Banville tváří v tvář živlům

Moře. Monotónní rytmus vln, střídání přílivu a odlivu. Moře chladné, ani kruté, ani laskavé, spíš nevšímavé, obklopující, pohlcující. Právě leitmotiv posledního románu Johna Banvilla (Moře, recenze Kateřiny Rudčenkové viz A2 č. 45/2006) jako by vyjadřoval nejsilnější stránku všech jeho textů. U mnoha autorů působí přílišný důraz na formu, hraní si se slovy samoúčelně, někdy až trapně. Ne tak u Banvilla, který je právem považován za žáka Vladimira Nabokova. Hlavní silou irského prozaika není vyprávění rozmáchlých příběhů, vytváření strhujících románových konstrukcí, ale intimní a opakované promýšlení toho, co nám vyjevuje sám jazyk; objevování nesamozřejmého v samozřejmém, až banálním.

Přerušené zkoumání jazyka

John Banville se narodil v roce 1945 ve Wexfordu na jihovýchodě Irska, většinu času však prožil v metropoli Dublinu, kde dlouhá léta pracoval v redakci The Irish Times. Úspěch Moře – nejen kritický, ale i čtenářský – přišel možná v době, kdy to sám literát už nečekal. Dlouho byl především autorem pro literární kritiky, spisovatelem uznávaným, obdivovaným, leč málo čteným. Je to snad dáno i zaměřením jeho knih, které jsou jako severní moře: uhrančivé, leč poněkud neosobní a rozhodně nikoli přívětivé. Na druhé straně, kdykoli se spisovatel snažil ze své ulity vykročit a napsat přístupnější knihu, zoufale narazil – jeho historické romány nesnesou srovnání s temnými meditativními knihami Moře, Kniha doličná nebo Mefisto.

Literární dráha loňského laureáta Bookerovy ceny je dlouhá pětatřicet let. V roce 1970 vyšel jeho slibný debut Dlouhý Lankin, brzy poté novely, v podstatě básně v próze Nighspawn a Birchwood. Autor už zde nepoužívá vzletné metafory; usiluje především o precizní vyjádření a dbá rytmu jazyka. Kdosi napsal, že u geniálního literárního díla čtenář žasne nad tím, co všechno je možné vyjádřit slovy. Nevím, je-li Banville geniální, nicméně tento druh úžasu ve mně vyvolávají téměř všechny jeho texty. Vypravěči se daří přesně zachycovat obzvláště prchavé, ba přímo vágní pocity.

Autor bohužel nastoupenou cestu a zkoumání jazyka přerušil; obrátil pozornost k velkým osobnostem světové vědy. Volně koncipovaná trilogie sestávající z románů Dr. Copernicus, Kepler a Newtonův dopis je sice poutavá, zejména v knize o Keplerovi jsou zdařile využity imaginativní příležitosti, jež nabízí baroko, přesto se nelze ubránit dojmu, že to je všechno jaksi vyčtené, nastudované, příliš účelově poskládané dohromady. Banvillovi zkrátka romány usilující o poselství nejdou, jeho síla je v jazyce, v jisté roztěkanosti.

Zpochybnění našeho myšlení

Ke svým silným zbraním se autor vrátil v novele Mefisto. Byl to předstupeň nabokovovského románu Kniha doličná, který je vlastně také meditací, konkrétně o vraždě. Celý text stojí na vynikajícím nápadu: „doličnost“ z názvu navozuje představu jakéhosi šetření. Vlastně i čtenář, když knihu otevírá a dozvídá se o spáchané vraždě, čeká, že mu budou předloženy přinejmenším důkazy, aby bylo možné vraždu nějak vysvětlit. Jenže nic takového nám příběh neposkytne. Jeho vypravěč vraždil, protože vraždit mohl – teprve při absenci motivu si uvědomujeme, jak často po různých „motivech“ saháme až příliš pohodlně, jak často vysvětlujeme věci kolem sebe povrchním způsobem. Onu vraždu nelze „vysvětlit“ žádným motivem – zkrátka se udála a my se s ní musíme bez pomoci vypořádat. Protagonista Moře si nedokáže vysvětlit smrt své ženy, stejně jako si neumíme vysvětlit řadu dalších věcí v životě. Ani život sám, takže nezbude než se s ním smířit.

Hrdina Knihy doličné se nápadně podobá ostatním postavám z Banvillových předchozích děl – autor přiznává, že postava Freddieho je jakýmsi pokračováním Koperníka a Keplera. Je to úspěšný vědec, usilující o řád, který se mu však rozpadá v rukou. Je tedy vrah Freddie Montgomery tragická postava? Pokud ano, pak kniha vyjadřuje cosi na způsob „tragického pocitu života“. Freddie je zrůda, typ člověka, v němž racionální myšlení dosáhlo krajnosti – dospělo ke skutečnosti, již nelze racionálně pojmenovat ani vysvětlit. Sám se o to několikrát pokouší, leč marně. Stojí tu v protikladu k policistům, kteří mají mnohem větší důvěru v racionální myšlení: po Freddiem chtějí vysvětlení, motiv, touží se dozvědět, jak k vraždě došlo, kdy se rozhodl svou oběť zabít, ale právě to, vlastně vše podstatné, jim Freddie říct nedokáže. Umí pouze, a to velmi detailně, až z toho běhá mráz po zádech, popsat okolnosti vraždy; chladně, s odstupem vědce. Ovšem, jak sám říká, neexistuje konkrétní okamžik, kdy se dívku rozhodl zabít, prostě ji zabil. Ještě hrozivější je na jeho příběhu přiznání, že pokud by se celá situace opakovala, zabil by znovu, neměl by na výběr. Kniha doličná je v podstatě antidetektivka, neboť motivy nemůže nalézt ani policie, ani vrah, který se ke svému činu po zadržení okamžitě přiznává a snaží se spolupracovat – jako by mu policisté mohli (či snad měli) pomoci. Dostáváme se tu skutečně na hranici – ke zpochyběnní základů našeho myšlení. Mezi slova „Freddie“ a „zlo“ totiž jen stěží můžeme položit rovnítko. Jak říká hrdina-monstrum, aniž by se chtěl obhajovat, zlo je jen slovo, zastírá, že nic neoznačuje. Anebo, pokračuje, je „zlo“snaha jazyka vymyslet cosi „reálného“? Freddie v sobě nosí svého pana Hydea, je to však pan Hyde konce dvacátého století, bytost s mnohem komplexnějším vztahem k bytosti jménem Freddie Montgomery.

Camus, Dostojevskij, Nabokov

Dr. Jekyllovi se Freddie podobá jen vzdáleně, jeho dalšími, možná i bližšími příbuznými jsou Mersault a Raskolnikov. Zejména podobnost s Camusovým hrdinou je zřejmá: i Freddie se dopouští vraždy za oslňujícího denního světla a v knize najdeme několik dalších aluzí k Cizinci. K Dostojevskému se v knize odkazuje přímo výslovně, navíc je celé dílo prostoupeno citáty ze Zápisků z podzemí. Ale Kniha doličná, zejména její hlavní hrdina, má vztah ještě k jinému románu, k Nabokovově Lolitě, jejíž Humbert Humbert je též člověk vysoké inteligence a nezvladatelných vnitřních sil. Oba své jednání alespoň hodnotí – z odstupu, klinicky přesně, zároveň vědí, že situace se nebylo (ani do budoucna nebude) možné vyvarovat, zachovat se jinak. Freddie se vymyká naší tradiční myšlence nápravy – trest ve formě vězení je tu naprosto zbytečný.

Stejná osudovost spočívá i v Moři. Zatímco v Knize doličné se styl vyprávění vázal k protagonistově postavě a osobnosti, zde taková spojitost chybí: zůstává jen jazyk ve svém podmanivém rytmu. Největším kladem knihy je to, co by Banvillovi odpůrci označili za hlavní chybu: opojenost jazykem. Jazyk se chová podobně živelně: kopíruje pohyb moře, konejší, vrhá vpřed a vrací nazpět, uchvacuje a intoxikuje. Čteme a s překvapením zjišťujeme, že nevíme, kde jsme; byli jsme strženi živlem, jenž nás vrhá kamsi, kde nelze hovořit o významu ani o hloubce. Banville je se vší seriózností a naléhavostí schopen znovu a znovu promýšlet to, co se nachází na povrchu a jeví se jako banální. Odhaluje, že pod jazykem nejsou žádné skryté významy, žádné hlubiny, jež by nám umožnily přístup k podstatě, signatuře věcí. Jazyk se tu naopak vyjevuje jako vágní a věčně unikající uchopení – o to jsou zmiňované romány provokativnější a bezútěšnější.

Autor je anglista.