Papír, nůžky, lepidlo a čas

Není to dávno, několik málo měsíců, co jsem na těchto stránkách dost kriticky hodnotil dramaturgii pražského Ateliéru Josefa Sudka. Poslední dvě výstavy se ale zdají být blýskáním na poněkud lepší časy. V listopadu představené fotografie Slovinky Aleksandry Vajdové (1971), na nichž autorka zobrazuje svého otce v různých ležících polohách, včetně té poslední možné, totiž v márnici, byly srozumitelně formulovanou věcí. Následující, tedy nynější expozice Jiřího Kovandy (1953), odborného asistenta na pražské AVU, je co do poetiky zcela jiná káva, ale neméně dobře konvenuje Sudkovu ateliéru, jehož komorní prostory a genius loci vyžadují koncentrovaná a promyšlená gesta. Zcela dominantní základ Kovandova představení Radši bych byl andělem tvoří jedenadvacet juvenilních koláží, které si tento autodidakt „vyráběl“ v letech 1972–73. Součástí expozice jsou i současné minimalistické instalace, ale ty ve výsledku vyznívají jako zbytný apendix.

Loni v říjnu vynesl jiný výtvarný autodidakt, Vladimír Materna (1935), na světlo fotografie, které exponoval v osmdesátých letech, ve svém fotografickém období, jež pro něho bylo sice intenzivním, nicméně intermezzem. Materna po přemlouvání souhlasil se zveřejněním dvou desítek černobílých zátiší, zákoutí a krajin v pražské Galerii Litera a udělal dobře – česká fotografie osmdesátých let do svých análů dodatečně získala jedno sice pouze „hostující“, ale zaznamenáníhodné jméno. Rovněž Jiří Kovanda – jak v průvodním textu k jeho výstavě píše Tomáš Pospiszyl – až donedávna vnímal své koláže z let 1972–73 jako „práce hluboko pod hranicí zveřejnitelnosti“. Ze vzniklé situace lze vyvodit, že autorovou podmínkou k vystavení byl pravděpodobně „komentář“ ve formě doplňkových instalací. Ale jak již bylo řečeno: šlo by to docela klidně i bez nich.

Nad dvěma desítkami koláží mladíka Kovandy – pár let poté se začal věnovat performancím, jednu z nich letos „recyklovala“ vítězka Chalupeckého ceny Barbora Klímová – se propadneme ještě daleko hlouběji než do počátku sedmdesátých let. Pomineme-li fakt, že několik málo detailů ukazuje i na využití obrazového materiálu v dobovém tisku, získáme dojem, že hledíme na „teigovské“ nálezy někdy z let třicátých či čtyřicátých. Segmenty Kovandových koláží jsou většinou obligátně surrealistické: údy, zejména pak ženská stehna, fragmenty strojů, krajiny snů... Ale i tam, kde neběží o takovouhle doslovnost, je odvozenost těchto dílek nesporná.

Zajímavé je, že ta odvozenost nevadí a stojí za to si říct, proč nevadí. Hlavním důvodem je talent hledajícího Jiřího K. – nikoliv pouze napodobivá zručnost, nýbrž inspirovanost a vtipnost oněch kolážovitých setkání. Samozřejmě: v rámci žánru. Ačkoliv „teigovská“ koláž byla původně projevem avantgardním, už tehdy, když se k ní přiklonil mladík Kovanda, byla v podstatě uzavřeným žánrem, v němž se lze pohybovat pouze po způsobu variací. A Jiří Kovanda tu svoji zahrál docela hezky. Některá jeho cvičení by se dala použít v pomyslné antologii české surrealistické koláže coby jeden z jejích postavantgardních projevů. Je v té dvacítce Kovandových drobných „lepenic“ cosi mile neškodného, ale nikoliv trapného.

Autor je redaktor MF Dnes.