I will never forget you, Merano!

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se Frida Kahlo (1907–1954) v posledních letech stala Che Guevarou západních galerií. „Je mi na nic z těch prohnilých Evropanů, ty všivácké ,demokracie‘ nestojí ani za zlámanou grešli,“ řekla kdysi. Inu, je asi v režii ruky trhu, s jakou samozřejmostí se ty nejpodvratnější umělecké osudy a díla proměňují ve zboží; podobně jako se repliky (!) Duchampova pisoáru prodávají za miliony dolarů, dobývají asi dvě stovky obrazů z pozůstalosti mexické malířky výstavní síně západního světa.

Fridamánie se bezesporu živí „leskem a bídou“ oscarového životopisu Frida od Julie Taymorové z roku 2002 se Salmou Hayekovou v hlavní roli. Jen za poslední dva roky měla tato malířka, pro níž byli proletářská revoluce a Diego Rivera vším, šest velkých samostatných výstav (New York, Londýn, Hamburg, Santiago de Compostella), tři proběhly v Londýně, z toho dvě v Tate Modern. Ba co víc! Americká nadace manželů Gelmanových připravila kolektivní show pod názvem Viva la Vida: Frida Kahlo, Diego Rivera & Mexican Modernism, která obletěla svět (Reno, Dallas, Seattle, Phoenix, San Diego, Chicago, New York, Mexico City, Benátky, Řím, Wellington, Canberra...). Jen letos jsou k vidění její tři nové samostatné výstavy.

V odlesku globálních ramp byla počátkem července v jihotyrolském Meranu otevřena výstava fotografických portrétů Fridina milence a důvěrníka Nickolase Muraye pod názvem I will never forget you!

Ach, Merano, Meran...

Světoznámé lázně jsou už od 60. let 19. století tradičním cílem blazeované smetánky z celé Evropy – přístavem luxusu a dobrého vkusu. Oblíbené nástupní místo vysokohorské turistiky je zároveň jednou velkou subtropickou botanickou zahradou chráněnou středověkými a romantickými hrady utopenými v nesčetných jabloňových sadech a vinohradech, jež se táhnou vysoko po úpatích až k ledovým farmám na úbočích skal. Třicetitisícové městečko obklopené bezmála třítisícovými vrcholy skýtá mnoho přitažlivých paradoxů a svým jedinečným duchem (tak dráždivě rozkročeným mezi Vídní a Středomořím) se seveřanoví jeví skoro jako ztracený ráj. Meran – to je pohled z římského oblouku přes divokou alpskou řeku s obrovitými balvany k hrádku S. Zeno, kde žil Ezra Pound, nad neskutečným vodopádem mezi palmami, olivovníky a sukulenty. Meran je také středověká kupecká ulice Lauben s gotickým, renesančním, barokním, klasicistním a fašistickým podloubím, naplněná vybraným zbožím z celého světa, která je ze všech stran obestavěna historizujícími, wagneriánskými a secesními nájemními činžáky, hotely a lázeňskými domy; Meran – to jsou dlouhé klikaté asfaltky mezi namyšlenými eklektickými vilami ukrytými za přívětivě se kývajícími palmami a bambusovými hájky rostoucími tu namísto živých plotů; dvojjazyčné Merano – zde se káva objednává jedině s italskou koncovkou: „Zwei macchiati, bitte.“ Krajina gotických kostelů, italianizujících klášterů, drobounkých kapliček s lidově primitivními malovanými madonkami a dřevěných krucifixů pod ostrou stříškou věnčenou olivovými ratolestmi a kukuřičnými klasy. Kafka se tu léčil, Morgenstern umřel, město-letní byt, které si zamilovaly generace evropských aristokratů.

Frida a Nickolas

Od roku 2001 v Meranu v ulici Lauben funguje zajímavá symbióza spořitelního domu a kunsthalle: kunst Meran im haus der Sparkasse alias Merano arte edificio Cassa di Risparmio. Do širšího středoevropského kontextu se tato výstavní síň zapsala na podzim roku 2004 výjimečným projektem pod názvem: meta.fisica – Kunst und Philosophie von de Chirico bis zur Konzeptkunst, doprovázeným náročným katalogem, na jehož kvality např. loni navázala vynikající přehlídka současného sochařství Stretch Scuplture. Letní měsíce pak 500 m² této výstavní plochy v klasicistní budově (adaptované v intencích italsky kultivované a rafinované památkové péče) patří turisticky přitažlivým přehlídkám. Loni to byla výstava fotografií Man Raye, letos tedy Frida Kahlo.

Frida potkala Nickolase Muraye (1892–1965), módního fotografa maďarského původu a pio­nýra barevné fotografie, ve třicátých letech v New Yorku, v době, kdy se přátelil s okruhem mexických malířů kolem Diega Rivery. Navštěvovali se a „potýkali“ až do roku 1941, kdy Nickolas definitivně pochopil, že Frida je vnitřně zcela oddána Riverovi. Vzájemná korespondence však svědčí o jejich upřímném a silném mileneckém vztahu a důkazem je i 56 ponejvíce barevných a dvoutónových fotografických desek vystavených poprvé loni mnichovskou galerií Schirmer/Mosel Showroom. V letáku meranské kunsthalle jsou fotografie inzerovány jako „fotografická a uměleckohistorická senzace“, jako „milník barevné fotografie“ a interpretovány jako „málem fotografická performance“ obou milenců. Ve skutečnosti jde spíše o klasické portréty krásné a hrdé ženy v tehuán­ském kroji. „Diego říká, že je (Murayova fotografie – pozn. aut.) stejně dobrá jako obraz od Piera della Francesky“ (Frida v dopise Nickovi, 1939). Nelze jim upřít sugestivnost a i bez Fridiny legendy se na ně jen obtížně zapomíná. Pozoruhodné jsou rovněž fotografie dokumentárnějšího rázu. Na jedné vidíme milence před Fridiným rodným „modrým domem“ v Coyoacánu, v pozadí je kamenná mayská plastika – drobný skřet tlačící vozík se sedícím Lvem Trockým. Na jiném portrétu z Coyacánu nosí Frida náušnice ve tvaru malých usekaných ruček. Avšak po počátečním okouzlení následuje mírně rozpačité střízlivění a tázání. Jde tu o plytký, nebo rafinovaný koncept kurátorů? Je to jen zastávka na trase mezi nákupy luxusních a krásných věcí, nebo kódované poselství o bolesti, smrti a touze ukryté za krásnou tváří? „Přední znalkyně Fridiny tvorby Hayden Herrerová (…) přirovnala Fridu ke sv. Šebestiánu,“ píše Luděk Janda v českém výboru Fridiny korespondence a deníků a mohli bychom jí nad Fridinými portréty dát za pravdu. Stejně jako tento světec na renesančních obrazech vystavuje Frida Nickově kameře beze studu svou bolest i krásu s neobvyklou přirozeností.

Zůstane-li nám po výstavě přece jen skepse i po návratu z Merana, neměli bychom se alespoň bránit vlastním vzpomínkám; jsou příliš vzácné (vzpomínky, Meran i Frida) na to, abychom je se zachmuřeným úsudkem seveřana zavrhli a o výstavě pomlčeli.

Autor je historik umění a recenzent dvouměsíčníku Listy.