Nemít co říci a říkat to

Rád bych se rozdělil o nadšení z jedné z nejlepších scénických (ne-filmových) hudeb, jaká ke mně dolehla. Nejde o silné melodické hudební téma, naopak – o hudbu pozadí, ovšem zvláštně plnou. Andrew Pekler aktuálně hrál v Praze v triu Jana Jelineka (o kterém nikdo nenapsal, jak skvělý koncept měl a jak velkolepě ho naplnil, jak báječně kolem těch konkrétních, tanečních bicích Hanna Leichtmanna bublali a koktali Jelinek a Pekler). První dvě alba vydal Pekler u berlínského „Deutsche dub foundation“ labelu Scape Music, následovala deska Strings + Feedback u Staubgold. Nové album Cue je… co to vlastně je? Snad pocta nebo parafráze, vycházející z tradiční library music, tedy dekorativní hudby z nahrávkových knihoven, na kterou si můžete zaplatit licenci a použít třeba do reklamy nebo do filmu. Pokud stačím sledovat, antiautorská hudba se dnes těší intenzivní pozornosti – ne pro svou „nemožnost“, ale právě pro chuť autorů pracovat s ní, vzít ji jako východisko pro něco „možného“.

Po vzoru téhle spotřební hudební konfekce označuje Pekler své jednotlivé tracky třeba takto: Rockslide – nostalgický patos ve středním tempu pro širokoúhlé drama, slide-kytara + elektronické efekty, nebo Floating Tone – zvolna narůstající téma o jedné notě pro závěrečné titulky – mrazivá kresba kytary a hřejivý doprovod. Nastolená hudební krajina je do značné míry pořád stejná, což potvrzuje, proč skladatel Arvo Pärt říká filmové hudbě salámová – ukrojí se tam, kde je zrovna třeba. Ale Peklerovy salámy zvolna, potutelně mění nádivku: jsou neměnné a zároveň živé asi jako dróny, dlouhé zvukové prodlevy (třeba v indické hudbě), u nichž přirozené svrchní alikvótní tóny zajišťují, že se nám v uších pořád děje něco trochu jiného. Vidíte? Tak dlouho Pekler vycházel z modelu komerční hudby, až vytvořil rozehranou podobiznu indického drónu. To už připomíná text Pepy Nose „kdo jde pořád na západ, dojde na východ“.

Kdo se s hudebními knihovnami setkal v postprodukčních studiích, ví, že jméno autorů na nich najde napsané buď drobným písmem nebo vůbec ne. Tyhle nahrávky nikdy nenalezneme na pultech – marketing je směřuje přímo k reklamním a filmovým produkcím. Vyrábět je znamená ovládat určitý jazyk hudebních spouštěčů emocí, ale zároveň redukovat se na řemeslníka. Vyvstává před námi obraz výrobců, kteří bez vášní dělají na svěřené práci osm hodin denně. Nepotká je popová sláva ani pověst umělců-individualit, k renomé skutečných muzikantů mají dál než nájemní doprovazeči Evy a Vaška.

Pekler píše: „Původní hudební knihovny měly vlastní estetické postupy a pravidla hry, jakými se přimykaly k různým stylům hudby. Já nerekonstruuji ani nerekontextualizuji hudbu knihoven – aplikuji místo toho její pravidla na dnešní, snad mou vlastní hudbu.“ Jak říkal John Cage: Umělec má právo nemít co říci a říkat to.

Andrew Pekler nejspíš vytušil, že beztvářnost a anonymita této tvorby je v něčem osvobozující. Přidal k ní jemně, velmi jemně vůli autora, jakýsi individuální otisk do krajiny sériových tapet. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem slyšel tak zřejmou hudební paralelu k přístupu Andyho Warhola. Jak se ale octl v aktuální tvorbě roku 2007? Berme to jako kontrolní otázku za domácí úkol. Odpověď můžeme hledat za zvuků Peklerovy skladby Kontakt – ne­ústupné gesto trianglu a napůl rozšlehaná elektronika…