Temné Danielovo proroctví

Knihy Michela Houellebecqa byly přeloženy do více než třiceti jazyků, v českém překladu však tento nejvýraznější současný francouzský autor dlouho chyběl. V roce 2004 vyšla v Mladé frontě jeho vůbec první próza Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), a nyní vydal Odeon jeho poslední román Možnost ostrova (La Possibilité d’un ile, 2005) , přičemž dva romány, které zajistily autorovi světové uznání, totiž Elementární částice (Les particules élémentaires, 1998) a Platforma (Plateforme, 2001), u nás zatím nevyšly.

Čtenář tak přišel o možnost sledovat, jak se Houellebecqovo literární myšlení vyvíjí. Mezi třemi romány, v nichž autor představuje v podstatě stále jednu postavu (jež – jak podotýkají kritici – je odrazem jeho skutečného já), je totiž úzká vazba a například Možnost ostrova dovádí do extrému některá témata nastíněná již v Platformě, zejména pak tolik kontroverzní motiv islámské imigrace do Evropy.

Apokalypsa sexuální revoluce

Možnost ostrova je vůbec v mnohém extrémnější než předchozí romány. V každém případě se vyznačuje silnějším apokalyptickým laděním, čemuž odpovídají jak starozákonní jména některých postav (Daniel, Esther, Marie), tak zvláštní číslování kapitol. Zatímco předchozí knihy konec civilizace zvěstovaly, Možnost ostrova ji líčí. Houellebecqovy postavy, potácející se v začarovaném kruhu sexuální touhy a vždy jen chvilkového zapomnění, jsou v Možnosti ostrova nahlíženy z delšího časového odstupu svými klony. Jenže ti právě sexu a smrti nerozumějí – a proto nedokážou poslední lidi pochopit.

Postavy Houellebcqových knih velice jasně ukazují, jak klamné může být osvobození: Francouzský spisovatel hojně a rád provokuje ty, kteří pokládají liberalizaci za všelék, zejména pak levicově zaměřené intelektuály, feministky, environmentalisty a všechny další, kteří nejsou s to přijmout základní fakta lidské existence a svůj pohled na život podřizují něčemu, co se tváří jako osvobozující učení, ale ve skutečnosti jde o dogma, které život i tyto lidi znásilňuje.

Ona apokalypsa, jak ji Houellebecqovy romány popisují, byla spuštěna v šedesátých letech. Zde je třeba připomenout, jakkoli to není podstatné, že nenávist k téhle době a k hippies má u autora osobní kořeny. Jeho rodiče totiž patřili ke stoupencům tohoto hnutí, malého Michela záhy opustili a matka posléze dokonce konvertovala k islámu, čímž lze vysvětlit i druhý osten jeho nenávisti. Šedesátá léta byla podle Houellebecqa jakýmsi překročením Rubikonu – ze sexu učinila modlu a zároveň trauma. „Je to začarovaný kruh, nepomůžete si, ani když na to rezignujete. Lidé totiž nejsou ochotni přijmout základní pravdu, že ne každému se podaří dojít sexuálního uspokojení,“ prohlásil v jednom rozhovoru. Se sexem se to má u Houellebecqa jako s alkoholickou závislostí – člověk si uvědomuje, jak moc jej to zotročuje, jak je vše marné, a přesto se znovu a znovu podvoluje, aby dosáhl alespoň okamžitého uspokojení a na chvíli zapomněl.

Sebezničující dekadence levicového intelektuála

Toto hlavní téma Houellebecq naznačil již ve svém prozaickém debutu Rozšíření bitevního pole, nicméně naplno jej rozvinul v knize, která jej proslavila, totiž v Elementárních částicích. Ty vypravují příběh dvou nevlastních bratrů, které jejich rodiče, patřící k hnutí hippies, odloží u prarodičů. Podobně jako autor trpí oba bratři hlubokými depresemi a poruchou osobnosti: první z nich opouští milující ženu a vrhá se do šílených sexuálních dobrodružství ve swingers klubech, zatímco druhý, vystudovaný biolog, posedle pracuje na plánu vývoje nového druhu člověka, jenž se bude vyznačovat naprosto dokonalou racionalitou a bude žít ve stavu permanentního orgasmu.

Stejné téma rozebírá autor i v knize Platforma, v níž se vedle sexu věnuje i „muslimské otázce“.. Houellebecq – podobně jako třeba v Anglii Martin Amis – nedokáže pochopit, proč by se společnost měla měnit a přizpůsobovat migrantům, ať už přicházejí odkudkoli. Právě ústupky činěné vůči těmto menšinám, dobrovolné vyklízení pole a neschopnost postavit se muslimům stejně militantně, jako vystupují oni proti západní společnosti, je pro něho nespornou známkou úpadku západní civilizace a zároveň charakteristikou toho nejdekadentnějšího člověka ze všech, totiž levicového intelektuála. V Houellebecqově konzervatismu, anebo „pravicovém anarchismu“, jak svůj postoj sám označuje, zaznívá ozvěna francouzských dekadentů konce 19. století.

Demaskovat civilizační pokrytectví

Možnost ostrova, jak už bylo řečeno, jde nejdál a lze jen s napětím očekávat, zda Houellebecq dokáže svůj célinovský tón ještě vystupňovat. Román má dvě dějové úrovně. V té první sledujeme příběh slavného komika, který se – ostatně podobně jako autor – proslavil a vydělal obrovské peníze díky tomu, že říkal věci, které většinová společnost, svázaná pravidly politické korektnosti a dalšími projevy civilizačního pokrytectví, vytěsňovala z veřejné řeči.

Zde se nevyhnutelně vnucuje otázka transgrese. Žijeme-li ve společnosti, která již porušila snad všechna tabu, zejména pak tabu sexuální, navazuje Houellebecq na Bataille a další právě tím, že do oběhu vrací slova, názory a postoje, které establishment odsouvá jako nebezpečné, případně rasistické nebo vulgární, vytlačuje je z veřejného diskursu, aniž by odmítal řešit problémy, které tato slova označují (např. muslimský terorismus). Houellebecq je však prost jakéhokoli patosu. Hlavní postava není žádný hrdina, který by bojoval za svou pravdu, nýbrž člověk, který si našel své místo na trhu a zjistil, že si může říkat, co ho napadne, a ještě za to dostane dobře zaplaceno.

Druhou rovinu pak tvoří komentář tohoto příběhu, který pochází od klona protagonisty, jenž nese označení Daniel24. Zatímco původní Daniel je uzavřen ve zmíněném začarovaném kruhu sexuálního uspokojení a deziluze – a následně coby starý muž odhozen svou nevázanou mladičkou milenkou –, Daniel24 z tohoto kruhu už vystoupil, a to jen díky tomu, že jako klon tyto emoce a vášně nemá. I proto nemůže z perspektivy budoucnosti (děj druhé roviny je situován do budoucnosti vzdálené zhruba tisíc let) chování lidí, kteří byli jinak ve všem ostatním stejní, pochopit. Nicméně ani osvobození od vášní duše nepřináší bůhvíjakou rozkoš a Daniel24 končí v téže samotě jako Daniel původní. A právě to jako by bylo vyzněním všech Houellebcqových knih: nenamlouvejme si nic o společnosti, člověk je sám.

Autor je anglista a amerikanista.