Nový historismus

Pokud lze na sklonku 20. století pozorovat nějaký výrazný fenomén v oblasti věd o člověku a intelektuálního úsilí, pak je to nepochybně proměna vztahu k dějinám. Zatímco pro modernistické spisovatele byla „historie noční můrou, z níž se musíme probudit“ (James Joyce) a pro výtvarné umění (ve velké většině) byla spíše čímsi, proti čemu je nutné se vymezit, tak nástup tzv. postmodernismu je charakteristický příklonem k historii. Pravda, často výrazně eklektickým a někdy ne úplně vkusným (jako je tomu v případě některé postmoderní architektury a jejích upadlejších podob), nicméně přesto příklonem nezpochybnitelným a intelektuálně podnětným.

V oblasti literární kritiky je vyjádřením této tendence tzv. nový historismus, směr, který v osmdesátých letech vykrystalizoval zejména na univerzitě v kalifornském Berkeley a který teď českému čtenáři představuje učebnice Johna Boltona Nový historismus / New Historicism, již v překladu Olgy Trávníčkové a Marka Sečkaře vydává nakladatelství Host. Nový historismus – jak upozorňuje v úvodu knihy Bolton – sice zpočátku postrádal nějaké jasné teoretické vymezení a utvářel se spíše v konkrétních analýzách kritiků a historiků, nicméně od samého počátku představoval vymezení vůči dvěma trendům, které v anglosaské kritice dominovaly v poválečných letech, nové kritice a dekonstrukci. Zatímco nová kritika představovala na anglosaských univerzitách domácí směr, dekonstrukce byla importována z Francie, a to zejména zásluhou kritiků působících na Yale, jako byl například Paul de Man.

Jak nová kritika, tak dekonstrukce vycházely z detailního čtení. Oproti tomu nový historismus přišel s jistou distancí od textu, což byla trochu dvojsečná zbraň: na jedné straně se interpretace opět rozšířila o kontext, na straně druhé vzniklo nebezpečí až přílišného odstupu od primárního textu a jeho literárních hodnot. Podobná nebezpečí však číhají u každého více či méně profilovaného kritického směru a je nesporné, že nový historismus přinesl spoustu podnětných knih, interpretací a leckdy otevřel dosud neznámé nebo přehlížené aspekty literární tvorby.

Novohistorické myšlení se – jak v návaznosti na Stephena Greenblatta píše Bolton – chce odlišit od tradičního historismu, který usiloval „o odhalení jedné politické vize, obvykle totožné s tou, kterou údajně zastává celá vzdělaná vrstva, nebo rovnou celá populace“. Řečeno jinými slovy, vedle formalismu v literární kritice odmítá nový historismus i velké příběhy a jistou teleologii dějin. Zároveň otevírá možnost pluralitě interpretací a v návaznosti na antihumanismus Michela Foucaulta výrazně zpochybňuje privilegované postavení subjektu, v tomto případě jistého privilegovaného čtenáře – interpretace, které vyznává nová kritika.

Svou inspirací i zaměřením je nový historismus multioborový. Je silně inspirován dílem Michela Foucaulta a teoretického historika Haydena Whitea: oba dva jsou v knize zastoupeni, byť se při pohledu na dva krátké úryvky nabízí otázka, zda jsou zastoupeni dostatečně a zda Bolton skutečně sáhl po těch pravých ukázkách z významného díla těchto dvou myslitelů. V kritické praxi nabízí přesahy od literatury do jiných oborů, zejména historie, filosofie, sociologie, a to někdy až v takové míře, že to budí obavu, zda se interdisciplinarita nepropadá v chaos.

V českém kontextu zatím příliš nových historiků nevyšlo: nakladatelství Karolinum dosud vydalo pozoruhodnou knihu Ste­phena Greenblatta Podivuhodná vlastnictví a chystá se vydat Tropiky diskursu Haydena Whitea. I proto je Boltonova učebnice vítaná a zajímavá. Ano, s jistými jeho interpretacemi v doslovu ke knize by bylo možné polemizovat, ovšem to je zcela přirozené vzhledem k povaze nového historismu: ten postrádá jasnou teoretickou formulaci ve formě nějakého principu či dogmatu a namísto toho je spíše praktické povahy (v tom smyslu, že teoretická východiska jsou uplatňována při analýzách konkrétních textů či souborů textů), a tak jakékoli shrnutí se z povahy věci nevyhne zjednodušujícím soudům. Vedle zmíněných úryvků z díla Michela Foucaulta a Haydena Whitea kniha obsahuje úryvky z díla Stephena Greenblatta, zejména pak zásadní úvod ke knize Moc forem v anglické renesanci, renesanční studii Jean E. Howardové nebo studii Waltera Benna Michaelse. Jako u každé antologie i u této by se dalo diskutovat o výběru textů a autorů, nicméně zbytečně: účelem knihy je poskytnout čtenáři stručný přehled o novém historismu a to se jí daří velmi dobře.

Autor je anglista.