Parfém: Příběh vraha

Skoro to vypadá, jako kdyby Parfém: Příběh vraha byl natočen kvůli tomu, aby se na něj dobře psaly chytré recenze. Celý se odvíjí od jediného nosného motivu, kterým jsou vůně a pachy, a pracuje s ním nejen jako s tématem příběhu, ale také v rovině technického zpracování. Recenzent tak má své téma a může ho rozebírat hned z několika různých úhlů. Navíc už samotný poetický název filmu vybízí k tomu přirovnávat v recenzi pocity z díla k účinkům parfému, zatímco poetická atmosféra zase láká k vzletným literárním formulacím.

Přirovnání k parfému použiji jen jednou: nejvíc se mu film podobá ve své opojnosti. Tváří se, že je něčím víc než „pouhou“ řemeslnou zábavou díky tomu, že tematizuje vůně a pachy a přikládá jim symbolické významy. Zároveň však poskytuje názorný návod, jak všechny skryté narážky a myšlenky odhalit a rozklíčovat. Těžko si lze představit něco polopatičtějšího než komentář vypravěče mimo obraz, který nám hned po úvodních titulcích prostě a jasně oznámí, že se s hrdinou budeme zabývat pomíjivým světem pachů a vůní. Tato návodnost by byla pochopitelná, pokud by snímek chtěl sdělit něco skutečně překvapivého a zásadního. Parfém je však přes občasnou formální sofistikovanost myšlenkově banální a nijak nezacílenou antologií různých pohledů na téma čichu a vůní. Počáteční radost z toho, že jsme bez námahy schopni rozeznat a pochopit všechny skryté narážky a přesahy, se při hlubším zamyšlení nad filmem rychle vytratí.

Pomíjivost i esence

Z řemeslného hlediska Parfému nelze vytknout žádný podstatnější nedostatek. Příběh zaujme atraktivitou prostředí Francie sedmnáctého století, napínavostí zápletky, v níž sledujeme osudy několikanásobného vraha mladých dívek, a také morbiditou motivu uchovávání vůně mrtvých panen. Herecky si film mezi sebe rozdělily dvě osobnosti, které působivě ztvárnily výrazné vedlejší postavy – v první polovině můžeme obdivovat Dustina Hoffmana v roli kultivovaného stárnoucího výrobce parfémů a druhá část patří Alanu Rickmanovi a jeho postavě radního, který se zavile snaží ochránit svou dceru před tajemným vrahem. Kamera, hudba a střih (s výjimkou scén, které pracují s čichovými vjemy) kopírují postupy hollywoodských velkofilmů, které kladou maximální důraz na vtažení diváka do děje. Jako podívaná funguje Tykwerova adaptace slavné Süskindovy knihy velice dobře.

Ke všemu, co je nad tento rámec, už je možné mít výhrady. Film pracuje v podstatě na dvou rovinách. První z nich je samotný děj, který slouží jako osnova pro vrstvu druhou, na níž nám snímek předkládá různé pohledy na motiv vůní a pachů. Bez této nadstavby je však příběh několikanásobného vraha jménem Jean-Baptiste Grenouille (pozoruhodná tvář herce Bena Whishawa) jen nenápaditou a nepříliš přesvědčivou pohádkovou moralitou o zázračném dítěti, které se snaží dosáhnout nedosažitelného. Způsob, jakým Tykwer nakládá se svým tématem, také není dvakrát přínosný. O vůních se dozvíme sotva víc než prosté konstatování, že jsou pomíjivé (což je explicitně řečeno v úvodu) a mají specifický dopad na lidské pudy (což je velmi názorně předvedeno v závěru filmu) a že představují svět, jejž jsou lidské smysly schopné poznat jen velmi nedokonale. Ani když se rovina příběhu protne s rovinou významových přesahů, nevznikne nic uceleného, jen nesourodý hybrid, který se snaží vlastní nevyhraněnost zamaskovat chytrými jednotlivostmi.

Hlavní téma Parfému není definované jako problém, jejž by se film snažil když ne řešit, tak alespoň nějak přínosně uchopit. První část filmu, zachycující Grenouillovo dětství a dospívání, zkoumá čich jakožto smysl, který je zdrojem jak poznání, tak smyslnosti. Ve druhé části, začínající scénou první vraždy, se pachy najednou mění z tématu filmu na symbol, představující pomíjivost a neuchopitelnost a zároveň esenci, duši věcí (hrdina nemá žádný vlastní pach a také jeho chování je chladné a bezcitné). Když se nakonec Grenouillovi podaří vyrobit jeho parfém, dostává vůně ve filmu takřka magický charakter, jenž hrdinovi ve scéně před jeho popravou umožňuje doslova očarovat všechny přítomné. Komentář pak zhruba deset minut před koncem filmu v jediné větě zpochybní celý dosavadní děj (praví, že Grenouille mohl s pomocí parfému dosáhnout, čeho by chtěl, ale nemohl se stát člověkem s vlastní vůní). V poslední scéně filmu pak už vůbec není jasné, jestli se v ní poukazuje na smyslovost vůní, na symbolicky vyjádřenou pomíjivost nebo na čarovnou moc hrdinova vynálezu. Ve výsledku to ze všeho nejvíc připomíná manévr, který má zamaskovat myšlenkovou bezradnost filmu.

Tykwerův čich a Švankmajerův hmat

Parfém se snaží pracovat s čichovými vjemy i na technické úrovni. Tvůrci se v řadě záběrů pomocí filmových výrazových prostředků pokoušejí evokovat v divákovi iluzi určité vůně. Obdobné experimenty provádí v některých svých filmech Jan Švankmajer s hmatem (nejvýrazněji ve Spiklencích slasti) a s chutí (nejvýrazněji v Otesánkovi). Švankmajerův taktilismus a jakýsi dosud oficiálně nepojmenovaný „aromatismus“ či „odourismus“ Parfému jsou ve svých postupech takřka totožné. Vizuálně Švankmajer zprostředkovává hmatové a chuťové počitky pomocí záběrů kontaktu smyslového receptoru s objektem, který je snímán ve velkých detailech, přičemž Tykwer tento princip v podstatě s menší dávkou invence převzal. Z možností zvukové složky filmu Švankmajer využívá především autentické zvuky mlaskání či tření. V Parfému byla do služeb smyslovosti výrazně zapojena i hudba, která svou náladou přibližuje charakter čichového vjemu.

Úspěšnost těchto postupů je obtížně měřitelná, protože každý divák je vůči zobrazovaným evokacím jinak citlivý. U Parfému navíc zůstává otázkou, do jaké míry má takto doslovná a přímočará smyslovost opodstatnění. Ve Švankmajerově případě je taktilismus projevem jeho celoživotního zájmu o hmotu a fyzické prožitky, zatímco v Parfému jde o další jednotlivost, která má diváka odpoutat od faktu, že film jako celek nedrží pohromadě.

Celkově tedy Tykwerovo nové dílo budí dojem zastírací hry, nabízející povrchní opojení atraktivními prostředky, které jsou ovšem postaveny na velmi vágním základě. Téma vůní je tu zpodobňováno v nejbanálnějších možných významech a asociacích, které dohromady netvoří žádný ucelený tvar. Snímek sice kalkuluje s náročnějším divákem, ale přitom je schopen jej upoutat pouze sofistikovaně se tvářícím povrchem, pod nímž se neskrývá žádný skutečný obsah.

Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.