale k věci. Ve vámi zmíněném článku jsem napsal, že se nebudu vyjadřovat k výtvarné stránce rekonstrukce Arcidiecézního muzea. Doplním to tedy nyní zcela zřetelně: za základní ideou dokončeného díla, například z hlediska koncepčního, a tedy i dispozičního řešení nebo problému staré versus nové, pevně stojím; podobné zásady budu pravděpodobně vyznávat do smrti a nakonec svým podílem jsem je do společné práce rovněž vnášel. To, co jsem se naopak pokusil metaforicky opsat se zmíněnou skepsí, vyplývá mj. z dlouholetých poznatků a vztahuje se k jinému okruhu problémů. Nemalá část současné české architektury – snad v reakci na předchozí normalizační šedivost – výrazně upřednostňuje výtvarnou (tedy mediálně přitažlivou) stránku díla nad ostatní složky tvořící její komplexitu – technickou, funkční, psychickou atd. Zapomínají, že architektura musí mimo jiné sloužit – a paradoxně tak mnohdy sami svému oboru prokazují tu nejhorší službu: špatně funkční, povýšenou, leckdy doslova nelidskou, zkrátka problematicky vymyšlenou stavbou dodávají argumentaci těm na opačném břehu, kteří varovně syčí, „nikdy si neberte architekta, přijdete na buben a navíc vám nic nebude fungovat, protože on se na váš účet pokusí vymyslet všechno znovu, a to, jak poznáte, není možné, a když se ohradíte, označí vás za nekulturní hlupáky, odvolávaje se na krále cyniků modernismu, jenž na připomínku, ,pane architekte, říkají, že vám do těch plochých střech teče‘ opáčil: ,tak ať si roztáhnou deštník!‘“ S našimi architekty jsme tuto nekonečnou a truchlivou polemiku vedli po celých osm let, někde jsme uspěli, mnohde nikoliv. V tom trápení bylo hodně z bolestí postmoderního i postkomunistického světa obecně.

Dovolte mi na závěr malou nadsázku. Podobáte se tak trochu Reinholdu Messnerovi. Také on v Jižním Tyrolsku buduje ze starých hradů muzea – v jeho případě lámaistického tibetského umění a kultur velehor. Také vy jste na Moravě otevíral již druhé muzeum umění. Co připravujete dalšího?

Škoda, že jste to neřekl opačně, totiž že se Messner podobá mně... v mém milém 19. století by si tento nic nestojící kompliment jistě neodpustili! Třetí muzeum bych už ale nechtěl budovat. Síly docházejí, skepse narůstá, je taky nejvyšší čas dokončit kdysi naznačené a rozdělané a pak, nezapomeňte, existuje rovněž takříkajíc soukromá sféra se svými vrtochy a třeba i kýčovitými představami. Myslím si, že završením práce kolem Arcidiecézního muzea se stane vybudování jeho detašovaného pracoviště v Kroměříži s tak fantastickými sbírkami, až se úží dech; na druhé straně se pokoušíme z Muzea moderního umění – jak se jmenuje druhá část naší instituce – vytvořit muzeum výtvarné kultury 20. a 21. století konečně nejen bez ideologického, ale také bez teritoriálního či národnostního omezení. Poslední, nejvzdálenější plán zatím ještě dřímá v jedné starobylé, dojemně krásné a kupodivu ještě intaktní olomoucké stavbě, z níž by mohla vzniknout jiná menší expozitura, která by obracela zraky k středoevropskému, moravskému i olomouckému fin de siècle.