Útok na mé město

Olomoucké Muzeum moderního umění připravilo jednu z událostí sezony: výstavu Vzplanutí – Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903–1936, jež je výběrem ze sbírky Jana Placáka a jeho Galerie Ztichlá klika. Jádrem kolekce je pozůstalost staroříšského nakladatele a mecenáše Josefa Floriana, který sehrál klíčovou roli ve zprostředkování literárního expresionismu pro naše prostředí. Výstava dokazuje, že jeho spolupráce s německými, rakouskými, švýcarskými a také mnohými českými umělci sehrávala podobně iniciační roli i pro recepci výtvarného expresionismu, zejména toho poválečného. Jan Placák shromáždil kolem staroříšského hnízda množství dalšího materiálu: od slavných jmen expresionismu (Heckel, Barlach, Marc, Pechstein, Feininger, Kollwitzová) přes českoněmecké autory (Longen, Nowak, Gutfreund, Feigl, Justitz) až k tvůrcům známým z výstavy Mezery v historii 1890–1938. Polemický duch střední Evropy – Němci, Židé, Češi z roku 1994 (Brömse, Steiner-Prag, Pollak-Karlin, Kopf, Hegenbarth). K novému postavení expresionistického hnízda byla přizvána historička umění Marie Rakušanová.

Placák neshromáždil žádné žárlivě střežené snobské poselství, nýbrž velkorysý průřez tvorbou prvních tří desetiletí minulého století, především grafickým uměním autorů ze střední Evropy (a také, což vědí zasvěcení v Praze, vyhledávanou knihovnu vážící se k tématu). Staroříšské centrum se tak poprvé zjevuje v celé své závažnosti.

Ode dneška bychom se tedy měli naučit alespoň tato jména: Richard Seewald, Eberhard Viegener, Josef Eberz, Wilhelm Schnarrenberger, Albert Schamoni, Michel Fingesten, Ignatz Epper a Heinrich Maria Davringhausen. To jsou tvůrci, kteří mohou výrazně pozměnit naše dosavadní poznání jednoho uměleckého směru. Marie Rakušanová vystavěla kolem 77 autorů „nové čtení“ expresionismu ze středoevropské perspektivy. Zá­klad její studie v katalogu tvoří – kromě sumy použité literatury – intepretace, propojování pramenů, idejí a bývalých tezí, hledání styčných bodů s českou moderní kulturou, vhledy do často podivuhodných, dobrodružných osudů autorů a sledování proměn tvorby. Na hloubavého diváka tu však číhají nečekaná protivenství.

Napnout sluchy

Nejprve je to jen tušení. Mezi všemi zde těmi drásavými a sugestivními „vraždami“ (Max Mayrshofer), „Golgotami“ (Jaroslav Zamazal) , „básníky a vepři“ (Eberhard Viegener), „blaženostmi“ (Jakob Steinhardt), „vyfešákovanými příjemci nových povelů“ (Wilhelm Schläger), „Sodomami a Gomorami“ (Richard Seewald), „cenzory“ (Emil Artur Longen), „výslechy“ (Willi Krock), „pikniky“ (Alfred Justitz), „stříháním všiváků“ (Rudolf Jakubek), „rybářskými krčmami“ (Otto Herbig), „koncerty“ (Michel Fingesten), „vizemi“ (Josef Eberz), „oběšenci“ (Heinrich Maria Davringhausen), „orákuly“ (Jan Alster), „dámami v zeleném“ (Otto Lange) a „demonstracemi“ (Emmy Lichwitz-Krassová) vytane soustředěnému divákovi vzpomínka na někdejší výstavy a na tehdejší hnízdění na zcela jiných stromech, teoretických východiscích, -ismech a slozích.

Miroslav Lamač se svými pracemi z konce osmdesátých let (Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917) a kolektiv autorů výstavy Český kubismus 1909–1925 z roku 1991 „teoreticky uzákonili český kubismus jako fenomén s řadou lokálních charakteristik“, jak poznamenala historička umění Hana Rousová. Jenže ouha! Už v roce 1994 přišla přehlídka Expresionismus a české umění 1905–1925, která tento „zákon“ zcela zrelativizovala. Za půl roku nato Hana Rousová provedla další příkrý řez tématem a namísto expresionismu, kubismu či kuboexpresionismu nabídla nový, tentokrát hybridní model – deviaci kubismu (výstava Deviace kubismu v Čechách). A právě na tomto jiném stromě jsme hnízdili s podobným hejnem autorů, které dnes zříme na Vzplanutí.

Marie Rakušanová se v olomoucké expozici pokouší tolerantně pojmout do nového hnízda příliš mnoho ptáčat, která známe z citovaných výstav. Často s totožným odkazem na krystalinismus (což byl jeden ze závěrů, který si pro deviující kubisty rezervovala Hana Rousová) a s tématy typickými pro sloh, která známe od historika umění Pavla Lišky z katalogu výstavy Expresionismus v Galerii hlavního města Prahy (neprogramová vágnost, synkretické mísení křesťanství a revoluce, vyjevování „zdánlivých a skrytých“ cílů, výjevy z přírody, erotiky a ze zářícího já). Jestliže Rousová před čtrnácti lety tvrdila že „deviace kubismu jsou sice centrifugální vůči kubistickým principům, zato ale centripetální, t.j. dostředivé vůči některým expresionistickým požadavkům, zejména pokud jde o ,výraz‘ a jeho hlubší kontext, a stejně tak i k symbolismu zlomu století“; a hovoří-li dnes Rakušanová o stejných autorech (Kopf, Váchal, Justitz, Brömse, Adler, Hofman, Trampota) a někdy i o úplně stejných exponátech (Fingesten) jako o expresionistických tendencích, pak musíme napnout sluchy k hlasům kukaček. Tendence značí rozpínání, napínání něčeho (z lat. tendo). Kukačky ale nikdy nerozšiřují hnízda, nýbrž parazitují na nevědomých pěstounech. Nechť je následující exkurs jedinou korekcí jinak příkladné práce.

Kukaččí vejce antroposofů

Roku 1933 proběhla v olomouckém Mährisches Tagblattu zpráva o založení Společnosti přátel Augusta Brömseho, tehdy již zesnulého profesora grafické speciálky na pražské akademii. Mezi jeho žáky náležel i Josef Prinke, zastoupený na Vzplanutí grafickým listem. Za vznikem společnosti stál jiný Brömseho žák, olomoucký Němec Rudolf Michalik.

Michalik, Prinke a další antroposofičtí tvůrci, například Richard Pollak-Karlin (na Vzplanutí zastoupený steinerovskou prací Bez názvu, kol. roku 1920), však byli vůči expresionismu programově kritičtí. Byl pro ně ahrimanstvím, živočišnou vášnivostí, jež vede z cesty pravého poznání, tkvící ve středu mezi ním a luciferskou fantastikou a intelektualismem. „Expresionismus nehledal už dál duchovno ve vnějším světě, ale ve vlastní duši. Ukázalo se, že toto nitro je bytostné neukázněné, divoké zvíře, které si zotročuje člověka.“ (Rudolf Michalik, 1933) A ejhle! Pečlivě budované – beltingovsky do široka otevřené – hnízdo je zaneseno. Kukaččí vejce antroposofů? Antroposofický okruh autorů Richard Pollak-Karlin a Hilda Pollaková, Bogdan Cerovac, Rudolf Michalik, Josef Prinke, rozšířený třeba o Augustina Ságnera či Otto Stritzka a jiné (po jistý čas pod vlivem antroposofie tvořící) umělce, by stál za samostatnou výstavní analýzu. Nyní hrozí, že spolu s jinak přínosným pokusem o další pochopení fenoménu expresionismu vysedíme nevlastní mládě konfuze. Jde totiž o to, zdali si můžeme dovolit přiřadit k expresionismu autory, kteří by se nikdy pod egidu expresionismu nepodepsali, neboť byli programovými cíli, formou i obsahem vůči expresi v opozici.

Epilog

Jeden z dřevořezů na výstavě sluje Sturm auf meine Stadt (Útok na mé město). Domy se kroutí pod úderem zepelínů, plameny šlehají do výše, náměstí zaplnili dobrovolní hasiči, zpěněná krev citlivého diváka vyřinula až ke chřípí. Právě mu dochází, že to, co si myslel, že zná, mohlo být vlastně docela jinak. Tendence, deviace, války, vzplanutí, -ismy, vraždy, oběšenci, básníci, vepři, Němci, Židé, Češi... V budově muzea, v bývalé věznici přestavěné na vykřičený šantán Radiobar s hybridní fasádou deviující na pomezí kubismu, pozdní secese a neoklasicismu, je důsledné upřednostnění německých titulů na popiskách všech exponátů vlastně symptomatické. Vede nás to ke stále se vracející myšlence, že dějiny expresionismu – podobně jako například dějiny Olomouce – nakonec ani nejsou dějinami našimi.

Autor je historik umění a recenzent Listů.